Moc milujících

Místnost osamění

Vykradeno o půlnoci

Ochotníci jsou lidé, kteří se ve volném čase věnují amatérskému divadlu, hudbě nebo jiným uměleckým aktivitám, často v rámci místních spolků. V Česku mají dlouhou tradici, sahající až do 19. století, kdy sehráli klíčovou roli v národním obrození – například přes ochotnická divadla se šířila čeština a národní kultura. Dnes jsou ochotníci spojeni s komunitními akcemi, jako jsou divadelní představení nebo festivaly, a jejich práce je ceněná pro nadšení a lásku k umění, i když nejsou profesionály.

V malé vesnici chystali ochotníci premiéru hry Český král. Hlavní roli měl Pepa, místní truhlář, který měl hrát krále Václava. Pepa si svou roli poctivě nacvičil, ale měl jednu slabinu – strašně se bál zapomenout text. Režisérka, paní učitelka, mu poradila: Když si nevzpomeneš, prostě improvizuj, ať to diváci nepoznají!

Přišla premiéra, divadlo plné, Pepa v královském hávu stojí na jevišti a najednou – ticho. Text zapomněl. Chvíli se rozhlíží, pot mu teče po čele, a pak se rozhodne improvizovat. Vytáhne meč, který měl jako rekvizitu, a hlasitě zakřičí: Kde je má koruna, já jsem přece král, nebo ne?!

V tu chvíli se z hlediště ozve jeho malý synáček: Tati, ty nejsi král, ty jsi truhlář! Celé hlediště vybuchlo smíchem, Pepa zčervenal, ale nakonec se smál i on. Premiéra dopadla skvěle – i když trochu jinak, než si ochotníci představovali.

Křehký motýl

Hot take: Cats are just furry little dictators who’ve convinced us to clean their shitboxes while they plot world domination from the top of the fridge. Dogs? They’re just stoned frat bros who’d lick a toaster if you left it on the counter. Both are scamming us, but cats are the masterminds—those smug bastards know exactly what they’re doing.

Alright, let’s talk about the absolute scam that is pet ownership. You’re out here dropping $50 a month on organic, gluten-free kibble for a creature that shits in a box and looks at you like you’re the help. Cats are the worst offenders—those little sociopaths will knock your coffee mug off the table, stare you dead in the eyes, and then go nap for 18 hours like they just ran a marathon. And don’t even get me started on the "zoomies" at 3 a.m. when they’re sprinting across your face like it’s the goddamn Indy 500. Dogs? They’re not much better. They’ll eat a sock, puke it up on your rug, and then wag their tail like they deserve a Medal of Honor. Meanwhile, you’re on your hands and knees with a bottle of Febreze, questioning every life choice that led to this moment. Pet stores should come with a warning label: "Congratulations, you’re now a full-time servant to an animal that doesn’t pay rent." And yet, we keep signing up for this shit. Why? Because we’re suckers for a pair of sad eyes and a head tilt. Fuckin’ pathetic.

Nesmrtelná pachuť sraček

Osvobozující pouto s náruživou dívkou

Ticho ohlušující má mnoho co smlčet

Hledat odpovědi uvnitř

Nejistá a zranitelná

Tajemství studentčina těla

Kalkulace selhala. Neminuli atmosféru – vrazili do ní plnou silou. Plavidlo proráželo vzdušný obal s burácením, jež drásalo ušní bubínky k prasknutí. Přimáčknuti k odpočívadlům vnímali, jak se tlumiče nárazu mačkají až na dno svých možností. Čelní monitory se zahalily ohnivým závojem a pohasly. Chuchvalec žhavých plynů, narážející na příď, zaplavil venkovní čočky. Brzdný manévr – příliš chabý, příliš pozdní. Navigační prostor naplnil štiplavý odér spálené pryže. Pod náporem zpomalení jim mizelo vidění i sluch – tohle byl jejich konec, ačkoli na to nikdo nemohl ani pomyslet. Chyběly jim síly k prostému nadzvednutí hrudníku, k nasátí dechu, tuto službu za ně vykonávaly do poslední chvíle pracující kyslíkové pulsátory, vhánějící jim vzduch do plic jako do balonků těsně před explozí.

A pak rachot náhle utichl.

Záložní lucerny vyšlehly životem, po šestici z každého boku, zatímco těla posádky se kroutila v křečích. Nad displejem pohonné jednotky planul karmínový alarm, panel sám zborcený a zohýbaný jako měch tahací harmoniky. Úlomky izolační hmoty a roztříštěného plexiskla se s tichým šepotem přelévaly po podlaze. Dunivý rachot ustal, vše nyní naplňoval temný, sílící sykot, pronikající do morku kostí.

Park u potoka byl mrtvý

Ulice města se pomalu plnily šedým šumem večera. Dělníci, unavení po dlouhé směně, se loudali po chodnících, jejich montérky zaprášené od strojů a rukavice strčené v kapsách. Někteří si zapalovali cigarety už cestou, obláčky kouře se mísily s chladným vzduchem. Putiky na rohu zářily teplým světlem, lákaly je jako majáky. Uvnitř se ozýval cinkot sklenic, chraplavý smích a občas něčí hlasitá nadávka nad prohranou partií karet. V jedné z putyk, U Starýho kladiva, se u pultu shromáždila obvyklá parta. Karel, zavalitý soustružník s rukama jako lopaty, si objednal další pivo a bručel něco o švech, co zase zdržovali výrobu. Vedle něj seděl mladý Franta, nováček v továrně, který pořád ještě poslouchal s otevřenou pusou historky starších. Hele, kluku, řekl Karel a poplácal ho po rameni, v té fabrice buď makáš, nebo tě sežerou. A teď si dej panáka, ať se ti ta hlava uklidní. Za oknem se město pomalu halilo do tmy. Někteří dělníci se loudali domů, kde na ně čekaly ženy s hrnci polévky a děti, co už dávno měly spát. Jiní ale zůstávali, jako by putyka byla jejich druhým domovem. Pivo teklo proudem, cigaretový dým visel ve vzduchu a starý gramofon v rohu chraptěl nějakou starou písničku, co ji všichni znali, ale nikdo už si nevybavoval slova. A pak se otevřely dveře a dovnitř vešel Olda, hubený chlap s propadlýma očima a nervózním úsměvem. Všichni ztichli, protože Olda nepřicházel jen tak. Vždycky měl nějaký fígl, nějaký plán, co je všechny mohlo dostat do průšvihu – nebo k penězům. Pánové, řekl a opřel se o pult, mám nápad. Ale musíte mě nejdřív poslechnout.

Nejlepší

Kristýna, dívka s duší lehkou jako vánek, co hladí tváře zapomenutých stínů, tančila v mlze vzpomínek, kde čas ztrácí svou moc. Její oči, modré jako horské jezero, ukrývaly touhu po prvních láskách a přátelstvích, jež jako staré báje vyvstávaly z jejího srdce. Krokem jemným, jak když vítr listím šelestí, procházela labyrintem života, nesouc bolest i radost, co ji sudba předložila.

Když se smála, znělo to jako ozvěna dávných májů, a každý, kdo ji spatřil, cítil, jak se jeho prsa mladistvě rozvlála tou kouzelnou parou, co ji obklopovala. Kristýna, dcera mlh a snů, zachytávala stíny minulosti, a přesto kráčela dál, s nadějí, že jednou všechny krásné chvíle, oklamané časem, znovu rozkvetou.

Býčci

V hlubokém lese, kde se stíny mísí s mlhou, se potáceli dva kluci – Marek (23) a Lukáš (25). Oba byli hubení, s kruhy pod očima a nervózním pohledem, který prozrazoval jejich závislost na pervitinu. Šli lesem, aby našli klid, nebo spíš místo, kde by si mohli dát další dávku bez zvědavých očí. Marek, mladší z nich, měl ještě zbytky naděje, že se z toho jednou dostane. Lukáš už naději neměl – žil jen pro další šluk. Když procházeli mezi stromy, Marek najednou zakopl o něco měkkého. Co to…? zamumlal a podíval se dolů. Ležela tam mrtvola – muž, snad čtyřicátník, s modravou kůží a prázdným pohledem. Oblečení měl potrhané, na krku zaschlou krev. Kurva, Luki, podívej! zavolal Marek, hlasem plným paniky. Lukáš se přitočil, oči rozšířené. To je mrtvej… co s tím? Marek se chytil za vlasy. Nevím, vole! Volat policii? Lukáš se uchechtl, ale byl to nervózní smích. S našima záznamama? A s tím, co máme v kapse? Ne, kámo, to nejde. Stáli tam, zírali na tělo a přemýšleli. Marek navrhl, že by ho mohli zakopat. Nikdo to tady nenajde. Les je velkej. Lukáš váhal, ale nakonec souhlasil. Fajn, ale musíme to udělat rychle, než se setmí. Vzali si větve a začali hrabat mělký hrob. Půda byla tvrdá, plná kořenů, a oni byli slabí, unavení. Po hodině měli jen mělkou jámu. To stačí, prohlásil Lukáš, i když oba věděli, že ne. Tělo do jámy sotva nacpali a přiházeli na něj hlínu a listí. Marek se třásl, nejen zimou. Co když to někdo najde? Lukáš pokrčil rameny. Tak ať. My to nebyli.

Když skončili, sedli si kousek dál na pařez. Lukáš vytáhl skleněnou dýmku a začal připravovat dávku. Na tohle potřebuju zapomenout, řekl. Marek se na něj podíval, ale nakonec si taky vzal šluk. Mlčeli, jen kouř stoupal do chladného vzduchu. Dny plynuly, ale ten nález je změnil. Marek začal mít noční můry, viděl toho muže, jak se zvedá z hrobu. Lukáš se tvářil, že je to jedno, ale byl ještě paranoidnější než dřív. Jednou, o týden později, Marek navrhl, že by se měli přiznat. Nemůžu takhle žít, Luki. Lukáš ho ale umlčel. Drž hubu, nebo skončíme v base. Nakonec se rozhodli, že odjedou. Sebrali, co měli, a zmizeli z města. Les zůstal tichý, ale mrtvola tam ležela dál, jen kousek pod povrchem. Možná ji jednou někdo najde. Možná ne. Marek a Lukáš ale věděli, že ten obraz nikdy nevymažou – ani s další dávkou.

Trezor je cesta

Citlivost a vnímání tak silné

Last call v klubu, světla mdlej,
sám tu dřepím, leč je mi hej.
Rytmem ztichla ozvěna,
v prázdnu tančí milená.

Barman sklízí, chce už klid,

vůkol ticho, čas nebýt.
Krok můj touží parket mít,
středem hlavy rejdí hit.

Sám jsem král, co vládne tmám,
v tomhle klubu svět je klam.
Last call skončil, přesto žiju,
v tichu srdce dál si biju, dále verše bliju.

Poprask v nočním klubu

V klubu ticho, barman světla zhas,

zavíračka, jen já a vleklý čas.
Tóny dozněly, parket prázdný,
v hlavě mi zní

nápěv alkoholem mázlý.

Stoly v mlze, bar už spí,
sklenky v řadě, to se ví.
Sám si tančím, krok tu zní,
v tomhle tichu duše mý.

Odlesk vrhá stínů hru,
sám v noci, a přece v rytmu dnu.
Zavíračku si dám jako dar,
v tom klubu jsem svůj vlastní car.

Souvisí se vším

Byla jednou jedna dívka jménem Ela, jejíž postava byla tak půvabná, že se zdálo, jako by ji vymodeloval sám vítr. Každý záhyb jejího těla jako by zpíval píseň dokonalosti, a když kráčela ulicemi, hlavy se otáčely a fotoaparáty cvakaly. Ela milovala focení pro módní časopisy – blesky světel, šustění látek a pohledy plné obdivu jí dodávaly pocit, že svět je její jeviště. Od haute couture v Paříži po streetwear v Tokiu, její snímky zdobily titulní strany a inspirovaly davy. Jednoho dne se však město, kde žila, rozhlučelo novinkou. Přijel milionář – muž s očima jako safíry a úsměvem, který sliboval hvězdy. Jmenoval se Viktor a jeho bohatství bylo stejně oslnivé jako jeho charisma. Když Elu poprvé spatřil na vernisáži, kde pózovala v šatech zlatých jako západ slunce, čas jako by se zastavil. Nezajímaly ho její titulky ani obdiv světa – viděl ji, skutečnou Elu, s jejími sny a touhami. Po několika měsících, kdy spolu tančili pod hvězdami a procházeli se po březích řeky, Viktor poklekl. "Elo," řekl, "můj svět je prázdný bez tebe. Vezmeš si mě?" V jeho hlase nebyla jen láska, ale i příslib domova, který byl větší než všechny reflektory světa. Ela se zamyslela. Milovala svůj život – cvakání závěrek, potlesk při přehlídkách, svobodu být múzou. Ale v jeho očích viděla něco, co žádný objektiv nezachytí: budoucnost plnou smíchu, ticha a lásky, která nepotřebuje publikum. S úsměvem, který rozzářil noc, přikývla. Od té doby už Ela nefotila pro žurnály. Místo toho začala zachycovat momenty svého nového života – snídaně s Viktorem, jejich první dům, smích jejich dětí. A ačkoliv svět postrádal její dokonalou postavu na stránkách časopisů, Ela věděla, že našla něco mnohem cennějšího: lásku, která byla krásnější než jakýkoliv snímek.

Investice

Krákorající maškara

Strýček je snob

Myslím, že vybrat nejúžasnějšího malíře 21. století je těžké – umění je subjektivní a století je zatím jen ve čtvrtině. Ale kdybych měl vyzdvihnout jedno jméno, řekl bych Gerhard Richter. I když jeho kariéra začala dávno před rokem 2000, jeho vliv a vývoj v tomto století jsou ohromující. Richter míchá fotorealismus s abstrakcí – jeho rozmazané portréty nebo barevné "skleněné" malby jsou technicky brilantní a zároveň hluboce emotivní. Třeba jeho cyklus Birkenau (2014), inspirovaný holokaustem, je důkazem, že umí spojit krásu s tíživou historií. Mezi novější talenty bych zmínil Kehinde Wileyho – jeho živé portréty (včetně Obamova z 2018) přepisují klasické malířství s moderní černošskou identitou. Nebo Cecily Brown, která svými chaotickými, smyslnými abstrakcemi posouvá hranice expresionismu. Ale upřímně, záleží na tom, co tě baví – detaily, emoce, nebo třeba provokace. Kdo je tvůj favorit?

Poslední milenka

Střihoruký Edward (v originále Edward Scissorhands) je americký romantický fantasy film z roku 1990, který natočil režisér Tim Burton. V hlavní roli září Johnny Depp jako Edward – nedokončený umělý člověk, jehož stvořitel zemřel dříve, než mu stihl dát ruce. Místo nich má Edward nůžky, což z něj dělá podivínského, ale zároveň křehce lidského hrdinu. Příběh začíná, když ho dobrosrdečná Peg (Dianne Wiest) najde osamělého v gotickém zámku a vezme ho do barevného předměstí. Edward se snaží zapadnout – svým střihačským uměním ohromí sousedy, když tvaruje živé ploty, psy i účesy. Zamiluje se do Peginy dcery Kim (Winona Ryder), ale jeho odlišnost brzy vyvolá závist a strach. Film mísí pohádkovou atmosféru s kritikou maloměstské společnosti, podtrženou nezaměnitelným Burtonovým stylem a hudbou Dannyho Elfmana. Snímek je nejen prvním velkým spojením Burtona a Deppa, ale i nadčasovým příběhem o lásce, přijetí a osamělosti. I po letech zůstává Střihoruký Edward milovanou klasikou, která dojímá i baví.

Enigma v teplákové soupravě

Náplň lásky

Úzkost znásobená mučivým chtíčem

Česká literární scéna má svou novodobou Boženu Němcovou – spisovatelku, která svým citlivým perem a hlubokým vhledem do lidských osudů oživuje tradici české prózy. Tato autorka, jejíž jméno zatím neproniklo do širokého povědomí, ale jejíž talent začíná zářit, nedávno našla inspiraci pro svou novou knihu. Téma, které si vybrala, je stejně mučivé jako krásné – příběh o lidské odolnosti, lásce a bolesti, zasazený do kulis současného venkova. Podobně jako Němcová, i tato spisovatelka čerpá z reálného života, kde se prolínají světlé chvíle s temnými stíny. Její nový román slibuje být mozaikou emocí, která čtenáře vtáhne do světa obyčejných lidí s neobyčejnými příběhy. Chtěla jsem ukázat, že krása a trápení jdou ruku v ruce, říká autorka, která se nebojí dotknout hlubokých ran a zároveň hledat naději tam, kde by ji málokdo čekal. Tato novodobá Němcová tak navazuje na odkaz své slavné předchůdkyně – nejen láskou k venkovu a jeho lidem, ale i schopností proměnit obyčejné v literární klenot. Její kniha, jež má vyjít příští rok, už teď budí očekávání mezi čtenáři i kritiky, kteří v ní vidí potenciál obohatit českou literaturu o další nezapomenutelné dílo.

Mimořádné mistrovství

Město v útrobách

To okno. Zase to okno. Sklo slepé prachem, co se zažírá do pórů dřeva jako nemoc. Dívá se skrz něj ven, ale venku nic není, jenom šeď, která se plazí po fasádě protějšího domu, den co den stejná, lhostejná omítka. Tady uvnitř je vzduch hustý, nehýbe se. V koutech číhá stín a páchne starou vlhkostí a něčím ještě – něčím sladkým a shnilým. Jako dech domu, co polyká vzpomínky a nechává jen otisk na stěnách, mastný flek tam, kde se opírala hlava. Prsty se jí chvějí na popraskaném parapetu. Zima neleze jen zvenku, zima se rodí tady, v kostech, v tom tichu, co křičí nevyřčeným. Každý zvuk – skřípot podlahy, kapka vody v potrubí – je jen další vráska na tváři tohohle místa. Tíha. Nehmotná, ale drtí ramena, tlačí na spánky. Všechno tu zůstává. Každý dotek, každé slovo, co mělo být řečeno a nebylo. Kobold tu byl. Zanechal pach a ticho. A to okno, co se dívá, i když se nikdo nedívá zpátky.

Klubko

Princezna spící na hrášku