sobota 13. prosince 2014

Mokasíny v horách

Bez slitování útočil na modré kabáty, nezviklaly ho žádné hrozby, na jeho rozum nezapůsobil žádný argument, a také se ho báli a obdivovali se mu. Bojovníci, kteří přežili, vyprávěli, jak Geronimo vyvolal vítr s pískem, aby je skryl před pronásledovateli. Jak dokázal vidět a sdělovat události, které přijdou.
Zpěvem přivolával horské duchy, gany, aby tančili s ním.
Viděli ho, jak očištuje svoji duši od démona zla.
Je to válečný šaman, přitahoval je a zároveň měli strach. Přestože byl dlouhou dobu v jámě, tělo měl tuhé. Čerstvé bobule, mexické hovězí, čistá voda.
Když padl stín na zkrvavené nohy, Geronimo vzhlédl. Temná díra, kde ho věznili, zanechala stopy na jeho tváři. Vypadal divoce.
Házel si dál písek na kotníky, upřeně hleděl podél potoka. Kvílení větru připomínalo flétnu.
Než jsem se vzdal, řekl Geronimo tiše, vzal jsem Mexičanům dobytek a koně. Prodal jsem dobytek a koně Texasanům a koupil jsem dobré pušky a náboje. Mám je ukryté na jihu. Přines mi kousek železa. Řetězy spadnou. Vrátilo se mezi ně ticho.
Tentokrát čekal Geronimo. Někde daleko zaplakalo dítě. Ve větru to znělo slabě jako kňourání. Naiche poslouchal ten pláč, který fňukal.
Geronimo na něj pohlédl - daleko za černí jeho očí zahlédl Naiche světýlko, které poskakovalo a tančilo. Duch, říkali někteří Apačové. Plameny války, říkali jiní. Geronimu mu na chvíli sevřel paži. To je správné, bratře. Bylo rozhodnuto.

Slunce pohltil nízký obzor na západě. Poušť se zbarvila na krev.

Byla drobná, beze slova poklekla a podala Geronimovi dlouhý nůž.
Jsem Zala, řekla. Jak pracovala, houstlo šero.
Hvízdla a ze tmy vyběhl chlapec s rozžhaveným klacíkem.

podle utajených míst duše

pátek 12. prosince 2014

Úděle

Vládne nám rákoska a cukrátko. Nevíme, kam kráčíme, odkud jsme přišli, nevíme, proč se potácíme po zeměkouli a či z pravých (nebo levých) příčin hmatáme rukama, abychom měli víc a víc, máme-li z vícera užitek, kalkulujíce tak jen ve svých tuchách a temných zřeních. Musím doznat, že veškeré uklidnění v některých otázkách je jen polosnovou rezignací. Cloumání touhy opustit stěny tohoto vězení, ve kterém trčíme všichni bez výjimek, odsouzeni k pestrým šalbám, útěchám a obezličkám, s postavami hrbáčů, ozářeni jasnými prospekty vedoucími do nikam. Stále naléhavější. Že nikdo nic neví, už mě nepřekvapuje. Též jsem došel k poznání, že lepší nevědět. Nejštastnější jsou lidé, kteří většinu svého dne tráví v práci u počítače a ještě jim naskakujou v bance prašulky. Nic jim nechybí. Lepší než pitomá poroba se svou vášní pro patetické situace. Prý ohromná díla určená pro vykoupení. A spásu. V pokoře, které jsem schopen už na pokročilé úrovni, protože mi schází pýcha krále David, nacházím jen lámání chleba. Ale aspoň jsem zde nalezl tiché zákoutí, kde se mohu připoutat a ve vší skromnosti rozbít svůj stánek. Tady popíjím brusinkovou šťávu a ve svém Homérovi nacházím okouzlení, které mi vydrží až do konce mých dní. Tady bych byl veselý a plný ochoty, snad i na stará kolena, dokud by si mě zas nevzala země, obklopen selskými usedlostmi mířil bych jen za odpočinkem, za světlem všemohoucího a krásou božské idee.
Hnětou mne vzpomínky. Nade mnou poprvé ty lípy, a kteréhosi krásného odpoledne přišel tyrkysově oděný hošík se svou matkou, krásnou, černookou, ztepilou mulatkou, a vyplázl na mě jazyk. Ta podívaná se mi líbila, i přisedl jsem si na přistavený pluh naproti, a dal se s rozkoší do kreslení toho výjevu. Kukadla nepoddajné síly zářící z hošíka jak se patří bujarého, aniž bych přidal mnoho ze svého, těkajícího po okolí v údivu osmi let a matku v předklonu, jak se snaží lapit síťkou na motýli obyvatele vzdušného světa. Několik rozbitých kol, které stály poblíž stodoly, jen dotvářely spletitou a kolorovanou kompozici této nanejvýš rozkošné kresby. V lůně přírody se pracuje s lehkostí.

Člověk, který se řídí pravidly společnosti, nikdy nevytvoří nic pobuřujícího ani blahobytného, zato však prožije dost dobrý až báječný život. Povím vám podobenství: s uměním je to jako s láskou. Dejme tomu, že kluk miluje děvče, že u ní tráví hodiny a vyplýtvá všechnu energii a majetek na to, aby ji přesvědčil o tom, že se jí zcela oddává. A pak by přišel nějaký vybledlý měšťák, obyčejný našinec, který by se usmál a řekl: "Milovat, to je lidské, mladý pane, ale musíte milovat lidsky. Svůj čas rozdělte mezi práci a zábavu, odpočinek a co zbyde, věnujte dívce. Totéž s penězi, rozpočítejte jmění, občas kupte dárek, vlk se nažere a koza zůstane vcelku. Netřeba rozhazovat." Uposlechne-li moudré rady, zcela jistě se z něj stane užitečný mladý muž a každému zaměstnavali bych přál, aby ho postavil ke svému pásu, jenže je-li svým založením umělec, pak je po jeho lásce veta, i po jeho umění. Není divu, že tak zřídka se přižene zvichřeným vodstvem a otřásá dušemi v údivu ten, jenž miluje nadmíru.

Podle Goetha

Vše je imitace

Už jsem starý chlap. Mám za sebou skoro celý, prázdný život. V patnácti jsem si myslel, že se nedožiju osmnácti. V osmnácti dvaceti a ve dvaceti jsem už za sebou měl kariéru feťáka a opilce, kterou si někteří chlapi pěstují pět, deset, ale i patnáct let. Tak jsem raději přestal počítat a řekl si, že už nebudu vyhlížet zubatou a místo toho se hodím do klidu. Za měsíc a den budu s blahosklonností přijímat další rok. Třináctka a leden. Astrologie, chiromantie, ptakopravectví a podobné metody matení pojmů mě odevždy fascinovaly. Odhalují symboly a významy vyvstalé z hlubin archaických představ o fungovaní vesmíru, nebo abychom nechodili tak daleko, třeba střípky funkcí našich chatrných organismů. Kolikrát se mimoděk zahlédnete zrcadle a při bližším ohledání vidíte vystouplá žebra, jakési chabé struny nesoucí stopy po vápníku, skoro jako by se vás už dotýkala smrtka, jak křehký je ve vší hrubosti život, a přitom spoustu lidí má tu drzost, aby vám na nesčetných případech dokazovalo, že za vašimi vrozenými sklony k umírání vězí špatné manželství, kouření krabičky cigaret denně nebo stresující zaměstnání. Každý všeználek (na tom písí softwaru jsem kreslil první duchy, mrtvoly a hroby - Všeználek) ví, že za všechno podstatné můžou výhradně geny. Za dobré i zlé, za děsivé i blažené, vše nese stopy deoxyribonukleových kyselin.
Proč zeširoka opisovat, co můžeme přejít jak mamuti přímým tahem. Připadám si jak plovoucí rypadlo, klestící si cestu mezi ledovci a doufající, že jednou rozbortí Vatnajökull nebo aspoň potopí další Costu Concordiu, aby mě mohli po úspěšné a vzrušující odysei rozmontovat a dát do šrotu. Žel, stále bez úspěchu manévruji pod nekonečnými blankytem mrtvého oceánu. Bez vyhlídek a naděje na změnu kurzu. Mám tři skromná přání, než pojdu jak řeznický čokl na smetišti!
Přání vyhladit superkolonie mravenců, protože sténám z desetinásobně zvětšených fotek mravenčích hlav s kusadly, které připomínají kusadla všech hmyzáků. Když vidím, jak mouchy za trouchnivějícími panely na domech těsně pod střechou a jejich děsivější sestřičky berušky kolegiálně vedle sebe usínají zimním spánkem a po odtržení desky padají po stovkách rovnou na trávník z desetimetrové výšky, zalijí se mi oči slzami šílenství. Nemohu sledovat druh, který se chová, když vyrušen, podivně, třeba je ku svému chování veden pudy. Stačí, že sám nemám osu na obrtlíku a lámu se ve švech; sledovat druhé, aťsi šestinohé, dělat totéž, zcela iracionálně, mě opravdu ubíjí. Tehdy váhám, jestli nemám okamžitě skočit z lešení a nezabít se na hromadě ztrhaných latí, než mít před očima divadlo malátných berušek. A kdo mě zná, ví, že nemám daleko k impulzivnímu jednání a že mám tak divokou povahu, až se mi chvilkami zatmívá před očima.
Přání jednou a definitivně vyhodit pomocí cyklonitu do povětří solární panely v Arizoně a když už se těch končinách octnu, navštívit Měděné hory a ulovit tamějšího lva.
Přání ještě jednou zkřížit cestu Osudové.

Chi

čtvrtek 11. prosince 2014

Snažně se odvolávám k poslední instanci

Osud definitivně propůjčuje příběhům jejich platnost. Završuje běh událostí a je neměnný, denitivní, konečný. Dělejte, jak chcete, osud všechno uzavírá, kdežto příběhem to tu tam i začíná. Tam mám možnost se ukličkovat k obratu, utéct a uniknout na denní světlo. Ale proč bych to pro všechno dělal? Jsem jen bludný člověk. V záhybu vědomí se ukrývá dědictví předků a kolektivní vědomí, nacistické bunkry a vyhlazovací tábory. Ještě není ani šest a v tomhle konkrétním světě už jsem na nohou, abych házel polínka dříví po myších, co rejdí po pokoji. Osudu neunikneš. Ať je jak chceš nepochopitelný, vyjeví se v pravou chvíli. Čeká jako lapka za rohem a bacne tě přes ksicht tehdy, když jsi nejméně pozorný.

Tak sedím u okýnka a jsem sám sobě bezdomovcem. Je fakt, že raději vzpomínám než myslím, protože myšlení je děsně nezdravé. Vzpomínky mi víří nechtěně v úlomcích a ja, ať už chci nebo chci, je musím vnímat jako luční kobylky, které hopsají, sotva k nim natáhnu krok. Vybavují se mi neustále. Kobylky ostatně si spojuji s velmi křehkou vidinou letního dne, během kterého se sbírají mraky k bouřkám. Někde tam je zasuta i moudrost: všechno, co bylo, přešlo, všechno co bude, jednou přejde.

Když jsme u těch bezdomovců, takové slovo dlouho nebylo v naší aktivní slovní zásobě. To teprve politické spektru a rozdělení/přerozdělení moci je mezi nás chrstlo. Výsledky jsou mírně řečeno znepokoující. Stvořili jsme slovo, avšak jeho označení nás spíš leká, působí značně zarostlé, černý plnovous a černá tvář, patrně se nemá kde umýt, má ranec se svým majetkem a psa. Jezevčíka na vodítku. Když neleží na lavičce, bloumá okolo lampy. Musí se hrabat v popelnici a dbát o minimum lidských potřeb.

Nikdy jsem neměl potřebu domova, a proto jsem sám sobě bezdomovcem. Osud mi nadělil syndrom fragilního x chromozomu. Jsem úplný retard s cytogenetickou expresí.
Podle Jandovského

úterý 9. prosince 2014

Vykuřovací pícka

Mnoho minulých zim jsem pravidelně vždycky o pár dní propásl Vánoce, protože jsem byl tak nastřelený a ožralý, že jsem na ně zapomněl, ale tento rok mohu téměř slíbit, že se to nestane! Dokonce jsem si po cestě z worku udělal fotku nějakých trpaslíků svítících před verandami, aby mi připomínaly svátky pohody a rodinného štěstí. A vzpomněl jsem si, že jsem rád o Vánocích čítával Dickense, ty jeho povídky. A i když Nadějné vyhlídky zas tak vánoční tématiku nenesou, jsou přesto o něčem, co je Vánocům blízké: o penězích a stařenkách.


Očima vyhledal v hrsti mincičku, zabalil ji do papírku pomačkaného stářím a podal mu je. Tvoje, říká. Pamatuj si, je jen tvoje. Nikomu ji nedávej. Peníze, co ti patří, nikomu nedávej.
Tak jsem mu poděkoval upřenýma očima a to tak úslužně, až to přesahovalo meze slušného chování, však jsem se Vaška držel jako klíště už od příjezdu do města. Cizí pán v saku jim dal dobrou noc, dal dobrou noc i panu Piždochovi (který odcházel s námi) a mne odbyl pohledem, který mu nestál ani za obě oči, protože to jedno oko zavel a dělal, že dělá pravé divy tím, jak ho přimhouřil, záviděl mi minci. Kdybych si měl chuť po cestě domů povídat, povídal bych s ústy dokořán - taky, abych si vypláchl hubu od rumu co největším množstvím vzduchu. Ale nenadálé vynoření poklesku mě omráčilo a vrátilo do reality způsobem, že jsem se nezmohl na nic jiného než jen myslet na to, co se stalo.
Sestra, kterou jsem objevil po příchodu domů v kuchyni, neměla náladu a její neobvyklá mlčenlivost dodala Vaškovi odvahy, aby jí řekl o šilinku, co jsme našli, pěkně lesklém šilinku z příkopu.
Falešný, projevila odhad sestra škodolibě. Jinak bys ho přece nedal klukovi, ne? Tak se na něj podíváme.
Vybalil jsem ho z toho pokrčeného papírku a po inspekci se ukázalo, že je pravý. Bodejť by nebyl, když jsem ho našel já.
Ale ale, copak je tohle? vzkřikla ségra překvapeně a popadla papír. Ty tu máš ještě tři librové bankocetle.


Ríša je mi svědkem, kolikrát se v noci budím a musím sáhnout po zázvoru a čpavé soli. Ríša ví, jaké nervové křeče mě berou. Nohy a křeče, to je porod. Ale kdyby jen ty křeče, ty pro mě nejsou nic nového, přidala se ještě dušnost a úzkost, strach o mé milované. Kdybych je dovedla mít méně ráda a být míň citlivá, hned bych se vykurýrovala a měla nervy jak ze železa. Na mou pravdu, co bych za to dala, kdyby to šlo. Ale abych na vás v noci nemyslela - to je vyloučené! A tu ji zalil příval slz.

pondělí 8. prosince 2014

Tolik slunka v pivu, že je uvnitř zmrzlé

Bouchačka je jediná spravedlnost, která platí v Americe, které všichni rozumějí, mává jí nad hlavou, mrkněte. Ještě že ji mám, to mé štístko. Nanu. Dcerka Nana si hraje s kosmonautem. Padák se blbě otvírá. Je to další šmejd. Z celé řady šmejdů, co koupíš v sítí supermarketů. Buď koupíš hračku nebo žrádlo. Hrát si a žrát. A pak už tě zajímá jen sraní a jsi hotov. To je celé tajemství života.
Nana má v ruce kuličkové péro, které dělá kaňky.
Najdi si práci, Dicku.
Ty si ji taky najdi. Jak dlouho tě mám poslouchat? Jen tu ležíš a cpeš se čokoládou a čteš přiblbý časopisy.
Miluju tě, Dicku.
Tak jo, dobře, nažeru se a pak vyrazím hledat. Stejně seš kunda.
Mezitím vrátil bouchačku do komory, posadil se a a zapálil si.
Děti ví víc a líp než dospělí. Dick taky něco znal, ale zdaleka ne tolik, co Nana. Insinktivně znala, co on neznal a vyprávěla mu o tom.
Tati, proč jsou na kososovém ořechu chlupy?
Proboha, jak to mám vědět... Proč mám chlupy na koulích?
Lucka se vracela z kuchyně a nesla plechovku s jahodami.
Takhle s mým děckem nebudeš mluvit.
S jakým tvým děckem? Vídíš její kulatou pusinu? Je ode mě. Stejně jako mandlové oči. Vidíš ten pupek? Mám stejný. Tvoje děcko... Jen proto, že ti vyklouzlo z kropenky a cucalo ti kozy, není tvoje děcko, není ničí děcko... Patří jenom sobě.

Buk

neděle 7. prosince 2014

Fištrón

Víte, že jsem svého času choval rybky? Byl jsem vášnivý chovatel rybek, než mi je zákeřně povraždili, když mi nepřátelé nasypali do akvárka snad kilo cigaretových nedopalků a litry ginu. Větší rybky jako akary mi spláchli do hajzlu a ostatní, třeba paví očka, ty mé nejmenší největší radosti, zas ponořily do vroucí a nechali je vysmažit. Od té doby se od rybiček držím dál a raději je sleduji jen na fotkách. Bojím se, že by se znovu vytvořila frakce nezbedníků a znovu by je vystavila potupné smrti.

Takže od aqui až k depresím. No nic.

Motto od Legera:
Hahaha! svět se do kolečka točí
i každý kámen, jak naň noha vkročí!
A oživeny mocí tajemnou
se domy, stromy klaní přede mnou, -


Babička po pás ve sračkách

Musela se na ni usmát. Drobounká ženka, čerstvá vdova, seděla za komtesou Daliou a její matkou a pak tam stál i pastor, který děvčatům hrubě pokynul a v dialektu zadrmolil, aby se obrátily k severní částí dómu a modlili se. Ačkoliv babička neuměla chodsky, aspoň se zasmála a zašeptala: dívej se na oltář, sleduje tě náš Pán. Kněz chytil do pazour velebnou svátost a shromážděný lid začal pět v chóru: Beránku, smiluj se, buď dobrý Krist, nenos nám trny a nepodpaluj naše dřevěná stavení. Zvony přizvukovaly, jako kdyby šlo o nějakou podstatnost. Obřad skončil a všichni se ozlomkrk hrnuli ze dveří. Bezděčně utvořili průvod, na který byl jako na všechny průvody veskrze smutný pohled.
Vpředu šly pochodem vchod děti, pak honorace po boku s luxusními prostitutkami, ověnčená děvčátka s gumovými kačenkami, úplně vzadu poslední se opírala o hůl a sotva se pajdala babička po pás ve sračkách. Měla těžký život, navíc měla v uších vycpávky, i když byla dočista hluchá, aby nemusela poslouchat (či lépe řečeno rozeznat občas slovo) pokřikování lidu a selsky obhroublé kecy. Korouhvičky se zvedaly nad hlavami lidu a pěkně do větru šuměly, všude čpělo kadidlo ještě z kostela, čerstvá klesť a kytky rozházené tak, aby se po nich muselo dupat.
Jaká pastva pro oči však pro Honzu! Kolik nádhery a parády ve skotačivých pohybech dívčín s ladnými kotníky.
Měl na sobě ornát kněžský, právě dokončil teologickou fakultu a pyšnil se titulem Kn nebo mezinárodní nomenklaturou pR (kněz). Poctivě vyhlížející maník vedle něj, asi padesátiletý, možná jeho otec, se k němu naklonil a ukazoval na Daliu. Jednoduše, elegantně ustrojenou, s vyšperkovaným krkem, který se jako šíje zmijí trochu nepříjemně nakláněl. Měla i krajkovou čepičku, vkusně přistrojenou a oproti selkám ve škrobených čepcích a bílých plachetkách, působila jako zjevení a nepřiznaný hřích ze zahrady getsemanské. Trochu samým chtíčem mlaskl, ale pak se zas vžil do role staršího a vyžilejšího a přenechal pokusy o dobytí jejího srdce Honzovi.
Náhoda tomu chtěla, aby průvod šel zrovna kolem hostince. Venku se dohadoval číšník s číšnicí o tom, kolik dostali včera dýžka a že je únavné se v tom vedru na zahrádce dřít pro takové šušně. Hostinec či lépe řečeno šenkovna měl už ve vsi bohatou historii. Nejdříve to byl hodinový motel a pak, po válce s Búry sloužil krátce jako ambasáda, než se stal znovu motelem a před deseti lety oficiálně a snad už natrvalo hostincem.

Teď mě spolubydla přerušil, takže končím.
Podle Němcové