Stojka

Dívala se vstoje na toho, co byl zabořen v peřinách. Ta tvář byla bohatá na přehnaně expresivní rysy, snad patřila herci, který si založil kariéru na podvodu... a který svým nápadnicím pokrytecky vysvětloval, jak je náročně chodit s hercem... Mužova ústa, která znala tisíc podob úsměvu, našla jeden, jenž se hodil k jeho uvolněné náladě, a pronesla:
"Tak kdy půjdema na věc, Káčo?"
"Až se trošku uklidníš. Domluvili jsme se na představení, pak můžem vypít dvě sklenky ve vinotéce.. a pak, teprve potom, můžem mluvit o těch "věcech."

Ten chlap ležící v posteli byl svého druhu unikát. Tvrdil, že je obchodník, ale spíše než práce to bylo uplatnění jeho génia. Pyšnil se tím, že neexistuje nic živého či mrtvého, pro co by nedokázal najít kupce. Uhlazený i zbitý, přicházel ke svým klientům přesně v takovém uspořádání mysli, aby co nejvíc utrhl. Prodával panenky, psy i životní pojištění s takovou jistotou, že bylo možno jej podezřívat ze zaprodání duše. Přirozeně, že dokázal na své kvality uhnat i odpovídající samičky. Jeho kašpárek, trochu moc velký na její úzkou pipinu, ji působil místy až nepříjemnou bolest, a tak byla ráda, když si občas mohla od sexu s ním odpočinout. Jen jednu věc měla při milovaní s ním ráda, věc, kterou jí rozpaloval, byla delikátní, šlo o o to, že její namáhané kačence říkal catkin, tedy jehněna.. ten vulgárně odlehčený eufemismus probouzel v ní, zašeptán či vydechnut v angličtině v pravý moment, vlčí pudy.

Jsi slaďoulinká, jako lesní borůvka,

kdo tě někdy zhltne,

dostane přes pysk...

Zrak upřen mezi skály tvých koz,

máš natažen z podprdy most,

kontroluji též, zda máš řádně zahalené vnady...

a hlavu v sklonu nosíš jako pyšná milenka má!

#poezierokudvatisíceosmnáct