Byla jednou jedna dívka jménem Ela, jejíž postava byla tak půvabná, že se zdálo, jako by ji vymodeloval sám vítr. Každý záhyb jejího těla jako by zpíval píseň dokonalosti, a když kráčela ulicemi, hlavy se otáčely a fotoaparáty cvakaly. Ela milovala focení pro módní časopisy – blesky světel, šustění látek a pohledy plné obdivu jí dodávaly pocit, že svět je její jeviště. Od haute couture v Paříži po streetwear v Tokiu, její snímky zdobily titulní strany a inspirovaly davy. Jednoho dne se však město, kde žila, rozhlučelo novinkou. Přijel milionář – muž s očima jako safíry a úsměvem, který sliboval hvězdy. Jmenoval se Viktor a jeho bohatství bylo stejně oslnivé jako jeho charisma. Když Elu poprvé spatřil na vernisáži, kde pózovala v šatech zlatých jako západ slunce, čas jako by se zastavil. Nezajímaly ho její titulky ani obdiv světa – viděl ji, skutečnou Elu, s jejími sny a touhami. Po několika měsících, kdy spolu tančili pod hvězdami a procházeli se po březích řeky, Viktor poklekl. "Elo," řekl, "můj svět je prázdný bez tebe. Vezmeš si mě?" V jeho hlase nebyla jen láska, ale i příslib domova, který byl větší než všechny reflektory světa. Ela se zamyslela. Milovala svůj život – cvakání závěrek, potlesk při přehlídkách, svobodu být múzou. Ale v jeho očích viděla něco, co žádný objektiv nezachytí: budoucnost plnou smíchu, ticha a lásky, která nepotřebuje publikum. S úsměvem, který rozzářil noc, přikývla. Od té doby už Ela nefotila pro žurnály. Místo toho začala zachycovat momenty svého nového života – snídaně s Viktorem, jejich první dům, smích jejich dětí. A ačkoliv svět postrádal její dokonalou postavu na stránkách časopisů, Ela věděla, že našla něco mnohem cennějšího: lásku, která byla krásnější než jakýkoliv snímek.
Žádné komentáře:
Okomentovat