Pozdní odpoledne vylitého fauna

Bylo nebylo, v malém městečku jménem Rozverkovice žil muž jménem Vilém Veselý. Už podle jména bylo jasné, že Vilém bere život z té nejveselejší strany. Každý den byl pro něj oslavou – ráno začínal palačinkami s horou šlehačky, v poledne si dával tři druhy zmrzliny, odpoledne trávil na kolotočích nebo v cukrárně a večer zakončoval ve vinárně, kde pil na zdraví všech přítomných – dokonce i neznámých lidí, kteří tam jen procházeli. Vilém měl heslo: „Život je krátký, proto ho musím vyždímat jako citron!“

Jenže nikdo si nevšiml, že Vilémův „citron“ života začínal být pořádně vyschlý. Jeho peněženka byla prázdná, žaludek přetížený a kolotoče se mu začaly motat i bez toho, aby na něm seděl. Ale Vilém si z toho nic nedělal – dokud jednoho dne nezaklepal na jeho dveře podivný muž v dlouhém kabátu.

„Pane Veselý?“ oslovil ho hlasem připomínajícím šustění suchého listí.

„Ano, to jsem já!“ odpověděl Vilém a hned ho chtěl pozvat na skleničku. Ale muž jen potřásl hlavou.

„Já jsem Audit, Posel následků,“ představil se chladně. „Přišel jsem ti ukázat, co se stane, když žiješ bez rozmyslu.“

Než se Vilém nadál, muž ho popadl za ruku a oba zmizeli v obláčku cukrové vaty. Najednou se ocitli v budoucnosti.

„Tohle jsi ty za deset let,“ ukázal Audit na Viléma, který seděl na lavičce s obrovským břichem, špatnými zuby a něčím, co se zdálo být permanentní kocovinou. Okolo něj létaly účtenky za dluhy, nedopité lahve a zničené boty z přílišného tancování.

„Tohle… to přece nejsem já!“ vykřikl Vilém.

Audit jen pokrčil rameny: „No, to se stane, když nepřemýšlíš o tom, co bude zítra.“

Vilém chtěl začít slibovat, že se polepší, ale vtom si všiml dalšího obrazu. Tentokrát to byl Vilém, jak sám zametá kolotočářský park, zatímco děti se mu smály. „A tohle je co?!“ zhrozil se.

„Tohle je, když si koupíš kolotoče na splátky, abys mohl být pořád veselý, a nemáš na nájem,“ vysvětlil Audit.

„Dobře, dobře, chápu! Už se budu chovat zodpovědně!“ prosil Vilém. Audit se usmál a lusknutím prstů ho vrátil zpět do současnosti.

Od toho dne Vilém trochu zpomalil. Občas si ještě dal zmrzlinu, ale jen jednu porci. Večer už nepil na zdraví celého města, ale jen na své vlastní. A hlavně začal šetřit – nejen peníze, ale i zdraví a energii. Občas se na něj sice z cukrárny smutně díval nevyužitý kornout zmrzliny, ale Vilém už věděl: radši se smát dnes i zítra, než jen dnes a zítra plakat.