Byla sobota večer a Lucie právě skončila další focení pro prestižní magazín. Unaveně se opřela o barový pult v hotelové lobby, kde ji čekala plánovaná chvíle klidu. Když se za ní ozval sametový hlas, téměř se jí protočila panenka:
"Lucie, vždycky vypadáš jako obraz od největšího mistra. Ale dnes... dnes jsi přímo živoucí umění," pronesl Michal, její známý z několika společenských akcí.
Lucie se otočila, v očích měl ten známý lesk. Šarm mu nešlo upřít, ale jeho pověst ho předcházela – milovník žen, který z každé konverzace udělal lov.
"Michale," pousmála se zdvořile, "doufám, že máš stejně uhlazený charakter jako komplimenty."
"S charakterem jsem na tom tak dobře, že bych tě mohl klidně pozvat na skleničku vína. Ale varuju tě – nejlepší červené chutná líp, když je sdílené," odpověděl s úsměvem, který dokázal roztavit led.
Lucie se lehce zamračila. "Víno? Na to, abych ocenila jeho kvality, nepotřebuju asistenci. A pokud ho sdílím, tak jen s někým, kdo má na víc než slova jako tvoje."
Michal se opřel o pult vedle ní a naklonil se blíž. "Na víc? Ach, Lucie, já nejsem jen muž slov. Já jsem muž činů. Stačí říct a ukážu ti, že večery jako tenhle mají být nezapomenutelné."
Lucie zavrtěla hlavou a poklepala prstem na jeho ruku, která se nebezpečně blížila k její. "Činy, říkáš? Činy, které začínají skleničkou, obvykle končí něčí hlavou, která druhý den tluče do polštáře, Michale."
Michal se zasmál, jakoby její mravokárná poznámka byla jen další výzvou. "A co když je to polštář ve vile na Riviéře? Myslel bych na tebe i ráno, Lucie, a možná bych přinesl kávu."
Lucie se na něj podívala tak, že by se pod tím pohledem mohla rozpadnout i Eiffelova věž. "Michale, kdybych přijala každou nabídku na kávu, kterou dostanu, neměla bych čas ani na spánek. A co se týče vil na Riviéře... já jsem ta, kdo si je vybírá, ne naopak."
Michal pozvedl obočí, chvíli na ni hleděl, jako by ji chtěl prokouknout. Pak se rozesmál. "Lucie, věděl jsem, že máš styl, ale tohle je dokonalé. Takže kdybych zkusil pozvat tě na neškodnou procházku, místo skleničky, byl bych aspoň trochu v kurzu?"
"To záleží," odvětila a popadla svou kabelku. "Chodíš rychleji než tvoje řeči?" S tím odešla, nechávajíc Michala za sebou s úsměvem na rtech a jasnou otázkou v hlavě: kdy se zase setkají?
Žádné komentáře:
Okomentovat