Věnováno víme komu.
Máš asi čmýru, roztomilá mrdko, víc než kleopatro krásy, co si mrouskáš kundu o lem kalhotek a čekáš, že vyteče strdí. Trocha amoniaku by Ti z žaludku udělala latrínu, ale místo toho si jakoby naschvál bezvýrazně pochutnáváš na burritos, vidím Tě s korunou na hlavě, aniž bys hnula těmi svými kravskými kozami za příliš pečlivě zapnutými knoflíčky. Z Tvých očích sálá teplo dojné krávy stojící v opozici k světu, co jen tupě popochází od ohrady. Kdybys žila kdysi dávno v Římě, byl bych nutně (hrubá sílá zabírá, když je co dokazovat) emanací Tiberia a nakázal Ti vyhledat haruspexe uprostřed noci, aby Ti vykuchal střeva a vyložil, co si o mně myslíš.
Pokud jde o mně, jsem Ti zavázan za tolik věcí, že je ani nespočtu. Ostatně bych si nedělal žádné naděje, ani kdyby šlo jen o vypočtení pozitiv, kterés mi přinesla, natož pak zoufalství, jemuž jsi mě naučila vnímat skoro jako vzduch. Nepřichází v úvahu, že bych kdy co dopočetl. Tak jako přichází bouře na moři, zcela nečekaně, přišlas i Ty a zasyla ve mně jedlé koření, nebo spíš jednozrnou kořalku. Od chvíle, co mi Tě svět mrskl k nohám, neuplyne den, abych bych po Tobě nezatoužil. Zkonzumoval bych Tě během polední pauzy a až bych s Tebou byl hotov, šel bych hledat smrt do Iráku. Tam bych na sebe místo kulovnice vzal dekupírku a misto vraždění zmatených duší se vydal na hon na vlky.
Ale i tam bych v jádře po Tobě tesknil a a soužil se. Jako po nikom, dobrém či zlém, v mé existenci. Na věky věků.
Ty galvánko osudu.
A tu nějaké fotky z botanické zahrady.
Žádné komentáře:
Okomentovat