Je to pevnost sebedůvěry

Je to plocha jejího líčka

Je to místní zvláštnost

Je to souběh štěstí

Je to Helenka Vondráčková

Ženy se oblékají stejně jako muži, jen se poměrně často zahalují do lněných rouch a zpestřují je nachovou barvou; jejich vrchní šat nepřechází v rukávy, takže mají holé paže až k ramenům a nezakryta zůstává i horní část prsů.

Takhle se oblékaly Germánky. Aspoň tak tvrdí historici atd. Jako Tacitus. Umíte si představit, že byste takto ve lněném rouchu vyšly třeba do kavárny? S nezakrytou horní částí prsou? 

To by bylo řečí, to by bylo fotek paparazziů. Byly byste asi okamžitě odvedeny v poutech. A na svobodě byste tedy dlouho nepobyly.

Ostře sledovaná senzace vašich prsou by nenechala nikoho na pochybách, že jste pravá germánská žena.

Ledabylý způsob šatů, růženec, ovinutý kolem ruky, zvláště pak oči, tmavé a žhoucí, prozrazovaly by na vás víc než váš přítel. 

Kdybyste náhodou ještě neměly osmnáct let, vztahovala by se na vás stejná právní míra jako na dospělé. 

Ráj, řeknete si. Do určité míry snad... na den.

Delikventní, problémové, nevychované slečny... a někdy docela kriminální šlapky a feťačky... by nenosily vůbec žádná lněná roucha. To si umíte představit. Tyto nemajetné a nezaopatřené slečny by šly rovnou na ulici... krást a šlapat.

Nový řád světa? 
Nechte si to projít hlavou a ozvěte se, až na něco přijdete. 

Je to jasnozřivá povaha

Zase se tam sešli psychouši. V jurtě u Pierra. Aby prodiskutovali nesmrtelnost chrousta. A tady je hezká pasáž. 

Diskuse na úrovni mateřinky! Opět spokojen. 

Je to bezduchý kastelán

Palmový olej, to je panečku potravina. Jak se sluší na staršího, ale na svůj věk stále ještě svěžího stupruma, vypil celou lahvičku na jeden lok. Jenom jsem pak musel vypít asi žok rosy. 

Znám vás, čtenářky, jako své kalhoty. Jestli si ještě nějaká z vás myslí, že tady něco najde, tak to má recht...

Není to zrovna lichotivý návrh, ale návrh to je. V Evropě už se nedá ledacos objevit, tady ovšem ano.

Takže si hezky vemte své kapesníky a smrkejte dál... ve spravedlivém hněvu obviňujte své kluky.

Spilej do moře, moře je hluboké a ono se nezvedne. Spílej svému osudu a osud tě poplive... to je jednoduché. Takový je život.

Je to jeho posedlost špínou

Napříště už vás nic nepřekvapí, nyní víte, proč jste se zrodily. Jste na světě proto, že pro vás existuje Vyšší Záměr. Nikdy byste beze mne ani za zlaté sele nepochopily, proč jste byly přivedeny na svět – a proč byli ostatní přivedeni na svět – když svět je jen podvod a hanba a stejně za nic nestojí, ale tady to máte černé na bílém, tady vám to já, kazatel Ctnosti, vypravuji.

Hroužíte se do svých červených dní, kdy vám všecko padá z ruky, nedokáže se soustředit ani na vyplnění dotazníku o přídavcích. Pak se zamyslíte, zatouláte se dálavou do končin, kam za vámi nemůže váš ožralý přítel s opaskem v ruce. Jste Jinde, v Někzměrnu. Ocitnete se nahé v té místnosti na rozcestí, naplněné jako dojné krávy pochybami a vaše zuřivost se náhle ozývá od oblázků vašich jiter až k bójím na rozbouřené hladině noci - a tady vy samy (spolu s jinými lidmi) divoce a rozčarovaně bodáte do svého zmatku a doufáte, že nebodne zpět - jako sršeň domácí, jako váš dealer perníku na střední.

Marně doufáte, že v něm najdete smysl, až začne krvácet. Některé ten smysl našly. Mořily se nad pracovní deskou a nebo roznášely vepřo-knedlo-zelo v nádražním bufetu.

Ale ten smysl tam není. To vám pravím já, ó, kazatel Ctnosti.

Nepomůže ani, když si zabalíte cestovní zavazadlo a vydáte se na túru, budete cestovat s náručí náznaků a záhad, s nimiž se svěříte náhodným duším, které potkáte při výšlapu na Bezděz.

Jediná věc, která v Doksech za něco stojí, je ten fesťák.. a ještě spíš to pivo, které čepovali ve stánku za patnáct korun kdysi. 

Ale ten smysl tam není.

To už v patnácti se spíše potkáte se skejťákem, který vám po prvním rande vylíže dírku. Že se budete lišit jak den a noc, to vám nepřijde divné. Až později pochopíte, proč tomu tak musí být. Budete si navždy pravým opakem. Vy budete milovat světlo a váš každý následující hejsek zas temnotu.


Amen.

Je to hra o křesla

Čím víc se ho stranili, tím šťastnější se Jarda cítil, protože oni to věděli, dokonce i tihle idioti věděli, že on je jiný. Možná se ho dokonce i trochu báli. Už pracoval na poště pátý měsíc a za tu dobu si k nim ani jednou nepřisedl ke stolu, když měli pauzu na oběd. V půl druhé se nemohl donutit k návratu do své pracovny s nedoručenými zásilkami. Tajemství, které mu v pátek svěřila náhodná holka z baru, ho dráždilo. Musel prostě okamžitě jít zpátky do svého pokoje a prohlédnout si svou soukromou dopisovou knihovnu. Neplýtval dechem ani na to, aby to oznámil vedoucímu. Prostě se sebral a šel domů. 

Byl jasný slunečný den. Jarda zatáhl před náporem světla závěsy, rozsvítil lampu se žlutým stínítkem a s horečnatým zaujetím se vrhl do práce. Dopisy s jakýmkoli náznakem kresby lepil na stěny a když už na nich nebylo místo, lepil je na stůl, postel, židli a dokonce i na podlahu. Potom přecházel od jednoho dopisu k druhému a pátral po čemkoliv, co by mu třeba jen vzdáleně připomínalo kresbu, kterou mu ta holka ukázala v telefonu. A přitom se mu do hlavy vkrádala stále stejná myšlenka.

Objevil něco neuvěřitelného.

Ta myšlenka v něm ostatně nemusela hlodat ani příliš dlouho.

Jakmile jednou vyrazila na povrch, pohltila jej jako plevel nebo jako vzteklina.

Mění to mysl. Temnota, která se v tobě rozlije. Mění mysl, mění možná i duši. Copak tomu nerozumíte? Venku není nic, co nezačalo uvnitř. Každá skutečnost je nejdřív snem.

Udělá z nás to, co chceme být, a nebo to, čeho se bojíme, že jsme. Nebo obojí. Možná obojí.

Což z temnoty, nebo z toho doutnajícího čehosi činí cosi jako nabídku, ovšem takové nabídce by nedokázal odolat žádný člověk posedlý nějakou myšlenkou.

Proto se nebojte, děvčata. Najdete si kluka, už brzy.

Je to zákeřná svůdnice

Je to podvodný čin

Je to semiš její kůže

Je to soukromý pozemek

Je to vzdálené smiřování

Je to výstřih hodný herečky

Je to šibenice mezi tisy

Teď právě myslím na vás, dívky, ne na neznámého násilníka či stalkera pod vašimi okny. Jste mladé a krásné, slunce svítí a svět je příjemný, a před sebou máte život a lásku.

Jak jsme znevýhodněni! Jak svázané máme ruce! Když teskníme, nemůžeme si být ničím více jisti než tím, že nás zítra nic dobrého nečeká! A zítra to samé a pozítří zas a znova, jen v jiné variaci.

Takže dokud jste mladé a atraktivní jako mamby, hříšné a vůbec žádoucí, nesmíte tesknit. Raději zavolejte bývalému a domluvte si s ním maličkou schůzku....

Je to jen výmluva

Dívala se na mě úplně prázdně, bez výrazu, a přece jsem z ní měl najednou podobný dojem jako z Kristýny přede dvěma dny v obrazovém salónku. Že se k něčemu rozhoduje a nemůže se rozhodnout. Její bývalý vyletěl na Mallorcu a ona se pořád nemohla rozhodnout, zda si ho smaže z instagramu nebo ho tam ponechá. Protože i když spolu už měsíce nespali, nesnesla by, aby si tam nabrkl nějakou exotickou krásku s umělými kozami. Sama neměla příliš bujné poprsí, takže na druhých jí přešlo naprosto nefér. Buď jak buď, čas kvapil a ona se motala v kruhu dále. Myšlenka na urážku, jíž se vůči ní dopustil tím, že jí zahnul, jí byla prostě nesnesitelná. Měla přece tušit, už když ho prvně viděla, ten jeho nařvaný, sebevědomý ksicht, že takový frajer bude s prominutím stát za velbloudí hovno. Jenže ne, bůhvíproč jí přitahoval. Bavil ji. A když s ní vyjebal skoro nejlíp, jak se dá, propadla nezměrnému smutku.
Neměl jsem ani chuť jí nalít číšku, přišla mi v tu chvíli naprosto jalová. I když to byla fakt hezká samice, neustálá zahleděnost do zklamání z ní dělala nápodobu ženské. Sobě jsem nalil vrchovatou a popíjel opodál... rozložen v tom sofa... s výhledem na částečně zasněžené vrcholky Lovoše nebo Srdova. Napadlo mě, že člověk ani nemůže být blíž skutečnu, než když je takhle na horách, než když je někde v zákrutu divokých meandrujících řek a nádherných lesů, ve kterých po nocích pískají sýčci. Chybí opravdu jen takové jakési nekonečné moře a obloha, která by měla zvláštní modrou barvu, někdo jí říká tyrkys, kontrast tvořící s bílými či šedými prvky pahorkatin na jejich promítnutém pozadí. Uprostřed tohoto dneska již zapomenutého ráje by i přitroublý člověk mohl zapomenout na všechny ubohosti civilizace. Ona navíc nebyla nikterak hloupá. Jen neskonale naivní. A její naivita, zračící se v její proměnlivé tváři plné dolíčku, byla zpečetěna okamžikem, kdy se s Kamilem poprvé vyspala.

Tehdy mi bylo úplně jasné, že to s ní půjde jedině z kopce.

Je to její dávivý reflex

Inaugurace nového prezidenta je připravila o vše, o soudnost, o tu trochu bohatství, co měli, o štěstí domácího krbu i o onu báseň, jíž je manželská láska, láska krásnější než sláva, jak říkávala madam de Staël, ta cuchta sáhodlouhých romancí! Byli sami jak kůly v plotu a přímo se nesnášeli. On nesnášel pohled na její prasečí čumák a neustále nasranou tvář, ona zas na jeho odpudivé akné a nos jako bramboru. On byl krajní levičák, ona zas horovala pro pravici. Kdykoliv se o ni otřel názorem, neunesla ten otěr a plivla mu do tváře nějakou jízlivost, která ho o to víc nasrala. Proč byli spolu, už ani sami nevěděli - asi si na sebe po tolika úmorných letech zvykli a nemohli už bez sebe žít.

Jediné, o co neztratili zájem, byl manželský sex. Když už se schylovalo k bouři, udržel se na uzdě a místo toho jí naznačil, že jako její býk po ní touží. Nijak nereagovala, pořád stejně nasraná a uražená, ale pak si několika pohyby něžných prstů uvolnila bělostnou sukni, a řa jí zvolna klouzala po bocích a lýtkách, až dopadla na chladnou plovoucí podlahu.

Je to písečná duna

Je to poměrně řídký jev

Je to žena s duší zející bolestí

Je to opojení, vzpomínka, iluze prožívání

Je to těžší ji rozpálit než zapálit Louvre

Je to vypitý žejdlík a sukně u postele

Je to její pověstný příval slov

Je to moje láska v bílých šatech

Zachtělo se mi snít... a snil jsem si takhle v REM fázi... a co vylezlo, bylo nechutnější, než co leze z tlamy paviánovi po pořádném grknutí. Prostě se mi zdálo, že jsem uprostřed potopy. Rozumějte, já nikdy potopu nezažil, jako že jasně, záplavy jsem zažil, chodil jsem jak kluk k řece, co se vylévala z břehů a kbelíkem z ní nabíral vodu a vylíval jí na chodník za hrází. Ale opravdickou - třeba biblickou potopu, tu jsem nezažil. A jak se mi tak zdálo, že se topím, v uších mi hučí síla příboje během gigantických bouří, které převalují vlny přes vlnolamy zvící deseti sáhů a tak. No, ale pořád se nic neděje, kromě toho, že umírám, resp. jakoby bojuji o život s živlem, že prostě polykám vodu, bublinky zaplňují plíce, když tu.. se cosi zlomí a já přestanu se dusit. Mám totiž žábry a plíce ze mě vyplavou coby vlněný šál rozvrásněný jako rozmístění kluků s hokejkami na ledě od dejme tomu támhleté skalky, na povrch. Rozumějte, sám nejsem nijak hluboko pod vodou, spíš u hladiny. Takže vidím ty hnusné, vyhulené a černé, kořalečnické plíce, jak ode mne odplouvají, aniž by mi to působilo sebemenší strázeň a odpor.

A pak střih.

Ležím v postýlce vedle nějaké umělecky křehké krasotinky. Teda když jsem se s ní naposledy potkal, horovala pro umělecky rozcuchané účesy. Teď však její vlasy, obarvené skoro na sytou modř, byly vyčesány vzhůru do záplavy poněkud umělých kudrlinek ve stylu "křehká šlapka". Tento efekt se končil u jejího gazelího krčku, zbytek jejího stylu se dal nazvat volný, postelový styl praktický pro mladé kočičky, které si šetří na školu mezinárodního obchodu.

Je to ledabyle oplácaná septimánka

Nemůžete se pořádně vyspat? Leze vám na nervy váš kluk? Nic nezoufejte. Existuje prověřený plán, který bezpečně vymaže z vašeho života jakéhokoliv škůdce. Mohu vám o něm sdělit podrobnosti, ale taky nemusím, je to na vás. Z mé zkušenosti vím, že ženy, jakkoliv se rády podobně tváří, nejsou tak šťastné jako hory, které nevědí o svém štěstí a které na svých vrcholcích dlouho zadržují paprsky zapadajícího slunce a nechávají se třeba laskat světlem, které na horách trvá podstatně dýl než v nížině. Ženy mají obvykle určitou jasnou představu o tom, v čem se nacházejí, což je činí poněkud rozumnějšími bytostmi, než jsou třeba páni. Moje poslední buchta je nyní mdlá a chmurná hromádka trosek, která zcela potřela tu zářivou a veselou barvu, která kdysi zlatívala svými dráždivými odstíny její tak hebce růžové čelo... stačilo pár let užívání perníku a dojela jak Loprais na duně. Přesto ji všecko napovídalo, že když bude setrvávat ve zle a nectnosti, nevyhnutelně skončí na dlažbě - což se taky bohužel stalo. Nicméně, abychom odlehčili toto tolik těžké téma, připomeňme si, že na světě jsou i holčiny veselé, které nemají sklony k nadměrnému pití a píchání si do žil. Působí v různých sférách života, některé jsou kadeřnice, jiné advokátky, další zas sociální pracovnice. Nejvýraznější z nich je momentálně jedna tmavá květinka, která slyší na jméno Alexandria Ocasio-Cortezová a která zastává jakési velmi důležité místo v Sněmovně reprezentantů Spojených států. Tato Alexandria má kromě velmi vábné figury a vyjadřovacích schopností na úrovni Lao'c taky moc hezké, stále ještě své zuby a taky, jak se říká, duši! 

Tady se postavila k ožehavému tématu dnešní doby.  K naprosto toxickému jednání ze strany kongresmana Teda Yoha, který ji při nějaké a snad i nějaké další, soukromé, příležitosti naprosto nevhodně urazil.
Urazil ji do nekřesťanských pojmů, když byli sami a pak, když po nebi táhly nízké a šedé cáry mračen, urazil ji ještě před vchodem do domu, kde byli její sestřenice, bratranci, neteře a další drobotina, uprostřed squatu rodiny, při krbu krve, tak říkajíc... A to už statečná obránkyně práv neunesla a vzala se za slovo. Za slovo se brát umí, to můžeme mít možnost vidět i v tomhle videu, kde kongresmana doslova rozcupovala na slabiky.

Je to zvláštní případ

Nedávno mě potkalo nepředstavitelno! Bylo to skoro jak z Rytíře Des Touches. Seděl jsem zrovna na lavičce na takovém poťouchlém náměstí, jež bylo tehdy akorát opuštěné a ponuré jako sama šibeniční pláň a koukal na holuby. Ozývalo se jen plouživé klapání dvou tenisek, které strach či špatné počasí zřejmě občas přiměly, aby si vyšly ven. Tak jsem se obrátil tím směrem.

Byly to tenisky, jak jinak... než... dívčí, New Balance nebo podobná značka. Dívka, která si v nich vyšlapovala, byla mladá a chodila pružně jako gepard a svůdně jako laň. Prošla kolem mně, aniž hnula brvou, a to i když se jsem jí (nenápadně) v poslední chvíli snažil podkopnout nohu. Abych jí mohl pomoci vstát.

Šla dál, jako by se nechumelilo, i když už začlo. Zastavila se v zapadlé kavárničce, kde si sedla ke stolku. Vzala do pěstěných ruček papír, na kterém nabízeli nápoje a tak. Chviličku se nedělo nic zvláštního, pak maličkými krůčky přicházela mladičká, neokoukaná servírka, asi odněkud z Guatemaly. Oslnivě tmavá kráska s dlouhými hezkými vlásky. Měla tác a na něm sklenku. Kostky ledu vábivě cinkaly o sklo. Žvýkačka v jejích ústech bláznivě poskakovala čelistí. Dívka, o níž je řeč, stále ještě vytrvale hleděla do papíru.

Najednou zarachotila motorka. Nebylo to hned, ale asi... poměrně rychle poté, co dorazila.

Dorazil natúrovaný až před slunečníky, na tu terásku. Tancoval na sakramentsky tenkým ledě, napadlo mě. Kdyby držel plyn ještě sekundu, už by bylo po krásné dívce a možná i po té servírce. Každopádně jezdec vypl stroj, seskočil z něj, sundal helmu, ostatně dost nápadnou, a zamával té pružné v teniskách.

Je to oběť lágru

Rozhlédl jsem se. Byl jsem sám. Sám. Zase sám. Nebylo jí pomoci. Vyběhla ze dveří, nastajlovaná jak nějaká osmnáctiletá rašple z policejní akademie. Vyletěla jako střela a rovnou naskočila do toho jeho veteránského porsche 550, ve kterém kdysi mohla šukat Světla Svozilová a vyrazil jak šíp, ještě než stačila dovřít dveře. Zadíval jsem se znovu na tu roztomilou fotku, kde je polonahá v ZOO, která visela nad mým pracovním stolem. Cítil jsem, jak mi těžkne dech. Cítil jsem, jak mnou lomcuje vztek.

Asi po pěti minutách jsem si nahmatal tep. Pomyslel jsem, že to vše bylo pro nic. Rozhlédl jsem se, co bych mohl udělat. Jestli něco rozmlátit, nebo aspoň něco ukrást.

Byl jsem zoufalý, protože jsem věděl, že jsem prohrál. Byl jsem sice vysvěcený kněz, který trošku uhnul ze své svaté cesty, ale byl jsem pořád v církvi.. mohl jsem, měl jsem právo konat obřady, mohl jsem nás sezdat... 

Jenže při první příležitosti by stejně pláchla znovu. Byla jako herečka. Do všeho pletla věci, které s tím vším neměly nic společného. A pak mě znovu přemohla nesnesitelná, nekonečná lítost, něco jako zoufalství.

Jako omámený jsem na sebe hodil hadry a vyrazil z domu... jenže jsem nešel za věštkyni z křišťálové koule, ale do nálevny. Malý zrzavý strejček a štíhlý, od hlavy k patě blondýn v černé mikině šli spolu zavěšeni po ulici jako dva malí gayové, kterými byli. Ten starší cápek mohl mít klidně přes čtyřicet, mohl být jeho otec. Ten mladý se usmíval, jako by měl kdovíjakou radost, že ho před chvílí přefikl.

Já byl v tu chvíli ale daleko, někde daleko od těch holubiček. Mi se hroutilo univerzum, které se táhlo od její kundy až k jejím ústům. Vytřeštěné mé oko hledělo do letní bouřky jako ryba, která hledí na vlasec. Zas jsem visel nad plání plnou výčitek a mrtvolného ovzduší, nad diluviálním průserem, z něhož se ani lehkovážný čůrák nevyseká nijak snadno.

Ona mi předtím řekla, že jsem cynický! No považte! 

Nepřistoupila ani na mé finanční požadavky. Za to, že se stala mou korunní princezničkou lásky.

Je to štípanec do hýždí