Ulice města se pomalu plnily šedým šumem večera. Dělníci, unavení po dlouhé směně, se loudali po chodnících, jejich montérky zaprášené od strojů a rukavice strčené v kapsách. Někteří si zapalovali cigarety už cestou, obláčky kouře se mísily s chladným vzduchem. Putiky na rohu zářily teplým světlem, lákaly je jako majáky. Uvnitř se ozýval cinkot sklenic, chraplavý smích a občas něčí hlasitá nadávka nad prohranou partií karet. V jedné z putyk, U Starýho kladiva, se u pultu shromáždila obvyklá parta. Karel, zavalitý soustružník s rukama jako lopaty, si objednal další pivo a bručel něco o švech, co zase zdržovali výrobu. Vedle něj seděl mladý Franta, nováček v továrně, který pořád ještě poslouchal s otevřenou pusou historky starších. Hele, kluku, řekl Karel a poplácal ho po rameni, v té fabrice buď makáš, nebo tě sežerou. A teď si dej panáka, ať se ti ta hlava uklidní. Za oknem se město pomalu halilo do tmy. Někteří dělníci se loudali domů, kde na ně čekaly ženy s hrnci polévky a děti, co už dávno měly spát. Jiní ale zůstávali, jako by putyka byla jejich druhým domovem. Pivo teklo proudem, cigaretový dým visel ve vzduchu a starý gramofon v rohu chraptěl nějakou starou písničku, co ji všichni znali, ale nikdo už si nevybavoval slova. A pak se otevřely dveře a dovnitř vešel Olda, hubený chlap s propadlýma očima a nervózním úsměvem. Všichni ztichli, protože Olda nepřicházel jen tak. Vždycky měl nějaký fígl, nějaký plán, co je všechny mohlo dostat do průšvihu – nebo k penězům. Pánové, řekl a opřel se o pult, mám nápad. Ale musíte mě nejdřív poslechnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat