"Bože můj, to přece není žádný život... dny přicházejí a odcházejí, ten pocit marnosti, zmaru a nudy, Kriste Pane," modlila se Eliška. "Udělej něco. Zbav mě trápení a osvoboď mě." Protože se však od něj žádného dobrodiní eutanázie nedočkala, zamkla se jednoho kalného dne pozdního rána v koupelně a podřezala si žíly na zápěstích. Přes tepot krve v uších matně vnímala Štěpánův hlas.
"Jsi tam, miláčku?"
Nebyla si tím jistá, ale myslí, že odvětila: "Běž pryč."
"Už jsem zpátky, drahoušku, na ulicích bylo celkem prázdno."
"Prosím tě, jdi pryč." Snaha promluvit ji tak vyčerpala, že sklouzla ze sedátka toalety a svezla se na bílé kachlíčkovanou podlahu, kde už vychládala kaluž její krve.
"Drahoušku!"
"Jdi!"
"Drahoušku!"
"- pryč!"
"Jsi v pořádku?" Teď už rumploval dveřmi ten čmuchal.
To mu nedojde, že mu prostě nemůže otevřít, že mu neotevře?
"Elis, odpověz."
Zachroptěla. Nemohla si pomoci. Bolest nebyla tak hrozná, jak čekala. Ale měla hrozný pocit, jako by ji někdo mlátil pěstí po hlavě. Ale stejně se k ní nedostane včas. Leda že by vyrazil dveře.
Vyrazil je. Pohlédla na něj. Vzduch v místnosti zhoustl příslibem smrti tak, že byste ho mohli krájet.
"Pozdě," řekla. Alespoň se jí zdalo, že to řekla.
"Můj bože," pomyslela si, "takhle přece nevypadá sebevražda. Já jsem neumřela."
Doktor, jenž se jí ujal, byl nadmíru vlídný muž. Jenom to nejlepší, sliboval Štěpán, jenom to nejlepší pro mou Elis.
"Nic to není," ujišťoval ji doktor. "Dáme to snadno do pořádku."
"Proč si nedá pokoj," uvažovala. "Proč se na to nevykašle? Vždyť ví houby, o co jde.
"Ženy mě navštěvují se spoustou podobných problémů," svěřoval se sálaje nacvičeným soucitem.
Tam pod tou třešní jsem ji dřív laskal jazykem. Řeknu vám pouze o tom ohni, k noži se nechci vracet...
Teď vím, jaké to je, když vám někdo zapálí vlasy... ale takhle v ohanbí.. je to ještě horší.. a nikomu nedoporučuji si s ohněm zahrávat.
Takové jsou vzpomínky na mé lásky...
Žádné komentáře:
Okomentovat