Brněnské ulice se ponořily do tiché zimní noci, světla lamp rozlévala své tlumené zlaté odlesky na mokrou dlažbu. A najednou, jako úder blesku, tu byla. Žena, úplně nahá, jejíž bledé tělo se míhalo mezi stíny a září městských luceren. Její kroky byly rychlé, téměř splašené, a její pohled směřoval vpřed, plný strachu a odhodlání. Lidé na náměstí Svobody se zastavovali, někteří v úžasu, jiní s úšklebkem nepochopení. Jedni se ohlíželi za ní, druzí zůstávali stát, jako by hledali smysl v tom podivném obraze, který jim náhle vtrhl do večerní rutiny. Ale ona je nevnímala. Utíkala. Utíkala před něčím, co bylo neviditelné, ale hrozivé – před bláznem, jak později říkala, který se jí chtěl dostat do hlavy. Její bosé nohy dopadaly na chladnou kamennou dlažbu, každé došlápnutí znělo jako ozvěna jejího boje, jako vzdor proti něčemu, co ji pronásledovalo jen v její mysli. Když zabočila na Masarykovu třídu, bylo slyšet její zrychlený dech, zoufalé oddechy, které se mísily s šumem večerního Brna. Policisté, kteří byli nablízku, si jí okamžitě všimli. Dvojice hlídek se jí postavila do cesty.
"Slečno, co se děje?!" ptal se jeden z nich, zatímco druhý rychle sundával svou bundu, aby jí zakryl. Žena se zastavila, její oči, napůl šílené, napůl prosebné, se vpily do pohledů strážníků.
"Utíkám! On mě chce dostat do hlavy! Blázen… on tam chce být, ve mně, rozumíte?!" Její hlas byl zlomený, ale nesl v sobě cosi až dětsky opravdového. Hlídka se na chvíli zarazila, jeden z policistů se naklonil blíž, aby ji uklidnil.
"Nikdo vás nepronásleduje. Jste v bezpečí. Pojďte s námi." Zakrývali ji a tiše ji odváděli pryč z pohledů kolemjdoucích, kteří dál nevěřícně přihlíželi. A tak ta zvláštní noc skončila – příběhem nahé ženy, která utíkala před démony, jež nikdo jiný neviděl, ale které pro ni byly až příliš skutečné. Zanechala po sobě ozvěnu svých kroků, která ještě dlouho rezonovala ulicemi Brna, jako znepokojivá připomínka toho, jak křehká může být hranice mezi realitou a šílenstvím.
Žádné komentáře:
Okomentovat