Postup

Jaký je rozdíl, schválně, mezi pijáckou a vagantskou poezií? A tihle chytroliní vyučující na školách je řadí vedle sebe, jako kdyby šlo o rozdílné druhy květeny...

Hafíz.. kdo by ho neznal? Kázal, že víno je symbolem lásky... a tenhle Hafíz, rozpustilec očividně, není ani v čítankách, přestože už sedmset let z něho čerpáme krátká motta a zvolání do úvodních titulků amerických filmů...

Kdo jednou pil, pít bude zas, i v hrobě mu to nedá.

Dokud plna číš, pij statně. V paměti měj stále,
že ni Adam dlouho nepil vláhu rajských toků.

Kdysi jsem hodně krmil vrány, racky, straky, všelijaké divoké holuby...
A oni se mi pak pomstili. Vyklovali oči mojí tehdejší přítelkyni.. samozřejmě jen ve snu, ale ten sen byl jak živý.. a zdál se mi asi rok.. s přestávkami.. nidy jsem nedorazil dřív, než ji zabili, ležela na chodníku jako kus cedníku... bylo to hrozné. Samozřejmě po deseti letech, co to píšu, se z tragického stal vtip, ta holka má dva fracky a další na cestě a její manžel dělá kurýra u pošty a vůbec bych o tom nepsal, kdybych neměl bložík...nicméně přehlídka ptáků v mém snu, byly tam i volavky a kavky, měla v sobě cosi podivně fascinující.. všichni se krvežíznivě slétali, aby zabili tu prostou holku, která za nic nemohla, navzdory pravděpodobnosti, že by se pozabíjeli navzájem.. jen že byla moje pichna... tím se provinila ... a pak jsem se utěšoval, když mě ta noční můra tolikrát probudila, že by to nebylo tak špatné.. Být ptákem. Ne klovajícím oči, to se rozumí, nějakým normálním ptákem. Celé jaro si pěkně vrzat, a když mu začnou mrznout koule, pláchnout na jih...

Stojka

Dívala se vstoje na toho, co byl zabořen v peřinách. Ta tvář byla bohatá na přehnaně expresivní rysy, snad patřila herci, který si založil kariéru na podvodu... a který svým nápadnicím pokrytecky vysvětloval, jak je náročně chodit s hercem... Mužova ústa, která znala tisíc podob úsměvu, našla jeden, jenž se hodil k jeho uvolněné náladě, a pronesla:
"Tak kdy půjdema na věc, Káčo?"
"Až se trošku uklidníš. Domluvili jsme se na představení, pak můžem vypít dvě sklenky ve vinotéce.. a pak, teprve potom, můžem mluvit o těch "věcech."

Ten chlap ležící v posteli byl svého druhu unikát. Tvrdil, že je obchodník, ale spíše než práce to bylo uplatnění jeho génia. Pyšnil se tím, že neexistuje nic živého či mrtvého, pro co by nedokázal najít kupce. Uhlazený i zbitý, přicházel ke svým klientům přesně v takovém uspořádání mysli, aby co nejvíc utrhl. Prodával panenky, psy i životní pojištění s takovou jistotou, že bylo možno jej podezřívat ze zaprodání duše. Přirozeně, že dokázal na své kvality uhnat i odpovídající samičky. Jeho kašpárek, trochu moc velký na její úzkou pipinu, ji působil místy až nepříjemnou bolest, a tak byla ráda, když si občas mohla od sexu s ním odpočinout. Jen jednu věc měla při milovaní s ním ráda, věc, kterou jí rozpaloval, byla delikátní, šlo o o to, že její namáhané kačence říkal catkin, tedy jehněna.. ten vulgárně odlehčený eufemismus probouzel v ní, zašeptán či vydechnut v angličtině v pravý moment, vlčí pudy.

Jsi slaďoulinká, jako lesní borůvka,

kdo tě někdy zhltne,

dostane přes pysk...

Zrak upřen mezi skály tvých koz,

máš natažen z podprdy most,

kontroluji též, zda máš řádně zahalené vnady...

a hlavu v sklonu nosíš jako pyšná milenka má!

#poezierokudvatisíceosmnáct

Kozí farma

Ráno se probudila vedle krásný nahý holky a kluka s monoklem. V tašce má hadrovej kapesník nasáklej krví a dělá se jí špatně z chuti cigaret bez filtru a vyvrhnutýho červenýho vína, kterou má v puse. A až na ty křeče v břiše zažívá celkem příjemný pocity. A taky to uvědomění, že je ubožák, kterej všechny nesnáší, ale tváří se mile, jí dává námět k úvahám.

A s tímto klukem s monoklem je už skoro pět měsíců šťastně zadaná. Začalo to pro ni velmi nezávazně, pořád měla v hlavě Patrika, ačkoliv se jí Ferdinand moc líbil. Jenže Ferdinand to už od jejich první společné noci začal brát tak vážně a upřímně, že nebyla schopná jakkoliv protestovat. Odzbrojena. A někým jiným než Patrikem, ten pocit si zpočátku asi nechtěla přiznat. Nemyslela si, že by to bylo možné. Asi dva týdny se odhodlávala mu vysvětlit, že její srdce má už roky někdo jiný a že není schopná ho dát někomu jinému. Ale jak šly dny po sobě a rostl čas strávený společně, najednou v něm začala cítit tak dlouho chybějící jistotu. Vadil jí sice ten monokl, ale zvykla si. Pořád si opakovala, že lásku někdy znudí sladké řeči a chce trhat věci na kousky...

Píst

Stál u okna a pozoroval její dlouhý hnědý vlasy vlající ve větru. Její dlouhý bledý ruce, nádhernej obličej. Věděl, že je to všechno naposledy. Že už ji nikdy nepřivine k sobě a nepovečeří u jejího stolu. Že už nikdy nebude tančit s celým svým světem po pokoji. Viděl skrze okno její definitivní smrt.

Před třemi měsíci začali kopulovat. Zprvu šlo o nevinné laškovaní dvou zklamaných lidí, později se jejich mrdací vztah posunul na vyšší level. Píchali v řetězech a při svíčkách, romanticky. A dneska odjíždí zpátky do Krasnosibirska, kde má muže a dítě. Asi bez ní umřu v teplé posteli, pomyslel si, záclony budou stát v cestě žluté jarní obloze a kolem bude dav mých sluhů...

Zrovna nastupovala do auta... ani nezamávala, ani nevyslala vroucí pohled směrem k oknu. Typická ženská, něvděčnice, pomyslel si. Ale jak dobře uměla kouřit. Inu, bude dozajista dlouho trvat, než najdu adekvátní náhradu. Snad několik týdnů, to mu bězelo hlavou, zatímco se černá limuzína rozjížděla...

Elegance její pokrčené nohy, odlehčený profil hýždí, její obličej, připomínající hliněnou masku a vyjadřující všechno to zaujetí pro záhady, to všechno ho přitahovalo.

První slovo, které našla v osmisměrce, bylo maniak. Teď si nebude říkat, že to něco znamená a nebude se tím pyšnit. Po několika nočních začíná být unavená a chodí domů za východu slunce. Romantika jak blowjob v dešti. Je nespokojená a často se mrači, hlavně když nemá peníze, což je její momentální stav. Jaký sad, sad world!

Odpoledne nechtěla být sama. Uviděla pár postav, tak se za nimi rozběhla po louce. Bylo špatně, ale svítilo slunce a tráva byla krásně zelená. Přisedla si ke dvěma dívkám. Seznámily se, ale nepamatatovala si jejich jména. Uslyšely hluk a vzhlédly. Na horizontu louky viděly běžící ženskou postavu ve vojenském oblečení s vysílačkou. Smála se. A chvíli potom ji někdo prostřelil hlavu. To už se nesmála. Nevěnovaly tomu větší pozornost. Všimla si, že obě dívky mají řezné rány na rukách. S úsměvem jim ukázala ty své a ony se taky chápavě pousmály. Jedna z nich, po její levici, vytáhla zapalovač a nabídla jim cigaretu. Druhá jim připálila roztomilým zapalovačem.

Užil si podbřišku

"Bože můj, to přece není žádný život... dny přicházejí a odcházejí, ten pocit marnosti, zmaru a nudy, Kriste Pane," modlila se Eliška. "Udělej něco. Zbav mě trápení a osvoboď mě." Protože se však od něj žádného dobrodiní eutanázie nedočkala, zamkla se jednoho kalného dne pozdního rána v koupelně a podřezala si žíly na zápěstích. Přes tepot krve v uších matně vnímala Štěpánův hlas.

"Jsi tam, miláčku?"

Nebyla si tím jistá, ale myslí, že odvětila: "Běž pryč."

"Už jsem zpátky, drahoušku, na ulicích bylo celkem prázdno."

"Prosím tě, jdi pryč." Snaha promluvit ji tak vyčerpala, že sklouzla ze sedátka toalety a svezla se na bílé kachlíčkovanou podlahu, kde už vychládala kaluž její krve.

"Drahoušku!"

"Jdi!"

"Drahoušku!"

"- pryč!"

"Jsi v pořádku?" Teď už rumploval dveřmi ten čmuchal.

To mu nedojde, že mu prostě nemůže otevřít, že mu neotevře?

"Elis, odpověz."

Zachroptěla. Nemohla si pomoci. Bolest nebyla tak hrozná, jak čekala. Ale měla hrozný pocit, jako by ji někdo mlátil pěstí po hlavě. Ale stejně se k ní nedostane včas. Leda že by vyrazil dveře.

Vyrazil je. Pohlédla na něj. Vzduch v místnosti zhoustl příslibem smrti tak, že byste ho mohli krájet.

"Pozdě," řekla. Alespoň se jí zdalo, že to řekla.

"Můj bože," pomyslela si, "takhle přece nevypadá sebevražda. Já jsem neumřela."

Doktor, jenž se jí ujal, byl nadmíru vlídný muž. Jenom to nejlepší, sliboval Štěpán, jenom to nejlepší pro mou Elis.

"Nic to není," ujišťoval ji doktor. "Dáme to snadno do pořádku."

"Proč si nedá pokoj," uvažovala. "Proč se na to nevykašle? Vždyť ví houby, o co jde.

"Ženy mě navštěvují se spoustou podobných problémů," svěřoval se sálaje nacvičeným soucitem.

Tam pod tou třešní jsem ji dřív laskal jazykem. Řeknu vám pouze o tom ohni, k noži se nechci vracet...

Teď vím, jaké to je, když vám někdo zapálí vlasy... ale takhle v ohanbí.. je to ještě horší.. a nikomu nedoporučuji si s ohněm zahrávat.

Takové jsou vzpomínky na mé lásky...

Polekal se prsou

Bezmezně jsem ji zbožňoval. Neměl jsem ale příležitost ji dát najevo vroucí lásku, tedy jsem ji aspoň dal volnost! Ale kdo to ocenil, no? KDO?!

Zamhuřoval jsem obě oči, když odbíhala po půlnoci do smutné noci...

Netušil jsem, jak moc byla zaneprázdněná poměry s jinými.

A teď mám vážný problém, nástává mi převrat...

Dívka, kterou jsem tolik miloval, leží přede mnou na parketách, dočista bez známek života. ALE NEDÍVÁM SE NA JEJÍ TĚLO, VĚŘTE NEBO NE. Dívám se hlouběji, než je tuk nebo kosti... a řeknu vám: nevypadá vůbec dobře. Stačila mě plně zaměstnat na půl minuty, kdy jsem jí vší silou svíral hrdlo, dokud z ní nevyprchal život. Prsty se mi stále třesou a srdce se choulí...

A to jsem si ještě pár dní před tímto incidentem nechal vykládat karty. Vyšlo mi, že se má můj život obracet k lepšímu. Už žádné utírání příborů v zaflusané jídelně, žádné kotelny ani nádražní záchody. Samé pozitivní karty mi vyčetla... zaplatil jsem asi tři stovky s tím, že přijdu příště. Hovno příště. Nikam už nejdu, do piče. Bože! Vytáhla ze mě tři kila, osm hodin mé práce, aby se vůbec netrefila? Je to vůbec možné?

Jsem teď zničený... úplně na dně a nevím, jestli se z něj ješte někdy vyškrábu na světlo...

Tisknu čelo na sklo dlouho nemytého okna... mezitím, co se dívám na bezhybné tělo bejvalky, mi hraje z repráků Evanescence...Bring me to life... prostě komedie říznutá hrůzou, doléhá na mě všemi pahýly a hrozí mě umačkat... Nic nebolí tolik jako ztráta... jako ztráta, kterou jsme zapříčinili vlastní chybou... neměl jsem ji udusit. Neměl, byla to hrozná chyba...

Co naplat, musím přijmout zodpovědnost, musím upřímně pykat, doznat vinu a absolvovat trest. Najdu si tiché místo a budku, tak tichou, že v ní uslyším padnout špendlík, odkud zavolám na policii.. udám se, přijedou, začnou očuchávat, převracet šuplata a zjišťovat, co se tam asi šustlo a pak mi nasadí želízka, tím skončí pohádka... pokud mě dřív neztlučou pendreky... tak či tak, zasluhuju být bit... vždyť je mrtvá, proboha.. já ji zabil... nechtěně, ale co na tom... je nelegální zabít soka v hádce a stejně tak dívku svých snů, i když se tahá s jinýma... neměl jsem tak vybuchnout... pro Kristovy rány, co jsem to za zrůdu, sice to bylo v pominutí smyslů, ale koho to zajímá... matka by se v hrobě obracela, kdyby věděla, že vychovala vraha... achich, ach..

To mi ještě tvrdila, že jí poslední dobou není dobře, bolí ji prý žaludek a v noci se jí zdá, že jí z úst rostou růže, že musí chodit častěji k doktorovi... k jaképak doktorovi chodila, to jsme viděli.. šla za ním a šukali tam bez oddechu jak makakové dobrou hodinu... dobře jsem je viděl ze skrytu auta, jak co bys kamenem hodil, zatahuje žaluzie v té jeho vilce podobné košťálu... architektura soudného dne.. nenávidím budovy, které vypadají jak zebry... a jsou na nich různými prostředky znázorněny kosočtverce a kosodelníky... ježíší, jak ho mohla píchat.. vždyť je tupý jak opravář akvárií...a vypadal, jako by měl nakažlivou kožní nemoc... hrozná pleť... nechápu to, jak ho mohla jebat... srdce mi to rve na kousky.. a rozpádám se zevnitř... jako natahovací hodiny, které někdo rozbije kladivem... ostatně tváří v tvář prázdnu, co jsme? A co nám zbývá?

Vodka hučí po lučinách

A dnové šli tak ponuří a šedí

a v prsou jeho dva démoni vstali,

a křídla vzpjali dlouhá, netopýří,

a v každé ucho cos mu šepotali,

jak vítr v listí podzimním když hýří.

Když jste dva, jste víc než pouhý jeden, to dá lidský rozoumek. Jenže když přivedete holku do jiného stavu, brzy budete již tři či čtyři. Tedy v případě, že nepláchnete, jak to novopečení tatínci dělají. Pak zbydou na všechno zas jen dva. Matka a rozmazlené děcko. Někdy se stane, že se vlivem okolností ze dvou stane jeden, to když mamka spláchne novorozeně do hajzlu a nebo ho ještě jako fétus v bříšku rozdrtí o schody, celá fialová a zbrázděná modřinami pak na policii vysvětluje, že zakopla, to se v těhotenství holt už stává... Ideální stav pro zachování rovnovážného stavu ve společnosti je, když se ze dvou stane rovnou nula. Matka se zahubí i s dítětem, vezme si prášky a nikdy se nevzbudí, pohltí ji tma tak černá, že noc je v porovnání s ní bílý den. Nebo své vyhublé tělo vydá napospas gravitaci. Všimněte si, že nemnoho mladých matek okolo dvaceti zvolí kreativní způsob samovraždy. Nemají čas aranžovat svou smrt a my jim to nemáme za zlé. Sám dobře vím, jak nepříjemné je být s člověkem, který se chce zabít, trávit s ním čas a snažit se ho přesvědčit, že to nemá smysl. Vždy se totiž dá jaksi na úrovni žít, alespoň v našich šírkách a délkách, i daleko potupnější a hanebnější život, než jaký mají matky samoživitelky sotva odrostlé škamnám.

Například žádná soudobá duševní nemoc nemá drtivý průběh, pokud ji zcela neignorujete. Žijeme v době ambulantní léčby, kdy sice i psychiatři jsou pacienti a často ti nejhorší, ale pořád jsou s nástupem polis vesměs všichni občané udržování v uměle stimulovaných léčivých bariérách, které ani Mefistofeles nedonutí klesnout. Normálně pro vás přijede sanitka, během pár minut, když ležíte v bezvědomí na zemi, i když o to vůbec nestojíte.

Pohrdám ze srdce lékaři a léky a vůbec celým systémem hospitací. Ale nevezmu kalašnikov a nepůjdu je demonstrativně vystřílet jen proto, že se mi od základu hnusí to, že někomu zasahují do života často bez jeho souhlasu. Kdo miluje život, možná miluje i je, ale komu život připadá jako nonsens přetížený kotrmelci a zmetky a chybami, ten prostě felčařinu nikdy nepochopí a neschválí. Nač napravovat nenapravitelně rozbité, co míří už jen pod drn?

Víte, pokud je noc, měly byste se odhalit, mé drahé čtenářky, ať pokožka dýchá (a nastavte si kameru na laptopu na ON). Strkáte ze svého oblíbeného hrníčku a myslíte na svého prince? Lepší než myslet na sex s černochem, kterého jste potkaly na stužkováku. Moc často neříkám, že hudba mě zaujme. Měli jsme Janáčka, který může některé muzikology fascinovat. Jak z takového zapeklitého šosáka mohly lézt tak poutavé harmonizace lidové písně Když jsem já šel okolo hája zeleného (natrhal tam kvítí voňavého) v Bystroušce. Určitě byl výjimečně nadán hudebně. Znal tóny líp než Smetana nebo Dvořák a umím si představit, že měl hlubší tektonický vhled do kompozice než dva naši nejvýznamnější skladatelé. Někdo mírně ukvapený by tedy mohl prohlásit, že to byl geniální muzikant, přestože do jiste míry samorost a vlastně takový uličnický diletant.

Na druhou stranu si přiznejme, kdo dnes poslouchá Bystroušku nebo Káťu Kabanovu? Moc nadšenců, kteří by ocenili schopnost, nebývalý talent nebo třeba genialitu Janáčkovu, už se mezi námi nevyskytuje.
Samozřejmě daleko jednodušší než se zhulit a poslouchat vážnou lidovou hudbu je se přešvihnout heroinem a poslouchat rap. Haadese nebo nějaké černé rapery, po kterých vás nebolí půl hemisféry. Protože tak vážně složitější hudba může působit. Kdo ví, jaké to je být neustále opilý, nerad si pouští Mahlera nebo Šostakoviče. Nebo Berga, cokoliv, co zavání extrémem v partituře. Ze Satieho se chce seriózně plakat, melancholie děsivé osamocenosti, kterou šíří temně jemné akordy v klavirních intermezzech bolí, bolí až za hranice vnímání a nejhorší je, že bolí bolestí, jakou si dopřávají masochisté, drásavou bolestí, kterou si zas a znovu rádi zopakují. Víte, že byste neměly, ale přesto neodoláte. Jasně, když je člověk mladý, může to tak obstojně praktikovat, spoje se rychle léčí, ale čím je starší, tím hůř se mu žije v blízkosti zvuků kmitajících v periodických intervalech...