Trauma z gynekologa

Viděl jsem v životě jen dva lidi umřít. Asi je to nějaká vzácnost. Pokaždé v tom sehrál roli alkohol. První byla holka, co šla z diskotéky, zapomněla se v opilosti na křižovatce rozhlédnout a vešla tam, kde zrovna jel kamion, bez brzd, bez troubení. Tahle Anička letěla vzduchem jako hadrová panenka, bez jediného výkřiku, stočená do klubíčka, a uprostřed absolutního ticha ztratila nit života. Stál jsem akorát na rohu a popíjel Stroh, moji dávnou značku. Až jsem se zakuckal, odehrálo se to fakt v mžiku oka. Ani jsem tam nešel, byla jasně mrtvá od pohledu, ale samozřejmě se lidi sběhli... utvořili hlouček a civěli na ni, bledí jak přízraci.

Druhý byl kluk, který na mokrém kameni uklouzl a spadl do rokle, ten ale něco křičel. Ano, pije se nejenom ve městě, pít se dá i na vesnici a to dokonce v přítomností roklí, lomů a propastí. A zrovna tam, v Radotíně se to stalo, mezi všemi těmi borovicemi a trnovníky. Byla to hudební akce, víc neprozradím, open space, nebo jak tomu říkají... byly tam nějaké stejdže, málo celkem osvětlení a... jak vidíte, dalo se tam snadno zabít, když byl člověk namol. Ten se doslova zřítil pár metrů ode mne. A to se na fesťácích říká: bezpečnost na prvním místě!

Franta

Byl to kluk jak buk, už v osmi byl přeborník v plavání, v jedenácti poprvé políbil děvče - a hned ji přivedl do jiného stavu. V patnácti byl stavěný jako Tacitus - pro boj s časem, na pevných nohou a širokých plecích se tetelila výrazná hlava a dvě oči jak démanty ozařovaly tu kopuli moudrosti, jeho sloh byl tak květnatý, že s ním snad mohl soupeřit jen mladý Herder po návštěvě vinárny, ale přesto požil pouze sedmnáct zim. Nemůžeme říct, že by s přílišnou pilností přilnul k věcem školním, ač jinak byl ukázkový student - samostudiem. Umřel tak náhle, jak jen lze umřít na náhlou příhodu se srdcem a když kolem jeho stydnoucí mrtvoly defilovali sousedi, říkali si znamenajíce se křížkem: Jaký život, takový konec. Jeho otec byl pekař, takže Franta často dostával na svačinu čerstvé rohlíky. Nemusím říkat, že se s nikým nedělil, i když ve třídě byl pár takových expertů, kteří si dělali chutě, protože sami měli nanejvýš jen štajgli salámu nebo jen pár koleček. Jeho mamka na zakázku malovala obrázky, po ní podělil bystré oko a smysl pro zubení se. Ale proč o něm vůbec píšeme? Byl to totiž takový vlastně jelimánek. Řekli byste, že je kolohnát a baví se jen hrubostmi, ale on ne, on byl citlivý hluboko uvnitř, on měl rád kytky, kočovné divadlo. Kytky sbíral do herbářů, různě je sušil a ukazoval dívkám. Vždy, když v jeho blízkosti někdo přičichl k vonné fialce, zaúpěl blahem, dostal třeba i erekci. Když chtěl někdo ze spolužáků na poli obzvlášť fešnou kytku utrhnout, ohradil se, jeho tvář svalovce zbrunátněla hněvem a potlačovaným. "Jakže? Jak ji, proboha, trháš? Bez kořene, nešťastníče? Co s ní uděláš v herbáři bez kořene, ty blbče?" A tím to bylo odbyto, nikdo si ji netroufl napříště trhat, takže mohl on sám mít o přírůstek více. Jeho otec, jak jsme zmínili, sice přes den byl pekař, nicméně po odchodu matky do věčných lovišť (dostala ji tubera) po nocích se stal darmošlapem a hotovým kořalou. Nitrem Franty to zmítalo velice, sám měl vštípeno od naturelu, aby se snažil dosahovat všeho blaha prostředky progresivními, vlastní píli, přemírou práce a odpovědností - nikdy nepít, nefetovat, holky taky jen s mírou. Každopádně kromě těch kytek měl taky slabost pro holuby, které choval s vášní nejzarytějšího chovatele. Měl několik odrůd holubů - samoáský holub, jeho nejoblíbenější, dříve (za časů našich prapředků ještě v Suméru) hnízdil při zemi, ale tím, že ho choval Franta, chtěl pro něj lepší skrýš, takže šplhal po větvích a stavěl mu hnízdo vysoko na stromech, kde na něj potulné kočky nemohly a on se tak dožil vyššího věku a vychoval víc holubů. Tomu nejskvělejšímu říkal Bivoj, protože byl jako on, mocný a nedostižný, a proto když jednou vyšplhal do koruny a chtěl zjistit, proč Bivoj nepoletuje tak jako vždy zrána kolem jeho oken a uzřel šerem trav lesk mrtvých Bivojových zřítelnic, nic nechápal. Byl sice silný, ale taky byl mladý, a to je smrtící kombinace. To přivodilo ten infarkt, pád, pozvolnou ztuhlost, smrt.

Designer nevěr

Monotónní zvuky jako monotónní činy pomalu umílají čas i lidské vědomí. Znám to nejlíp. Když vypiju pouze pět či šest piv, je mi do zpěvu, s každým dalším je mi rozpustileji a rozpustileji a snažně začínám prosit o příchod nějakého velkého, zlomyslného ranaře, který mě vyhodí na ulici, protože vím, že když zůstanu, všichni kromě mě a hlavně vzhledem obdařené dívky se budou muset třást o své zdraví a klid!

Nejvíc se směju tomu tlučhubovi, který se dvoří mé slečně. O čem jí referuje, jsou samé maličkosti. Ta jen pokyvuje hlavou. Jako že to nic není. On je ale přesvědčen, že to o něčem vypovídá. Najednou sebou škubne a podívá se ostře na mě. Přepadne ho trapnost situace a nelíčeně odchází ze scény!

Byla plochá jak miska na rýži, a přesto jsem po ní neodolatelně toužil.
Čas jako by neplynul ani tam, ani zpátky. Pícháme skoro třináct hodin.

Objímali se, smáli se, vyváděli kolem řeky, hulákali do větru a zpívali. Občas jí líbl na kolínko a ona mu vracela políbení na nos.

Když se loučili, ona už pozdravila a šla, lehká, štíhlá, jistá: to byla jiná chůze než ta, kterou u ní viděl prvně...když se rozcházela s tím ošklivcem, který ji tloukl jak řešeto! Ještě předtím měla problémy jako telefonistka. Byla problémová, než ji poznal. Její šéf jí nejenže nepřidával penízky, vyžadoval po ní i sexuální práci. Ale byla to silná holka, dokázala odejít dřív, než by podlehla, protože peníze tehdy nutně potřebovala...

Kdysi dávno jsem se přátelil s takovým divným hostem. Byl dost vyschlý, trochu nahrbený, utíkalo mu levé oko a věnoval se pokoutnímu prodeji drog. Přezdívalo se mu Filcek. Tenhle člověk se živil tím, že zprostředkoval známým nákup různých středně těžkých drog. Různé ty perníky a éčka a hlavně fencyklidin. Pro ten jsem ho zneužíval i já, i když jsem měl pochopitelně dosti podstatnou slevu - jako student těch narkotických věd a kamarád. Celý život strávil mezi drogami a když nešňupal, tak prodával. Byl to ideální přítel a člověk, na kterého bylo spoleh. Vypadal dost nad čtyřicet, ale byl starší jen o několik let, takže chápete, že měl i značné životní zkušenosti, které se mi snažil, někdy nevyžádaně, předávat...

Paní přírody

Kolem sedmé večerní včera mě navštívila černá kočka! Některá z vás, když spala hlubokým spánkem spravedlivých slečen, ji na mě vyslala s úmyslem...

Nemám-li co s roupami, dělám to, co jsem popsal.. s tou zděděnou tváří. A je to taková tvář, kterou mi závidí i dívky a pro kterou by chlapi vraždili! Je to tvář naprostého outsidera, popíraného, odstrkovaného, nenáviděného, který si je vědom královské krve, která mu pod jemným žilkovím vlásečnic koluje! Hodiny teď ukazují půl jedné zrána. A já stojím před zrcadlem a já nejpozorněji čtu mapu tamté tváře, která mi snad ani nepatří, protože jak tak na ni vejrám hodiny, už ji nepoznávám! Mohla by to být tvář nějaké hodně divné dívky nebo krutého hospodara.

V mém srdci je vše jako ve zbičované krajině, je tam ještě všechno zčernalé deštěm a na všem se drží kapky žalu, ale na mé tváři se projevuje jen trvalý úsměv šaška!

Její žežulička, veverka, bobr a opice, její pověstná huba bez zubů přijala těžký jeho pyj, tu jitrnici vrcholového černošského manažera zverimexu, dokud se nezrosila šťávou vzrušení. Protáhl jí komín lépe než lecjaký kominík, a úplně zadarmo. Dokonce sama někdy byla v pokušení mu platit. Tím, že byl její první, netušila, že vlastně všichni mužští jsou úplně stejní a že gigantismus akorát způsobí, že jí častěji natrhne, což není hezký zážitek! Díval se na čtyři malé pihy na jejím levém rameni, kousek od jeho nosu. Kdyby je pospojoval, znázornily by snad kočku. Jí zas stačilo, že schoulená na jeho hrudi, se semenem ještě v bulvách, se k němu mohla přitulit, k němu na mužskou hruď přivinout a šeptat mu, jak byl úžasný a že zítra bude zase jednička, dokud je smrt nerozdělí.

Pamatuji, jak jsem se poprvé pobil za čest své dívky. Rvačky mě odjakživa vyhledávaly. Nebylo to ani trochu elegantní, rány pěstí zněly, jako když upadne kus masa na koberec. Měl jsem nakonec vyražený zub a podolek vytažený až někde k čelu, oba jsme funěli.

Vždycky jsem si myslel, že odpor proti umění a jemnějšímu duchu vůbec je hloupost. A nevidím ani dneska moc důvodů pro to, abych od tohoto pojetí odstoupit. Přestože rád přiznám, že sám estetický požitek je úsudek a cit. A kde jsou doma úsudek a cit, tam smíme také očekávat jejich sestřičky, různé druhy hlouposti. Bez nejdrobnějších hloupostí byste ostatně ani nepřišly na svět. Vaše maminky a tatínci si to rozdávali, i když pro sebe třeba nedýchali, a tak vy, dcery Země, jste mohly při porodu spatřit své nahé tělíčko vystupovat z bojující, vzdorující maminky!

Vidím, že je to žena drobné postavy, pravidelných rysů tváře. V obou uších ji visí tenounké náušnice a kdyby byla nahá, teprve bych ji docenil. Je nicméně inteligentní, se silným smyslem pro zodpovědnost, na otázky týkající se jejích bývalých se snaží odpovídat co možná nejpřesněji a nejupřímněji, ale i když odpovídá diplomaticky, postřehnu v nestřežených chvilkách, že ji nějaký exsyčák pořádně zranil!

Jsem všemi předchozími událostmi zkrušen a vyčerpán. Potřebuje jen mít kde složit své nářadí. Která bude mým soumarem?

Maître du clavier

Poznal, že tenhle svět měl rád. Bez řečí každou práci vzal. A měl problémy, že málem to vzdal. Pokaždé vstal a zkoušel jít. Pro tu čest, že směl s námi žít.

Když jsem býval mladý - tak jako vy, myslel jsem, že tím, jak jsem z nejúžasnějších lidí na světě, zuřivě procestuji planetu a potkám na Antarktidě dívku a že se tam do ní zamiluji. Uvidím ji někde se naprosto fatálně topit pod krou. Bude ze všech sil zápasit s vlnami, podaří se jí na zlomek sekundy zachytit se ledové kry. Křečovitě se jí bude držet a počítat andělíčky... ručky se jí začnou smekat po okraji, jak jí zkřehnou stále víc a víc. Uvidím ji však dostatečně včas, seskáču po balvanech na tu ledovou plochu, doběhnu k ní a... a vylovím ji z ledu. Ona bude chvíli popadat dech, jak se již takřka utopila, ale za chvíli vstane. Podívá se na mě s ohníčky v očích a pak, celá prokřehlá mi prostě skočí do náručí! Poděkuje mi místo ubohých slov polibky a doteky. Bude taky umět dokonale česky. Vezmeme se a budeme mít krásné děti, co vyrostou jako Eskymáci! 


Nic z toho se ale nesplnilo...

Místo toho musím každý pátek potají šukat domácí, která se na mě málokdy podívá a ještě zřídčeji mě pozdraví či bere na vědomí. Kdybych to do ní nepral, vůbec by mě neubytovala. Ještě mě vydírá na nájmu. Jsem nešťastná duše jako málokterá na světě, a přece se směji i v pláči! Tak nakonec přece jsem jenom charakter, i když žádný nemám!

To můj kámoš Vojtěch, to byl jinačí týpek. V sedmnácti utekl z domova a usadil se asi dva bloky ode mě. Nejdřív jen posiloval. V nové práci se do něj zakoukala Soňa, asistentka. Jak začínal mít svaly čím dál víc jako ze železa, stával se ze něj pořád větší a větší nemluva. Když ho Soňa chtěla dostat do postele, vymluvil se na žaludeční nevolnost. Šlo mu jen o to se stát nejdrsnějším sedmnáctiletým klukem na světě. Chtěl si zařídit život po svém, bez otce alkoholika, který mlátil jeho mámu a ubrečené mámy alkoholičky, která umírala před očima. Chtěl se stát největším drsňákem pod sluncem a protože už od přírody dobře nabíral svaly, ještě si nabíral větší porce (jako Conan) v posilovně. Ale jednoho dne, když už se scházel se Soňou, ho na přechodu srazilo auto. Zemřel už na místě. Takže v osmnácti byl tuhý a ta zeď, kterou kolem sebe tak pečlivě budoval, se sesypala jako zeď z karet!

Takže kdo z nás dvou je teď větší drsňák? No kdo?!

Jako by někde na skrytém místě v mé hlavě secvaknul tajný spínač, který spouští její hlas. Ten hlas křičel: NEOPOUŠTĚJ MĚ!

Postavím se pak před zrcadlo a pozorně si prohlížím svou tvář. Je to tvář, kterou jsem zdědil od otce i od matky. A je to taková tvář, kterou mi závidí i dívky!

ExVyVolená Kateřina Langerová - ukázala nádherné dvojky a vrhla se na nákup podprsenek

Ze všech soutěžících VyVolených Kačku Langerovou jsem nejvíc obdivovala. Možná to bylo postavou, možná tváří, ale v každém případě téměř vždy při pohledu na ni jsem vlhla. Často jsem šplhávala po dost vadných žebřících až nahoru na půdu, kde mezi starým haraburdím ospale poletovali netopýři a kde při každém kroku přes staré zpuchřelé trámy vyrazilo husté mračno prachu. Čekal tam na mě Evžen. Divoce jsme se milovali, pak jsme zas slezli a dělali, jako že se nic nestalo. Byla jsem ještě skoro dítě, ale má fantazie už tehdy pracovala naplno. Byl to prostor tak tajemný a neužívaný, že jsem ho musela užít aspoň k hrátkám. Byla to soukromá skrýš našich hrátek, svět našich milování! Kateřina Langerová byla častým námětem našich rozmluv. Evžen taky pro ni měl slabost.

Kmenová inteligence (25 000 let př. n.l.) u ní dosud nebyla překonána

Ostatně, jsou tam vždycky figurky, na které se rád dívám. Nějaký vytáhlý týpek s knírem, co vypadá jako topič a s krásně přistřiženými licousy á la Franz Josef, zamyšleně hleděl na obraz, jako by v něm mohl spatřit jinou, méně šedivou realitu.
Šli jsme dál, v růžovém budoáru visel Filla a nějaká jeho série zátiší z Chropyně, vesměs kokotiny. Kurátor byl asi nějaký jeho vyznavač, protože o něm mluvil dobrou půl hodinu a stále s menším ostychem...
Rozhlížel jsem se dál kolem sebe na tu sbírku figurek. V rohu tam byl jakýsi bývalý filatelista s lesknoucí se tváří, kulatou jako měsíc, který byl znám svými problémy s jediným synem, kterého vydědil. Moc se neusmíval. Tenhle měšťák mi moc neimponoval. Od nich nebezpečí nehrozí, dívky jsou v klidu.
Daleko zajímavější byl divný patron o patro výš. Chodil na akce vždy sám, měl vyholenou hlavu, vypadal trochu jako kněží kleštěnec z chrámu bohyně Tanit a klevetil jak najatý. Stačilo s ním stát minutu a v dalších pěti minutách věděla půlka galérie, jaké máte kalhotky. Taky trpěl chronickým průjmem

citátů.

Nehledal, ale našel

Jen už udělat za tou trapnou aférou tečku! Jen s tím skoncovat! Nic jiného mě nezajímalo, na nic jiného jsem nemyslel. Od chvíle, kdy mě svedla jak školáka, mnou lomcoval bohapustý vztek, že jsem se tak nechal napálit. Nehledal jsem sex, ale upřímné, ryzí přátelství mezi mužem a ženou. A co se mi dostalo? Naprosté nymfomanky, jejíž kamarádi věděli nejpikantnější podrobnosti z postele už den poté, co k nim došlo. A proč? Protože byla prostě příliš svůdná, než abych ji neskočil na lep... ale víte, jak to je. Když je člověk obyčejný a mladý, nestačí na spoustu věcí a když se je snaží zmoci, dopouští se jen tím větších hloupostí! Přísahal jsem si, že už nikdy víc, že už budu žít ctnostným, ba téměř mnišským životem, jako jakýsi novodobý eremita, pro něhož svody motorizovaného světa nepředstavují žádné nebezpečí. Avšak jak ubohý, jak hloupý jsem byl. Měl jsem vědět, že je daleko zkušenější než všechny, které jsem kdy měl, že je kovaná v trojkách, bondážích, latexech, v bukkakech i swingers parties. Chtěla po mě hned při první schůzce, abych vzal pírko, které vytáhla z kabelky a jemně jí jím přejel za uchem. Vůbec jsem nechápal, jak podobná činnost spadá do kategorie prvního rande s dívkou, kterou vidím prvně v životě, avšak nehodlal jsem jí skočit na špek a vypadat konsternovaně, takže jsem sebevědomě pírko ze stolku uchopil a snažil se jí nějak polechtat. Usmála se, možná pobaveně mou neschopností. "Dobrá, teď to zkus níže," a znovu mi pokynula s tím, že si nervózně rozepla jeden knoflíček na halence. Měl jsem teď před sebou její holý krk, který stál za hřích a prsa se již začínala zhmotňovat. Vzduch mezi námi zmrtvěl. Tak jsem ji odepl ten další a přímo v čajovně se dotkl pírkem její bradavky.

Bylo to neskutečně pobuřující a ona ihned zareagovala. Ale mnohem pozitivněji, než bych čekal. Takže jestli toto čtou nějací pánové, doporučuji vám zkusit na to dívku vašich snů, třeba uspějete podobně jako já. 
Můžete se podivit, proč tady píšu, že chci tuto trapnou aféru ukončit, ale vy ještě nevíte, že toto byl jeden z mála pozitivních zážitků, které jsem s ní měl. Zbytek byla pustá otročina, kdy ona po mě vyžadovala naprosto animální sex několikrát denně (když to na ni přišlo, okamžitě jí ztuhla stehna) a odvážet do práce a z práce, krmit kanárky, opravovat protékající záchod atd. Vnímala mě jako jakéhosi poskoka, kterému pouze dá povel, který ho znovu popožene, aby jí sloužil. Přestože šlo o trýznění, hloupé a bezúčelné, zpočátku jsem nechápal, proč bych si ho měl odříkat, jenže časem se mi vyjevilo, že nestojí za to se kvůli ní zničit! Láska s ní byla úchvatná, to nezapírám, ale přesto varuji důrazně každého z vás, kdo by se o podobnou dívku ucházel. Život s dívkou plnou elánu znamená nezměrnou bolest pro vaši peněženku a nezřídka i pro vaši rovnováhu.