Je to hra o křesla

Čím víc se ho stranili, tím šťastnější se Jarda cítil, protože oni to věděli, dokonce i tihle idioti věděli, že on je jiný. Možná se ho dokonce i trochu báli. Už pracoval na poště pátý měsíc a za tu dobu si k nim ani jednou nepřisedl ke stolu, když měli pauzu na oběd. V půl druhé se nemohl donutit k návratu do své pracovny s nedoručenými zásilkami. Tajemství, které mu v pátek svěřila náhodná holka z baru, ho dráždilo. Musel prostě okamžitě jít zpátky do svého pokoje a prohlédnout si svou soukromou dopisovou knihovnu. Neplýtval dechem ani na to, aby to oznámil vedoucímu. Prostě se sebral a šel domů. 

Byl jasný slunečný den. Jarda zatáhl před náporem světla závěsy, rozsvítil lampu se žlutým stínítkem a s horečnatým zaujetím se vrhl do práce. Dopisy s jakýmkoli náznakem kresby lepil na stěny a když už na nich nebylo místo, lepil je na stůl, postel, židli a dokonce i na podlahu. Potom přecházel od jednoho dopisu k druhému a pátral po čemkoliv, co by mu třeba jen vzdáleně připomínalo kresbu, kterou mu ta holka ukázala v telefonu. A přitom se mu do hlavy vkrádala stále stejná myšlenka.

Objevil něco neuvěřitelného.

Ta myšlenka v něm ostatně nemusela hlodat ani příliš dlouho.

Jakmile jednou vyrazila na povrch, pohltila jej jako plevel nebo jako vzteklina.

Mění to mysl. Temnota, která se v tobě rozlije. Mění mysl, mění možná i duši. Copak tomu nerozumíte? Venku není nic, co nezačalo uvnitř. Každá skutečnost je nejdřív snem.

Udělá z nás to, co chceme být, a nebo to, čeho se bojíme, že jsme. Nebo obojí. Možná obojí.

Což z temnoty, nebo z toho doutnajícího čehosi činí cosi jako nabídku, ovšem takové nabídce by nedokázal odolat žádný člověk posedlý nějakou myšlenkou.

Proto se nebojte, děvčata. Najdete si kluka, už brzy.