Chladná hrůza

Dřív to bylo mezi mnou a Jitkou rozkolísané, prožívali jsme jakýsi zvláštní koloběh vztahu... než jednoho večera přišla z práce, mrštila s kabelkou do kouta a řekla mi, že chce zkusit něco neslýchaného... něco, co si její chlípná dušička přála už delší dobu... jít se mnou do tripu... tak jsme si vyšli na kopec, ani slovo nám nepřešlo přes rety, měl jsem nachystaný silný matroš, bouřlivácký, který by ten útlý stonek Jitky mohl řádně rozsekat... cucli jsme si pod hvězdnou oblohou něčeho šamanského a zdálo se mi, že tam nahoře sídlí něco obludného, co pase po tom, co se bude dál dít... pak si lízla... šňupla... vše prováděla tak, jak jsem ji naváděl... asi dvacet minut proběhlo v neskutečném tichu, působení drogy nás však brzy začalo svébytně oslabovat... podlehli jsme polibkům a brzy by snad došlo i na filozofii, jenže... přišel déšť, přeháňka na východní obloze... a v tu chvíli se dostavil ten moment, o kterém snila... upadla do stavu katatonie éteru, v tlumené směsici zvuků jsem zaslechl protivný svistot, který se nám posmíval..... když tu slizká, beztvará, mlžná mračna přišla blíž a pohybovala se podle našich rozkazů a určovali jsme běh všeho, co žilo... vnímal jsem její přítomnost po mém boku či ještě konkrétněji.. úžasnou prdelku, díky své paměti jsem si v komnatách noci zapamatoval i, neodvažuji se to vyřknout, její stydkou kostičku...znal jsem každý obrys jejích vlásků a chloupků, její výjimečné mladistvé líce, planoucí oči a něžné obočí, jež mě doháněly k šílenství... o plynutí času jsme si nevedly žádné záznam, neboť čas se pro nás stal pouhou iluzí...vjemy o nekonečnu nás opájely... nepravidelné oddechování mé přítelkyně jakoby odměřovalo neuspořádaný řetěz chaotických dojmů... v rychlém sledu jsme si tehdy užívaly blízkost, ale vbrzku jsme pocítili, že jsme zaváti do mnohem vzdálenějších světů, než jsme si představovali.. na její mladistvé, zářivé tváři jsem zahlédl výraz nadšení... jak jsem se díval, uzřel jsem... jako by byla ráda, že je tak daleko od všech... vypadala tak jinak.. jinak než všechny ostatní... pokud lze ji nějak označit, pak za pouhou matérii sexu.. připravená k výkřiku tak strašnému, že jej nemohla vydat. Od té doby duševní choroba vyplňovala její smutný život. Nikdo -  kromě mě - nepochopil, jak hrozná událost se na tom kopci udála.

Slon a jezdec

Jediným důvodem, proč pil whisky, bylo, že to měl zakázané, to mu říkal tatínek i maminka, ale když byli všichni pryč, mrtví a pohřbení, tak co? Klidně bude pít, kdy se mu zachce. Pil ještě z jednoho důvodu. Chtěl přestat myslet. Lidský proces myšlení je založen (tedy tak to alespoň tvrdí psychologové) na dedukci a indukci a trvale opilá osoba tyto dedukční a indukční skoky provádět nedokáže. Někde uvnitř je spadlé vedení, zkratované obvody, převrácené vypínače. Leží tam na hromadě sutiny a drť. Už opustil skutečný svět, který v podstatě nebyl ničím jiným než nepřetržitým proudem vjemových podnětů, a ponořil se do hloubi nádrže s ethanolem. Byl jako člověk v neznámém tmavém pokoji, který drží zástrčku od lampy a plazí se po podlaze, vráží do předmětů a nedokáže nahmatat zásuvku. A cítil se tak nejlíp, jak se jen dalo. Občas, když už byl maličko nalitý a snažil se dovědět, kde se nachází a proč, lidé na jeho otázky neodpovídali, protože něco v jeho tváři jim prozrazovalo, že to má v báni trochu vykradené.

Většinou se cítil skvěle, když ne a ne rozsvítit, ale tentokrát to bylo jiné. Žasl, cítil se podveden. Tentokrát odstranili sochu Kryštofa Kolumbuse přímo z mramorového piedestalu, kde stála desítky let. Aby zabránili černému peklu a rozpoutání vzpoury, dopustili se svatokrádeže svědomí. #blacklivesmatter

Nasadil grimasu přehnaného zmatku, svraštil obočí, naklonil hlavu, poškrábal se ve vlasech. Dokonce do hlasu vložil trochu víc zaujetí. "Je mezi námi konec, přesvědčil jsem se, že jsi kurva," pronesl do ticha.
Vypadala, jako by zemřela vsedě, veškerý život jí z tváře vyprchal. Její oči, které ještě před okamžikem jiskřily vším tím, co chtěla ještě povědět na svou obhajobu, byly teď dvě zamlžené skleněné koule.


Někdy jsem skutečně, hlavně tak kolem dvacítky, přicházíval do těch náleven k situacím, jako kdyby je pro mě někdo se smyslem pro ironii vytvořil, abych je uviděl, uslyšel, zapsal...

Slova se mi pak často rozlila do vizuálního ekvivalentu moderní poezie, jakou by mohl tvořit nějaký bohémštější Halas, kdyby byl býval pobýval na světě...

špaček ne ten
na stromě
ale v popelníku
rychle hasl

a podobné vrcholy okamžiků, skládal jsem jich tucet za noc, někdy i víc, zvlášť ve větší společnosti, kdy se mi čím dál víc uzavřenějších duší skládalo na pitivo v absinthovém klubu.

Ustěpačná radost

"Teď lituji, že jsem to neudělala. Moc toho lituji.“ Začala zase plakat a položila si paži přes obličej, abych ji neviděl. Odtáhl jsem ji paži, natáhl se vedle ní a políbil ji. Křečovitě mě objala a potom se o mě apaticky opřela. Když promluvila, její slova byla napůl přitlumená tím, jak se mi opírala o krk. 
"Nebuď labuť," povzbudivě jsem ji pošeptal do ouška. "Nikdo přece netušil, že se Jáchym udeří do hlavičky." Nic na to neřekla, otočila se na druhý bok a po chvilce už chrápala.

To, že si člověk není jistý, to dělá ještě horší. Teď musíme jenom sedět a čekat. Připadá mi to hrozně dlouhá doba, po kterou mám jen bezmocně sedět a čekat, jestli mé dítě umře.

Zatímco se odehrávala manželská chvilka, Jáchymek o pár kilometrů dál žmoulal v ústech palec a prohlížel si ošetřovatelku svýma šedozelenýma mongoloidníma očima.  Tak se vylekala – jednak vědomím, že nespal celou dobu, co tam byla a jednak tím, jak ho nečekaně spatřila – že jí srdce v hrudi zděšeně poskočilo a ona vykřikla. Byla mladá, už tři roky ve vztahu s nadějným doktorem a připravená na první dítě - toto zvláštní novorozeně by však určitě přes její pohlavní orgány nepřešlo. 

Pohled na něj ji vyděsil, ale pohled na to, jak si cucá palec a jak na ni civí - jako šedesátiletý děda s erektilní dysfunkcí, ještě víc.

Odbarvené, studené slunce

Vypíšu s prostou naivitou, jak jsem znovu nalezl klid. Obrazy bolestí, které se střídaly, přivedly mě do takové beznaděje, že jsem skoro ani mluvit nemohl. Má mysl, úplně zaměstnána těmi iluzemi, vzpírala se. O nejkrásnějších věcech jsem si říkal: co na tom záleží, toto pro mě neexistuje. Dlouho jsem strádal, neměl jsem důvod k životu ani ke skutkům. Jeden z mých přátel jménem Jiří chtěl ve mně přemoci tuto malomyslnost. Vodil mě po ruzných akčních místech v O**xxxx a mluvil výhradně sám. Jeho skoro mnišská tvář tvořila přímý kontrast s mou vyžilou tváři mumifikované masky. S jistým úmyslem prozřetelnosti jsme bůhvíjak dorazili do kavárny. Kousek o stůl dál právě dosnídala nějaká žena a nevím co mi v jejím pěkném, ale zkaženém hlase připomnělo hlas té, kterou jsem miloval. Kdo ví... zdali v této ženě není její duch, řekl jsem si. A cítil jsem se šťasten, že byla tak blízko. Co by se stalo, kdybych najednou umřel, napadlo mě návdavkem. Jiří vycítil mé neštěstí a chtěje mě povzbudit, zašel za mladou ženou, jeho kamarádkou, aby nás uvedl do vzájemného vztahu. K mému neštěstí to byla právě ona, ta, jíž jsem miloval - před osmi či devíti lety. Myslel jsem tehdy, že skočím do Úpy, protože jsem ji, vdanou paní, nechtěl vystavit urážce dvoření. Poznala mě ihned, ale já ji ne... dlouhé vteřiny jsem ji nepoznal. O týden později jsme už spolu randili, jako jsem po tom toužil před těmi osmi, devíti lety! Země se vyšinula ze své dráhy a bloudila jako koráb bez stožáru po své dráze bez ohledu na hvězdy!

Shingeki no Kyojin

Sleduji ten titánský anime už roky, od samých plenek. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak jsem schopný se u něj popadat za břicho nebo být jak na jehlách. Skutečně a bez příkras řečeno, společné úsilí šikmookých vynalezlo velkoplošnou zábavu pro náročné i ty méně! Bylo to zcela, jako kdyby jejich usměvavé oči hledaly oči mé, v osmém díle třetí série jsem se rozplakal jako ve vzpomínce na nějaký trpký ráj... mohu tam být cizincem ve světě zároveň cizím i známém. Marně se ženy pod loubími i děti s prázdnýma očima tísnily kolem ohromných titanů, jako by je chtěly zadržet.. ty krásné tváře bledly, a ty výrazné rysy, ty oči se ztrácely ve stínu, v němž se ještě leskl poslední záblesk úsměvu... to jsou vize... úplné kataleptické stavy... pak klapka, a bác... obr žere hlavy nebo štíhlé, obnažené nohy žen v podražcové besídce nebo v nějaké stáji, hrdinka ho snad tucetkrát udeří sekerou do krku a on pořád žvýká, rozplývající se ve své vlastní velikosti, jako dezert si veme koně...

Only ever met one man that I wouldn't wanna fight

V tom světě, ve kterém se právě nacházím, přízrak věcí doprovází přízrak těla. Jestli vás zajímá, co to znamená, odkážu vás k Swedenborgovi. On jako jeden z prvních přišel se zastřenými definicemi, zaumnými zvukomalbami apokalypsy a nevtíravým popisem běd. Hlava je plná snů a zadek jako železná kotva nás drží při zemi. Motáme se u dna, nevíme, co dělat se svými rozplizlými nápady, se svými leitmotivy, dokud nepotkáme spřízněnou duši: to, co někdo nazve kapriciózností náhody, je pro jiného prostě mazec. U krásného člověka, tak jak mu rozumí běžná populace, volila hra náhod průměr všech rozměrů. Je obyčejný. Krása: průměrnost. U ošklivého alespoň vidíme svébytnost. A tato neceněná přednost dneška se promítá do všech sfér působení, v nichž oškliví lidé mohou uplatňovat své skrýváné, ale o působivější talenty.

Ortel

Nemyslel jsem na nic a měl jsem v hlavě prázdno jako člověk vyčerpaný myšlením. Předtím hovořila s mou expřítelkyní. Nikdy jsem se nedozvěděl, jaké bylo jejich setkání. Jen jsem se doslechl, že bývalka byla při odchodu tak rozrušená, že nemohla najít dveře, kterými přišla. Zvony začaly zvonit, šel jsem k umyvadlu, oholil se a vyrazil do kostela. Bylo tam málo lidí. Nevím, jestli kněz mluvil dobře nebo špatně, protože se o víru nezajímám. Navíc jsem stál dost vzadu, kde skoro nic nebylo slyšet. Takže tedy nevím, co dělal a říkal. Asi kladl otázky a ostatní přítomní mumlali odpovědi. Na konci vybírali nějaké desátky nebo co, to už jsem tam ostatně skoro nebyl, odešel jsem dost rozladěn do vinárny. Celý ten obřad, ta mše, nebo co to bylo, mi bylo stejně vzdálené jako křest u Marie Panny.

Důležitější než hořící keř a Ježíšovo chytání ryb nebo poslední pomazání bylo, že se se mnou Iva rozešla. Po rozmluvě s tou, kterou jsem pořád potají miloval. A se kterou jsem, což je opět důležitější, bokem spal.

11. říjen 2007

Tehdy jsem trpěl nespavostí a celé noci místo chrnění psal. Zanedlouho po rozmluvě s Ivou má expřítelkyně umřela na předávkování pervitinem. Kladli mi necitelné otázky. Proč jsem ji prý nezachránil před tím jednorukým mrzákem, co s ní oficiálně chodil. Dar (insomnie), který jsem ztratil, se mi asi na rok vrátil. Milé děti, to je daň vaší bolesti...