Kristýna, dívka s duší lehkou jako vánek, co hladí tváře zapomenutých stínů, tančila v mlze vzpomínek, kde čas ztrácí svou moc. Její oči, modré jako horské jezero, ukrývaly touhu po prvních láskách a přátelstvích, jež jako staré báje vyvstávaly z jejího srdce. Krokem jemným, jak když vítr listím šelestí, procházela labyrintem života, nesouc bolest i radost, co ji sudba předložila.
Když se smála, znělo to jako ozvěna dávných májů, a každý, kdo ji spatřil, cítil, jak se jeho prsa mladistvě rozvlála tou kouzelnou parou, co ji obklopovala. Kristýna, dcera mlh a snů, zachytávala stíny minulosti, a přesto kráčela dál, s nadějí, že jednou všechny krásné chvíle, oklamané časem, znovu rozkvetou.
Žádné komentáře:
Okomentovat