Na úbočí hory v šeru dnů,
kde vítr šeptá v lůně snů,
tam v trávě leží granát rudý,
jako krev lásky v časech bludných.
Dotknu se – chvěji se, dech se mi krátí,
v dlani ten kámen jak oheň pálí,
srdce mi v hrudi tichounce trne,
co dávné tajemství v něm plane?
Snad byla kdysi na hedvábném loži
královna krásy v náruči boží,
snad její slzy v kámen se vpily,
v rudém se světle navždy skryly.
Tichá jak šepot starých dnů
vznáší se krajem beze snů.
Plíživá, chladná, v bílém rouchu,
objímá stromy, hladí louku.
Ztrácí se cesty, mizí břehy,
stíny se třesou v její něhy.
Šeptá si s řekou, líbá skály,
sama a přesto bez ustání.
Bylo nebylo, v malém městečku jménem Rozverkovice žil muž jménem Vilém Veselý. Už podle jména bylo jasné, že Vilém bere život z té nejveselejší strany. Každý den byl pro něj oslavou – ráno začínal palačinkami s horou šlehačky, v poledne si dával tři druhy zmrzliny, odpoledne trávil na kolotočích nebo v cukrárně a večer zakončoval ve vinárně, kde pil na zdraví všech přítomných – dokonce i neznámých lidí, kteří tam jen procházeli. Vilém měl heslo: „Život je krátký, proto ho musím vyždímat jako citron!“
Jenže nikdo si nevšiml, že Vilémův „citron“ života začínal být pořádně vyschlý. Jeho peněženka byla prázdná, žaludek přetížený a kolotoče se mu začaly motat i bez toho, aby na něm seděl. Ale Vilém si z toho nic nedělal – dokud jednoho dne nezaklepal na jeho dveře podivný muž v dlouhém kabátu.
„Pane Veselý?“ oslovil ho hlasem připomínajícím šustění suchého listí.
„Ano, to jsem já!“ odpověděl Vilém a hned ho chtěl pozvat na skleničku. Ale muž jen potřásl hlavou.
„Já jsem Audit, Posel následků,“ představil se chladně. „Přišel jsem ti ukázat, co se stane, když žiješ bez rozmyslu.“
Než se Vilém nadál, muž ho popadl za ruku a oba zmizeli v obláčku cukrové vaty. Najednou se ocitli v budoucnosti.
„Tohle jsi ty za deset let,“ ukázal Audit na Viléma, který seděl na lavičce s obrovským břichem, špatnými zuby a něčím, co se zdálo být permanentní kocovinou. Okolo něj létaly účtenky za dluhy, nedopité lahve a zničené boty z přílišného tancování.
„Tohle… to přece nejsem já!“ vykřikl Vilém.
Audit jen pokrčil rameny: „No, to se stane, když nepřemýšlíš o tom, co bude zítra.“
Vilém chtěl začít slibovat, že se polepší, ale vtom si všiml dalšího obrazu. Tentokrát to byl Vilém, jak sám zametá kolotočářský park, zatímco děti se mu smály. „A tohle je co?!“ zhrozil se.
„Tohle je, když si koupíš kolotoče na splátky, abys mohl být pořád veselý, a nemáš na nájem,“ vysvětlil Audit.
„Dobře, dobře, chápu! Už se budu chovat zodpovědně!“ prosil Vilém. Audit se usmál a lusknutím prstů ho vrátil zpět do současnosti.
Od toho dne Vilém trochu zpomalil. Občas si ještě dal zmrzlinu, ale jen jednu porci. Večer už nepil na zdraví celého města, ale jen na své vlastní. A hlavně začal šetřit – nejen peníze, ale i zdraví a energii. Občas se na něj sice z cukrárny smutně díval nevyužitý kornout zmrzliny, ale Vilém už věděl: radši se smát dnes i zítra, než jen dnes a zítra plakat.
V roce 2025 se město rozprostíralo pod šedým nebem, plné shonu a hluku. Ulice byly zaplněny lidmi, kteří se honili za úspěchem, majetkem a povrchními radostmi. V tom okamžiku se zjevil Friedrich Nietzsche, jehož ducha přivedla zpět do života tajemná síla koloběhu bytí. Obklopen moderními technologiemi, Nietzsche kráčel po chodníku, oblečený v černém plášti, jeho oči plné vzteku a zklamání. Jakmile spatřil mladé muže a ženy, kteří se usmívali s mobilními telefonem v ruce, jeho hněv explodoval. "Co to děláte?" křičel. "Ztrácíte své životy kvůli nesmyslům!" Lidé se na něj nejprve dívali s nedůvěrou, ale brzy se jeho vášnivý projev stal středem pozornosti. "Dům, auto, bazén! To je váš ideál? Kde je váš duch? Kde je vaše vůle k moci?" Křičel a gestikuloval, jako by chtěl probudit spící duše.
Někteří ho ignorovali, jiní se mu smáli, ale on se nedal odradit. Přistoupil k jednomu mladíkovi, který se snažil vyfotit selfie před luxusním obchodem. "Tyto prázdné ambice tě nedovedou k ničemu!" zakřičel, než mu nakopl nohu. Mladík zakolísal a zavrčel na něj, ale Nietzsche už byl pryč, hledaje další oběť.
Zastavil se u skupiny dívek, které diskutovaly o posledních módních trendech. "Móda je pouhá maska! Proč se neodvážíte žít v pravdě? Život bez filozofie je jako řeka bez vody!" Plivl na zem, jakoby chtěl vyjádřit svůj opovržení.
Dům, auto, bazén. Tyto myšlenky se v jeho hlavě opakovaly jako varovný zvon. Zatímco lidé kráčeli kolem, zabraní do svých malicherností, Nietzsche se stal živoucím symbolem vzpoury proti prázdnotě moderního života.
Ale s každým křikem a výkřikem jeho síla slábla. Ulice, plné smíchu a zvuků, ho pomalu pohlcovaly. Když se rozhlédl, uvědomil si, že jeho slova, i když plná vášně, se zdají být jako prach ve větru. A tak, s pocitem osamělosti, se jeho postava rozplynula v mlze, zanechávajíc za sebou jen ozvěnu svého křiku, která se ztrácela v hluku města.
Byla sobota večer a Lucie právě skončila další focení pro prestižní magazín. Unaveně se opřela o barový pult v hotelové lobby, kde ji čekala plánovaná chvíle klidu. Když se za ní ozval sametový hlas, téměř se jí protočila panenka:
"Lucie, vždycky vypadáš jako obraz od největšího mistra. Ale dnes... dnes jsi přímo živoucí umění," pronesl Michal, její známý z několika společenských akcí.
Lucie se otočila, v očích měl ten známý lesk. Šarm mu nešlo upřít, ale jeho pověst ho předcházela – milovník žen, který z každé konverzace udělal lov.
"Michale," pousmála se zdvořile, "doufám, že máš stejně uhlazený charakter jako komplimenty."
"S charakterem jsem na tom tak dobře, že bych tě mohl klidně pozvat na skleničku vína. Ale varuju tě – nejlepší červené chutná líp, když je sdílené," odpověděl s úsměvem, který dokázal roztavit led.
Lucie se lehce zamračila. "Víno? Na to, abych ocenila jeho kvality, nepotřebuju asistenci. A pokud ho sdílím, tak jen s někým, kdo má na víc než slova jako tvoje."
Michal se opřel o pult vedle ní a naklonil se blíž. "Na víc? Ach, Lucie, já nejsem jen muž slov. Já jsem muž činů. Stačí říct a ukážu ti, že večery jako tenhle mají být nezapomenutelné."
Lucie zavrtěla hlavou a poklepala prstem na jeho ruku, která se nebezpečně blížila k její. "Činy, říkáš? Činy, které začínají skleničkou, obvykle končí něčí hlavou, která druhý den tluče do polštáře, Michale."
Michal se zasmál, jakoby její mravokárná poznámka byla jen další výzvou. "A co když je to polštář ve vile na Riviéře? Myslel bych na tebe i ráno, Lucie, a možná bych přinesl kávu."
Lucie se na něj podívala tak, že by se pod tím pohledem mohla rozpadnout i Eiffelova věž. "Michale, kdybych přijala každou nabídku na kávu, kterou dostanu, neměla bych čas ani na spánek. A co se týče vil na Riviéře... já jsem ta, kdo si je vybírá, ne naopak."
Michal pozvedl obočí, chvíli na ni hleděl, jako by ji chtěl prokouknout. Pak se rozesmál. "Lucie, věděl jsem, že máš styl, ale tohle je dokonalé. Takže kdybych zkusil pozvat tě na neškodnou procházku, místo skleničky, byl bych aspoň trochu v kurzu?"
"To záleží," odvětila a popadla svou kabelku. "Chodíš rychleji než tvoje řeči?" S tím odešla, nechávajíc Michala za sebou s úsměvem na rtech a jasnou otázkou v hlavě: kdy se zase setkají?
A přesto, kdo by čekal,
že mravenci začnou pochodovat pozpátku,
že ve sklepeních pod městem roste žíravá tráva,
co šeptá jména těch, co zapomněli?
Kdo by řekl, že obzor je ve skutečnosti
jen zrcadlo, ve kterém se utopila duha?
Jiřička krouží, vysílá signál:
Pozor na ty, kdo dnes nasadí brýle z popela,
na ty, kdo pijí déšť,
a tvrdí, že je to whisky z jiných dimenzí.
V dálce vrčí motor – nebo to snad hučí
prázdné plechovky, které se teď považují za bohy?
Slunce zhasíná na vteřinu, možná dvě,
a někde mezi tím bliknutím a tichem
se rodí otázka:
Co když ta štamprle nejsou hvězdy?
Co když jsou to jen slzy cvrčků,
kteří věří, že svět končí pokaždé,
když někdo zapálí lampu?
Byla jedna babička, moudrá a laskavá, která prožila celý život v malé vesnici. Její vnučka Klára byla její pýchou a radostí – nádherné děvče s dlouhými vlasy a očima, které zářily jako dvě hvězdy. Klára měla však i povahu živou a zvědavou, která jí někdy přivedla do situací, nad kterými babička kroutila hlavou.
Jednoho večera, když se Klára chystala ven, babička seděla v křesle a štrykovala šálu. Zvedla oči od jehlic a zadívala se na svou vnučku.
"Klárko," začala tiše, "poslechni mě. Já vím, že máš ráda zábavu, ale ty diskotéky… to není nic pro tebe. Tam se schází všelijací lidé. Často končí večery špatně. Poslechni svou babičku, zůstaň doma."
Klára se usmála, políbila babičku na tvář a lehce mávla rukou. "Neboj se, babi. Dnes je jiná doba. A budu opatrná. Slibuju!"
Babička chtěla říct ještě něco, ale Klára už byla pryč.
Na diskotéce byl chaos. Světla blikala, hudba duněla, a všude kolem byla spousta cizích lidí. Klára se zpočátku bavila – tancovala s kamarádkami a smála se. Pak ji ale oslovil neznámý mladík, až příliš sebevědomý, a přemlouval ji, aby s ním šla ven.
"Pojď na chvíli, ukážu ti něco zajímavého," říkal.
Klára zaváhala, protože jí v hlavě najednou zazněl babiččin hlas. Ale její zvědavost byla silnější. Venku na ni čekala parta lidí, kteří jí nabízeli drinky, smáli se a vypadali přátelsky. Klára chvíli odolávala, ale nakonec si vzala sklenku.
Netušila, že ten jeden večer jí změní život. Sklenka obsahovala něco, co ji brzy přemohlo. Světla se rozmazala, zvuky se slily v nesrozumitelný šum. Než si stačila uvědomit, co se děje, ztratila kontrolu.
Probrala se až nad ránem na lavičce, dezorientovaná, vystrašená a se slzami v očích. Někdo jí ukradl kabelku i telefon. Cítila se zranitelná a sama.
S posledními zbytky síly se vrátila domů. Když otevřela dveře, babička na ni čekala. Byla vzhůru celou noc. Neřekla jediné slovo výčitek, jen ji pevně objala a pohladila po vlasech.
"Babičko," vzlykla Klára. "Měla jsem tě poslechnout. Promiň mi to."
Babička si povzdechla. "Důležité je, že ses vrátila. Ale pamatuj si, dítě moje, že ne všechno, co září, je zlato. Svět má svá temná zákoutí. A tvůj život je příliš vzácný na to, aby sis ho kvůli zbytečné zvědavosti zničila."
Od toho dne si Klára vždy, když ji lákaly neznámé a nebezpečné věci, vzpomněla na babiččina slova. Diskotéky už ji nikdy nepřitahovaly tak jako dřív. A začala si více vážit nejen své bezpečnosti, ale i moudrých rad, které jí babička vždy s láskou dávala.
