Tichá jak šepot starých dnů
vznáší se krajem beze snů.
Plíživá, chladná, v bílém rouchu,
objímá stromy, hladí louku.
Ztrácí se cesty, mizí břehy,
stíny se třesou v její něhy.
Šeptá si s řekou, líbá skály,
sama a přesto bez ustání.
Žádné komentáře:
Okomentovat