Tam, kde mlčí kámen,
a voda pije svůj stín,
položil jsem ti srdce.
Ale zůstalo těžké,
jak ta zem, co nepřijímá.
Láska – to slovo, které by mělo hořet,
jen doutnalo pod ledem tvojí dálky.
Co je dotek, když na druhém břehu
už není ruce, co by ho vrátila zpět?
A přece – vidím tě v každé ztracené hvězdě,
ve všech dveřích, které se nikdy neotevřely.
Jsi hlas, co křičí v bezedné šachtě,
a já mu odpovídám tichem, které bolí.
Možná jsi chtěla být zahradou,
ale stala ses jen cestou –
a já chodcem, co bloudí
bez konce, bez začátku.
Nenaplněnost?
To je ten nejhlubší pohár.
A každý doušek z něj
je těžší než poslední.
A přece –
kdyby zůstal jen stín tvého smíchu,
jen ozvěna kroků, co míří pryč,
miloval bych tě znova.
A znova.
A znova.
Žádné komentáře:
Okomentovat