Na úbočí hory v šeru dnů,
kde vítr šeptá v lůně snů,
tam v trávě leží granát rudý,
jako krev lásky v časech bludných.
Dotknu se – chvěji se, dech se mi krátí,
v dlani ten kámen jak oheň pálí,
srdce mi v hrudi tichounce trne,
co dávné tajemství v něm plane?
Snad byla kdysi na hedvábném loži
královna krásy v náruči boží,
snad její slzy v kámen se vpily,
v rudém se světle navždy skryly.
Žádné komentáře:
Okomentovat