Byla jedna babička, moudrá a laskavá, která prožila celý život v malé vesnici. Její vnučka Klára byla její pýchou a radostí – nádherné děvče s dlouhými vlasy a očima, které zářily jako dvě hvězdy. Klára měla však i povahu živou a zvědavou, která jí někdy přivedla do situací, nad kterými babička kroutila hlavou.
Jednoho večera, když se Klára chystala ven, babička seděla v křesle a štrykovala šálu. Zvedla oči od jehlic a zadívala se na svou vnučku.
„Klárko,“ začala tiše, „poslechni mě. Já vím, že máš ráda zábavu, ale ty diskotéky… to není nic pro tebe. Tam se schází všelijací lidé. Často končí večery špatně. Poslechni svou babičku, zůstaň doma.“
Klára se usmála, políbila babičku na tvář a lehce mávla rukou. „Neboj se, babi. Dnes je jiná doba. A budu opatrná. Slibuju!“
Babička chtěla říct ještě něco, ale Klára už byla pryč.
Na diskotéce byl chaos. Světla blikala, hudba duněla, a všude kolem byla spousta cizích lidí. Klára se zpočátku bavila – tancovala s kamarádkami a smála se. Pak ji ale oslovil neznámý mladík, až příliš sebevědomý, a přemlouval ji, aby s ním šla ven.
„Pojď na chvíli, ukážu ti něco zajímavého,“ říkal.
Klára zaváhala, protože jí v hlavě najednou zazněl babiččin hlas. Ale její zvědavost byla silnější. Venku na ni čekala parta lidí, kteří jí nabízeli drinky, smáli se a vypadali přátelsky. Klára chvíli odolávala, ale nakonec si vzala sklenku.
Netušila, že ten jeden večer jí změní život. Sklenka obsahovala něco, co ji brzy přemohlo. Světla se rozmazala, zvuky se slily v nesrozumitelný šum. Než si stačila uvědomit, co se děje, ztratila kontrolu.
Probrala se až nad ránem na lavičce, dezorientovaná, vystrašená a se slzami v očích. Někdo jí ukradl kabelku i telefon. Cítila se zranitelná a sama.
S posledními zbytky síly se vrátila domů. Když otevřela dveře, babička na ni čekala. Byla vzhůru celou noc. Neřekla jediné slovo výčitek, jen ji pevně objala a pohladila po vlasech.
„Babičko,“ vzlykla Klára. „Měla jsem tě poslechnout. Promiň mi to.“
Babička si povzdechla. „Důležité je, že ses vrátila. Ale pamatuj si, dítě moje, že ne všechno, co září, je zlato. Svět má svá temná zákoutí. A tvůj život je příliš vzácný na to, aby sis ho kvůli zbytečné zvědavosti zničila.“
Od toho dne si Klára vždy, když ji lákaly neznámé a nebezpečné věci, vzpomněla na babiččina slova. Diskotéky už ji nikdy nepřitahovaly tak jako dřív. A začala si více vážit nejen své bezpečnosti, ale i moudrých rad, které jí babička vždy s láskou dávala.
Žádné komentáře:
Okomentovat