To okno. Zase to okno. Sklo slepé prachem, co se zažírá do pórů dřeva jako nemoc. Dívá se skrz něj ven, ale venku nic není, jenom šeď, která se plazí po fasádě protějšího domu, den co den stejná, lhostejná omítka. Tady uvnitř je vzduch hustý, nehýbe se. V koutech číhá stín a páchne starou vlhkostí a něčím ještě – něčím sladkým a shnilým. Jako dech domu, co polyká vzpomínky a nechává jen otisk na stěnách, mastný flek tam, kde se opírala hlava. Prsty se jí chvějí na popraskaném parapetu. Zima neleze jen zvenku, zima se rodí tady, v kostech, v tom tichu, co křičí nevyřčeným. Každý zvuk – skřípot podlahy, kapka vody v potrubí – je jen další vráska na tváři tohohle místa. Tíha. Nehmotná, ale drtí ramena, tlačí na spánky. Všechno tu zůstává. Každý dotek, každé slovo, co mělo být řečeno a nebylo. Kobold tu byl. Zanechal pach a ticho. A to okno, co se dívá, i když se nikdo nedívá zpátky.
Navodit atmosféru dovedeš skvěle. Tato jako kdyby předznamenávala něco strašidelného.
OdpovědětVymazat