Maminčino tělíčko

Kočka chytla myš. "Co teď uděláš," zeptala se myš, "máš strašlivé oči."

"Ach," řekla kočka, "takové oči mám vždycky. Na to si zvykneš."

"Raději odejdu," řekla myš. "Děti na mě čekají."

"Děti čekají?" řekla kočka, "tak jen rychle jdi. Chtěla jsem se tě jen na něco zeptat."

"Tak se, prosím tě, ptej, ale už se opravdu připozdívá."

Základní slabost člověka netkví snad v tom, že neumí zvítězit, nýbrž v tom, že vítězství nedovede využít. Mládí vítězí nad vším, nad klamem, nad skrytým ďábelstvím, ale není tu nikoho, kdo by vítězství dovedl uchovat, oživovat, neboť mezitím pomine i mládí.

"Ach," řekla myš, "svět se den ode dne zužuje. Zprvu byl tak široký, že jsem se bála, běžela jsem dál a byla jsem šťastná, když jsem nakonec vpravo i vlevo v dálce zahlédla zdi, ale ty dlouhé zdi se tak rychle sbíhají, že už jsem v poslední místnosti, a tam v koutě stojí past, do níž běžím."

- "Stačí změnit směr," řekla kočka a sežrala ji.

Z toho, jak divoce se změnil úslužný výraz tváře té ukázkové podřízené, bylo možno soudit, že se jí šťastný nápad zamlouvá.. očka jí zasvitla předtuchou zakázaného píchání, jako vystřiženého z časů biblických... i tato krásná ukrajinská šoustkolegyně měla ovšem své mezery.. neuměla příliš dobře vyslovovat r a ř... vlastně vůbec... místo zvolání: zaraž mi ho do prdele.. si asi umíte představit, co její hlasivky v kritické chvíli vymáčkly za paskvil, který až rval uši... nevěděl, co po něm chce.. aspoň ji prcal dál do základní díry.. než si ho tam sama na vrcholku blaha zastrčila...spojily se dvě vesmírné energie jin a jang a daly vzniknout prodloužené bytosti... zčásti mladé, nenasytné ženě, zčásti penisu v ní zastrčeném.. a splynuly v orgasmické explozi výstřiků, výkřiků a objímání na konec toho galapředstavení žláz v říji...

Brzy přivykla novým poměrům. Jejich schůzky se stávaly čím dál častější a bouřlivější. Brzy všichni ve firmě věděli, že spolu dupou. A tak než zakrývat, povýšil ji... a za půl roku kupoval prstýnek a svatba byla na spadnutí...Jenže přišel nadupaný hřebeček a než se vdala, slovo dalo slovo a zahnula s ním.. Provalilo se, že ho podvádí, načež zhrzený ředitel dal hřebce odstranit. Pár dní plakala, to se rozumí, nikdo ji tak dobře nenaplnil dírku... stejně si pak snoubence vzala a na šukání s bujným sportovcem rychle zapomněla.

------------------------

Jiná dvojice

------------------------

Mlčení se protahovalo a stávalo se trýzní... ještě nikdy neviděl sukni, která by tak pevně obepínala tělo jako ta její, malé záhyby na žlutavé, jemné a pevné látce naznačovaly, jak pevně látka přiléhá... ona zas měla šílenou chuť mu šáhnout na bouli v rozkroku, nechat se briskně okouzlit inspirací okamžiku... "mlč dál, ty hlupáčku, teď si budeme hrát mlčky na doktory", ta slova už měla na jazyku, už si představovala.. a skutečně, jako by veden neúprosným osudem naplňoval její nevyrčené přání, se jí brzy začal dobývat do úst a šátral tam jazykem svým... brzy se muckali jako dva zajíčci, u panáčkování v jejich případě zažehlé jiskry nezůstalo... chvilku jsme je nechali o samotě a hle, už tu byla nahá těla, rozlícená napětím prvního a dost možná ne posledního poznávání pohlavních zákoutí...

Slaneček a sex ve vaně

Naposledy do ní zasunul v holocénu.

Už si ani nepamatuje, kdy zabořil bradu do její voňavé mušle.

Absolvovali tři roky marného vztahu, kdy on střídavě končil v postelích jejích kamarádek a ona zas čas od času odjela na dovolenou s jeho nejlepším kámošem.

Spojovala je vlastně jen jedna věc.

Prcačka.

Ale že je pojila jako lepidlo...

Nezlobte se, že to říkám tak natvrdo, ale ti dva byli pro sebe stvoření jako hrnec na prdel.

I když se nenáviděli v běžném provozu, v sexu hodili neshody za hlavu a prcali jako dva týdny postící se psi.

Bolely ji kunda i zadní vrátka ještě týden po tom, co si dali číslo. No bolely. Prostě je cítila, takže se cítila jako ženská, takže na sebe zas balila další a další, pro které už bohužel neměla štávy, protože celá vytekla u svého hlavního přítele. Měla tedy těžký život, ale zapomínala na těžkosti při divotvorné mrdačce.

Měsíční noc nás oslepovala. Od stromu ke stromu křičeli ptáci. V polích to svištělo. Plazili jsem se prachem jako hadi a píchali na kamenech, kde jsme si ustlali mechem. Bylo to o dost lepší než nudná postelová scénka, to vám teda řeknu.

To, že na světě je strach, smutek a pustota, tomu on rozumí, ale jen proto, že to jsou vágní, všeobecné, povrchní pocity. Ostatní pocity popírá, všecko, čemu my tak říkáme, je prý jen zdání, pohádka, zrcadlení. Prastarý žert: držíme se světa a naříkáme, že nás drtí.

Kdo hledá, nenajde, ale kdo nehledá, bude nalezen. Pamatujte na stuprumova slova, až za vámi přijde panáček, který s vámi zacloumá a budete s ním chtít rozmnožení rodu. Tedy jen v případě, že nebudete hledat, ale která z vás nehledá... jen ta nejlepší z nejlepších. Jinak jste rozené hormonální bojovnice... co je, prosím, dívčí blog, když ne vypisování z lability! Sisyfos byl mládenec, který musel valit šutr do kopce. Jen protože mu to šéfové nařídili, tak pořád valil ten kámen, měl útěchu v tom, že nikdy nemusel přemýšlet o tom, proč vlastně se namáhá. Ale my jsme vesměs hledačští Sisyfové vztahů proti své vůli. Valíme šutr, protože doufáme v bláhovou naději, že na vrcholu se zbavíme prokletí, ve skutečnosti na každém vrcholu je z druhé strany zase cestička dolů. A sestup, jak víme, s kolosálním šutrem na zádech, bychom řekli, že je mnohem obtížnější štreka!

Co tě ruší? Co ti drásá srdce? Co sahá po klice tvých dveří? Co tě volá z ulice, a přesto nevstoupí otevřenou branou.. Ach, to je ten, koho rušíš, jemuž drásáš srdce, u jehož dveří saháš po klice, na něhož voláš z ulice a jehož otevřenou branou nechceš vstoupit.

Prstíky slečny

Kdysi byl jeden klučina. Čekal každý večer, až se maminka vrátí s tatínkem z práce a pozoroval je, když příjížděli k domu. Maminka mu dala pořádně najíst a tatínek ho pochválil, že nosí samé jedničky. Jenže on byl přesto nešťastný, jako by mu cosi v hrudi chybělo.

Všechno mu připadalo tak smutné,že si lehl na chvíli na postel. Bude přemýšlet, jak je nešťastný. Vždycky se takhle osamělý necítil. Dřív měl sestru. Jmenovala se Marta. Jenže jednou přišla ze školy a onemocněla. Byla nemocná týden a pak zemřela.

Hrávala si s ním, rozkošně kroutila boky na dvanáctku, někdy mu i stahovala trenky. Říkala, že až vyroste, bude mít taky takového hada, jako má tatínek. A divně se při tom usmívala. Zatímco na ni myslel, něco pod ním zašramotilo.

Vyhlédl přes okraj postele, aby se pod ni podíval. A tam uviděl něco zvláštního. Pod postelí stál - ano, stál tam maličký kluk se zářivýma očima. Nebyl větší než palec. "Ahoj," řekl chlapeček. "Ahoj," pozdravil ten kluk zaraženě. "Ahoj, ahoj," řekl znovu ten malý. Potom nastalo ticho. "Co jsi zač?" zeptal se skřítek. "A co děláš pod mou postelí?" "Jsem skřítek sexuálně neuspokojených," odpověděl chlapeček. "A bydlím tady."

"Tady v mojí posteli?"
"No, nedávno jsem se přestěhoval ze zdi. Víš, že je teď poptávka po lepších bytech a ve zdi ti už žijou krysy.. tak jsem se přestěhoval do dutiny postele."

"Proč jsi tu?"

"Tvé sestře jsem dal slib, že tě naučím něco o holkách. Než měla poslední, brutální chrlení krve, zapřisáhala mě, abych ti sehnal nejlepší milenku ze školy. Proč, to fakt nevím. Asi po tobě toužila jako po svém tátovi a když tě nemohla dostat, chtěla ti za sebe najít aspoň náhradu."

Kluk příliš netušil, proč by ho měly zajímat holky, a co mu vlastně povídá. Byl uvnitř tak prázdný a nespokojený. Do školy se mu ani valně nechtělo vstávat a cítil, že je toho na něj trochu moc. Navíc od holek neslyšel nic jiného než hihňání a o přestávkách, jak se baví o tom kunďáčkovi blonďáčkovi o ročník výš. Jedna spolužačka, ta která měla podle kluka vyvinuté, fakt hezké poprsí, ho spatřila, když jí bylo dvanáct na schodišti a od té doby na něj myslí. Jaké by bylo se s ním držet za ruku a olíznout mu ucho.

Netušil ještě, že ženské ho přivedou do největších problémů, a tak se zeptal nevinně:

"Tak to mě nauč co nejvíc. Sestra mě nutila šahat jí do prostředka těla, tam, kde máme žížalku," trošku se při tom začervenal, neboť cítil, že dělá něco nekalého.

Dlouhá noc (slavnost)

Kdykoliv slyším líbeznou symfonickou skladbu Švédské tance od Maxe Brucha, napadne mě, že některé melodie volnějších forem mají v sobě prostě obsaženu hutnost a grandiozitu, kterou nedosáhne sebelépe kompovaný, rozmyšlený motiv třeba v opeře.

Jako kdyby to, co se nás dotýká při poslechu hudby, vůbec nebylo hluboké, srdcebolné nebo složité, ale naopak strašně jednoduché a útočící na ty nejprostší vjemy.

Několik opakování, rozvíjení a návrat k dřívější tónině. Tance se střídají svižnější s pomalejším a tak dál až do šestnácti, osmi pro dva klavíry (rozšířená verze později složená Bruchem jako dodatek).

Všecko od Brucha má v sobě nějakou afinitu k času, k času jako jednotce plynutí. I když je to neprostorové lineární kontinuum, čas se měří už delší čas třeba kyvadly nebo hodinkami...

V těch táhlých, skoro znějících jako na stompboxu tremolo, částech jsou rozhozená semínka věčného mládí, proto se tak dobře poslouchá. Tak jako v Brahmsovi máte konkrétní akordy, které vždy doprovodíte sluchem, u Brucha je každý beat nepředvídatelný. Přitom ho pořád srovnávají a vlastně se nechází ve stínu zhýralého fousáče.

Mocný stisk

Musela chodit od člověka k člověku s reklamním úsměvem, bylo mi jí líto... a ptát se, jestli si koupí něco od Zepteru... a znáte stupruma, vždy připraven se zajímat o to, jak se druzí mají.. hned jsem se nabídl, že si koupím hrnce.. a že ji vemu na dovolenou na Maledivy.

Trochu ji to zaskočilo. Víte, když je někdo mile zaskočen, hezky se usměje. Ale tato dívka, sotva dvacetiletá, vzhledem ještě mladší, vypadala zaraženě a zasmála se div ne nuceně. Asi myslela, že jsem sexuální maniak.

Ale to nejsem, nebo aspoň myslím, že nejsem žádný sadista a mučitel panen. Jsem obyčejný kluk, který věří na lásku. Samozřejmě podmínkou je, že věřím pouze tehdy, když se odehrává v ložnici.

Přiznávám, že rád pronikám do dírek zadaných dam. Lepší než nudné píchání v manželství. A radši mám mladé než staré. Nedbám na zkušenosti!

Chlouba

Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu
a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď
úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže
jinak, okouzlen bude se před tebou vinout.

Jistěže prkno není vidět. Jen víš, že je tvrdé, i když na něm nejsi, protože jsi právě na něčem, co je velmi měkké a co je tvé vlastní tělo. A to prkno je spánek.. a ty právě sníš...

Ulice tam venku se zaplňuje zvuky aut, svištěním pneumatik, rychlými průjezdy, školáky.

Jsi promočený potem. Vstáváš od rozečtené knihy, jdeš k oknu a zavíráš ho. Nad maličkým umyvadlem pouštíš vodu, vlhkou.

O trochu později, o trochu dřív, zjistíš, aniž by ses podivil, že něco nefunguje, že upřímně řečeno neumíš žít, že to nikdy nebudeš umět.

Přestal jsi postupovat vpřed, jenže ani předtím jsi vpřed nepostupoval, znovu nevyrážíš, přišel jsi, nevidíš, co dál. Tvůj život je nepřítomný pohled.

Venkovská ulice, zavřené okenice, mdlé stíny, mouchy bzučící v kasárnách, šedými přehozy zakrytý obývák, v paprsku světla na chvíli zastavený prach, pustá pole, nedělní hřbitovy, vyjížďky autem starším než vy.

Nemáš chuť na cokoli vzpomínat, ani na rodinu, ani na studia, ani na lásky, ani na přátele, ani na prázdniny, ani na plány. Cestoval jsi a nic sis z toho neodnesl. Všecky cesty byly na draka, i ty do dívčích klínů, a možná právě ty ze všeho nejvíce.

Leháš si do postele, zavíráš oči, máš těžké nohy, cítíš, jako by ses nadnášel a po několika minutách klidného rozjímání blaženě umíráš.

Umíráš, aniž sis kdy položil vážně otázku, zda byla dřív slepice nebo vejce.

Je dnes první máj.. wait for it... dírku čeká ráj...

Z nezvykle ošuntělých ulic, které obepínaly úzké chodníky, burácely zvuky bohapusté pitky chudých Romů... nejprve se točili v kruhu na Přednádražní a později u kostela.. farář jim pokynul: "Pánbůh vás opatruj, cizinci!" a třebaže se nemohli zbavit pocitu, že je ten pán trochu hňup, nemohli se ubránit jistému pocitu závisti... Konečně se vypoklonkovali z nesmírné boží péče o jejich blaho, taky brzy našli ten správný hotel.. bordel.. teď ještě najít vchod... do takové poflusané, na pohled i na poklep celofánové budovy se vchází obtížně, je to ořech.... a ještě hůř se opouští, protože za málo peněz si v průběhu krátké chvíle užijete hodně srandy.. a nikomu se nechce dobrovolně opouštět rozjetý vláček zábavy, zvlášť když nehrozí srážka s mostem....i když to obnáší prcat stokilovou smradlavou a v podpaždí neholenou cikánu, která snad měla Downův syndrom (?).. minimálně žvatlala.. o daních a smrti... jak stará čarodějka.. jejíž osudy sdílela.. jak sama poznamenala při zvlášť krkolomném mrdu... protože vážila přes metrák, praskl laťový rošť v posteli a my se zřítili do útrob jejího těla.. tedy na zem..představoval jsem si, že se mi někdy zadaří číslo s nějakou obzvlášť dajnou dívkou a že bychom mohli mít nehody.. sexuálního rázu.. ale ne že to bude s tlustoprdkou, černou jak moje boty na pohřeb..

Vůbec mají v sobě pohřby cosi povznášejícího.. kolikrát víc je v nich pokory a zádumčivé naděje než třeba při mši v kostele.. dokonce i líp se lidi oháknout, když jdou pohřbívat známého, kámoše, kolegu z krčmy... kdežto v kostele nosí svršky, co mají na sobě i přes týden.. aspoň jsem si zatím nevšiml šviháka, který si veme lázeňské hadry a jde si po vzoru sv. Františka zazpívat roráty do kostela...

Lidé mají vesměs pěkné černé šaty, smekají klobouky nebo sundávají kšiltovky, zírají na rakev, namáčejí se svěcenou vodou, chovají se vážně a zbožně a nikdo nesmí dělat (a taky že nedělá) laciné vtipy jako jinde v životě.