Tak teda zduřte, buchty a krémoví panáčci. Byl jsem teď, jak jste si všimli, zápiskově nedostupný, takže jste si mohli odpočinout a nyní máte ještě přesně týden, než se zas dostanu aspoň k provizornímu přístup na velkou úlisnou síť zahlcenou informacemi, takže odpočívejte, co to jde, protože pak vás zas budu zásobovat nebetyčnými a očividně nekonečnými průpovídkami na téma, co život bolestivého dal a co nudného zas přinesl. Zas si zalovíme... ve stojatých vodách marnosti!
Byl jsem dneska shodou okolností mezi lidmi, byl jsem u doktorů a prošel jsem jich pěknou řádku, pač odjiždím za pár týdnů na dalekou cestu, ale o tom až jindy. Tak kupříkladu na kožním jsem byl, protože s mým nepravidelným (čti takřka neexistujícím) spánkem, častým pobytem v nevětraných až začuzených, zasmraděných, pochcaných a místy i psy a potkany posraných místnostech bez oken se mi začaly už od přírody bledé líce ještě víc bledit a výsledkem jsou nehezké opuchliny, které vypadají jak vředy. Naštěstí jen semotamo a už zas mizí. Ale zůstává, celý měsíc, něco jako ječné zrno, byl jsem se prostě podívat na kožní, tam se doktorka ze zdravékůže.cz tak zděsila, že mě raději hned poslala na oční, prý pan P. se spletl, mi tu neléčíme infiltrace, máte pod okem rudou skvrnu o velikosti mince, však mi říkala, ať si sám povytáhnu víčko a tam to uvidím, ale viděl jsem jen narudlé oči a mrtvé žíly, ona to se svou lupou však viděla hned z místa. Tak jsem prostě poděkoval a šel, vrátili mi třicet korun, jsou to galantní dámy. Na očních mě nevzali, vlastně na očních-nosních-krčních, pan doktor nemá uzavřené smlouvy s pojištovnou, tak řekli, ať to zkusím v nemocnici. Tak uvidím, až se tam zítra dokulím, jestli mi nevyříznou celé oko, bylo by to vážně rajcovní, chodit tak po městě s vyhřezlou bulvou a všemi těmi jinými poznávacími znameními. Komu není dáno, tomu není pomoci, tomu není rady, tomu ani ryby neberou, ani ti smradlaví kapříci. Taky jsem myslel, že pořeším odlet, ale stejně nemám ještě letenku aní číslo letu, tak ty papíry budou muset počkat. Stejně jsem si jistej, že teroristi zrovna můj let vyhodí do vzduchu, nebo to zaboří do nějakých modernějších protějšků spanilé, starobylé věže Burana... vykastrovaní muezzini budou poslední posměváčci, které na světě uslyším. Vyhlídka za všechny prachy.
Každopádně když jsem čekal, tak přišel pan Pohůrek, přede mnou čekala paní Šašliková, pak přibyl pan Herák a dobelhala se i sestra Hůlová s třemi dcerami, pravděpodobně cikánského původu, měla hezky tvarovaná ženská vězeňská ramena s tetovaním poníka a žíly jak jedna holka, která fetovala potajmu pod mostem (aby to tatínek nezjistil) a skočila z mostu. Její děti arciť byly normální, zatím, až na to, že jedna po xichtu nechutně připomínala svou mámu. Kreslily si na bločky přivezené sponzory té kožní ambulance fixkami z domova. Když si všimly, že bločků je plná kostka (ta z ikea katalogu, umělohmotná za 200 kč), zeptala se mě nejstarší, jestli si ten blok může vzít. Odvětil jsem, že asi jo a ona se radostně rozhlaholila a pak se vydatně chlubila svým mladším sestřičkám, že si ho veme a je její (mladší nesměle namítala, že si může vzít jeden blog, ale ne všechny). Když tam skončily, cikáňata sborově popadla mikiny a odešla. Pan Pohůrek, ročník 37, rodné číslo 370324/4259, si četl bohapusté sezónní kachny a pak přílohu časopisu TV plus. Držel ta čísla v roztřepaných rukou a bylo vidět, že je inženýr. Nejmíň mostních zástaveb, měl tak metrák dvacet a celkově byl dost velký. Jak se říká, na velké dílo třeba velkého chlapa a to on splňoval bez výhrad. Navrhovat pilíře a oblouky odjakživa byla a bude záslužná práce svědomitého člena společnosti. Moc toho nenamluvil, ale z toho mála bylo přece poznat, že mu porád zbývá kus testosteronu v kalhotách, svým pěkně zvučným hlubokým basem by mohl lákat služtičky na partičku šachu.
Herák byl hotový mrzák, vypadal jak potkan, kterého náhodou popadly vši a on se jim teď snaží zmizet ve stoce. Měl hlavu jak našroubovanou na krku. Dál: špičatý nos jak pinokio a obroučky brýlí snad z velrybích kostí, mu jen taktak nos neulomily, na propadlých tvářích mu hrál nach pijáka a se zchytralým úsměvem masitých rudých rtů se díval ztrnule před sebe. Alespoň jeden rozkošník mezi všemi těmi spořádanci. Pocítil jsem k němu okamžitě sympatie, ale protože nemluvil, ba se ani nepohnul, nezdálo se mi vhodné s ním rozpřádat konverzaci.
Tak snad se ještě někdy setkáme i mimo čekárny, pác a pusu!
