Rozpis služeb

Někdy se v noci probudíme a kdosi chodí po bytě, nasloucháme těm divným krokům jak moři v prázdné ulitě, ty kroky jsou jak myší vlásky a někdo cizí za nás bdí, ať z nenávisti nebo z lásky, celou noc potmě prochodí. Čí je to neklid, kdo tu hledá a nenalézá odpověď? Posloucháme a zvykáme si a kroky staví z ticha zeď.

O milencích

"Teď mě svlékni a pak mě tam položíš," řekla znuděně.

"Rozmluva, kterou spolu už nějakou dobu vedeme, je tak podivná, že nevím, co ti na to povědět."

"Jednoduše mě ojebej v té posteli. Není to žert."

"Co je ti?"

"Buď jako ježek. Nastav trny. Stoč se do klubka, usni, říhej, prď, jen mě proboha, pro Kristovy rány, konečně vyprcej, prosím tě jako rodná sestra."

"Nelíbí se mi, kam se ubírají tvé pohledy. Pořád mi čumíš na rozkrok. A co ty tvé suché prsy? Stává se z tebe mumie, i když tě ustavičně jen napájím," znechuceně nasadil vážný tón.

"Důvěřuj mi přece. Každý platí daň úměrnou svému bohatství. Moje přednost je pekáč, co mám v těch místech, kde mi právě zajíždíš... Ó, ty nestydo," zachichotala se.

"Zajisté neodmítám tvé lože. Ale hrdlo se mi pokaždé stáhne hnusem. Protože tě vskrytu duše nenávídím. A co je hodno nenávisti, je jako přízrak v černém plášti, jenž sice v noci nese svého pána, zato ráno mu zabodává čepel do spánku. Zabíjíš mě podstatou. Kdybys měla srostlá víčka nebo odpudivé kozy, řekl bych si při šukání, že pro mě nejsi víc než pes nebo lachtan vyvržený na pevninu nebo medvěd vylezlý z brlohu a mohl bych tě mít i docela rád - svým zvráceným způsobem."

"Takto ale určitě pochybuješ, proč jsem tak velkolepá. Jsem pro tebe hádankou. A ty se bojíš něčemu divit. Co by tomu řekla tvá hrdost? -Prosím pěkně, neznám ji namodouši, nevím, co se jí líbí, když je tak krásná a nevím, co ji prospívá, aby nadlouhou zůstala s těmi stehny a lýtky tak přitažlivá pro dravce pokolení mužského-, už vidím, jak si tvá hrdost stydí přiznat, že jsi jen cucák, bledý a shrbený, který není hoden ženy, ty shnilá trosko zmítaná skepsí..."

"Drž piču. Tvé srdce je prázdné a pusté, jen ta tvoje vyfiflená kačena překypuje vláhou, což není mnoho."

*naznačuje, jak si drží piču a mrká naň rozkošničky* "Jsi tak nemocen touhou, tak pyšný, že ani nepozoruješ, že sám si počínáš nepřirozeně. Přivazuješ mě k zábradlí, k ventilátorům, dokonce k židli od pracovního stolu, abych ti nepláchla za lepšími, třeba za tvým kolegou z práce, který se mnou onehdá flirtoval u kulečníku."

Začne ji svlékat a hází s ní na postel. Jeho chování se halí do podivínství. Bouře jeho nitra však není pravou příčinou strachu, který ho jímá, když ji zakrývá rty, když se v ní pouští do práce. Koná namáhavou povinnost se zápalem mladíčka. Ale ať mu blahopřeje někdo lepší, někdo, kdo získal lepší ženu, někdo silnější, někdo strašlivý s duší umístěnou na hranici sílěnství. Stuprumovi stačí, že mu může zatleskat, že ji tak bezvadně a po zralé úvaze zahanbil, že ji konečně svítí v obličeji jen mrtvolné odlesky a koutky úst se křečovitě stažené zatínají ve zvěčnělém bolu, který už z ní nikdo neslíže.

Ta zahrada je také láska

O rodině a přátelích

"Kýho šlaka," zvolala atrativní designérka Jarmila. "Proč právě teď musíš jít do hospody," lamentovala s tváří upřenou na skloněnou, brunátnou hlavu Viléma, který si zavazoval tkanice bot. "Myslela jsem, že půjdem na večeři do té nové pizzerky. Trošku si popovídáme o nás, o naší budoucnosti, o potomcích. Nebo už mě nechceš?"

Ta otázka trošku otřásla širokými plecemi dotazovaného. Napřímil se a zazubil se zpola ironicky, zpola upřímně. "To víš, že chci. Jsi svíčka mého osudu, hrdlo se mi stáhne vzrušením, sotva tě zahlédnu, jak se zrána suneš z peřin."

Začervenala se. Asi máloco čekala od toho hromotluka míň než vyznání, třebaže bylo trochu nadnesené, jak moc mu na ní záleží.

Dlaní si zajela pod tričko a promnula bradavku. Pohodila rozpuštěnými vlasy jak rozpustilá, však lačná nymfa Meropé. Odhodila škrabošku nakabonění a vesele se zasmála.

"Nechtěl by sis zašpásovat?" dotázala se a oči se jí přitom zaleskly vilnou předtuchou.

Vilém poněkud zrozpačitěl. Chtěl zrovna jít za Anežkou, podívat se jí na porouchaný bojler. A trošku si zapíchat při té příležitosti. To ovšem Jarmilce neřekl.

"Necháme to na jindy, lásko. Musím ještě za Karlem. Ztratil se mu pes a nyní ho hledá půlka čtvrti.

"A to myslíš, že ty ho najdeš? Vždyť z tebe táhne borovička."

Znovu se usmál, tentokrát však méně srdečně.

"Nic mi neunikne, nic nezmate oči ostříže, pamatuješ? Nemůžu toho hafana nechat jen tak zmizet, má ho místo matky i milenky a kdyby se mu něco stalo, složilo by ho to do rakve. Do rakve, rozumíš?" při posledních slovech koulel očima jako špatný tragéd.

"Tak tedy až se vratíš... budu na tebe čekat, v těch sexy šatech..." řekla smířlivě.

"Nebo nahá," zamrkal.

"Nebo nahá."

Sotva odešel, padla do postele, rukou sjela níže a začala si honit minžu.

Vůbec bylo v zahradě více trávy než čehokoliv

Lidé jsou hojnější než vši. Je jich úhrnem víc než mravenců. Že se pletu a zapomínám na superkolonie?

Ne, to jen dělám výpočty, kterých by se zalekl kdejaký příznivec konspirací.

Mnoho lidí by možná nebylo mělo tolik odvahy co já.

Ale co naplat, někdo musí stát v čele šiku.

Rozvážně vypočítat, že je nás příliš.

Že někdo musí prostě z kola ven.

A že ten někdo budeš ty.

O pohledu na rozbrázděný kaňon života (doporučená četba)

Uspokojit ženu někdy přesahuje přirozené síly muže. Ano, někdy i muž je pouhou loutkou ženy. Nebezpečné přeludy se mohou objevovat i ve dne, objevují se však hlavně během sobotní noci. V baru, na diskotéce a čůrající mezi karosériemi aut. Vždy lákají samice člověka na totéž, co spočívá chladně skryté pod úplými džínami. V mezírce. Znamení nespoutanosti se vznáší na těch uvolněných kyčlích vytancovaných studentek kdovíjakého oboru. Myslí, že uloví kluka do postele. Zatím on se prostě jen chytí do tenat. Spadne do toho po hlavě, leč nevinně. Jako karakulská ovce, ze které, i během aktu pyšné, stříhají vlnu. Slovo dá slovo a to dá drink. Později jsou si tolik blízcí, drží se, podpírají se, navzájem se tahají do schodů, shazují do postele... je to tak předvídatelné jako že jeden a jeden dá pár. A hupsky šupsky na to.

Jeho tělo smáčí pot, on to však nepozoruje. Je zabrán do šoustání této připité brunetky. A je smutnější než myšlenky na večeři, kterou si musí sám připravit. Má na její vrásky kolem očí pohlížet s úctou? Nebo s pohrdáním? Proč se její mladá kůže tak nevhodně napíná? Proč se tak upjatě tváří. Je zvyklá na jiný pich? Tak na to prr, ty kobylo, zapomeň. Celkově o ní dohromady nic neví.
Neví a bojí se to dozvědět. Lépe ji jen projet šterbinku.. a rychle na ni zapomenout. Tyto devatenáctileté groupies ho stejně valně nepřitahují. Nezajímá ho, odkud přišla ani proč si zvolila právě jeho. Beztak to sama neví. Jen chtěla ohnout. A jít, co jít, letět dál za svým životem, který se právě teď rozplývá v prasárničce.
Netušil, jak se jmenuje, ale napadlo ho, že musí mít dvě jména. Že to není pouze Marta nebo Jasmína. Že je něčí a někdo se po ní shání. Ale bylo mu to fuk asi od magického momentu, kdy mu nastavila. Nebo ještě dřív, kdy se na něj tak lascivně zadívala.
Dokonal, co začal a odvalil se posupeně od ní na bok. Chabl a strádal sotva ze sebe vykřesal těch pár invalidních kapek. Přece však viděl, že má nejkrásnější vlasy z posledních pěti slečen, co na ně trefil. Ale nepředstíral, že rozumí vlastnostem vlasů. Jedna má hezčí vlasy než druhá, to je pochopitelné. Pod jejich dotykem se cítil být syt. Bezpochyby byly z živé látky. Plné pravdy koupelí, vyživované olejíčky a éterickými mastmi. Možná jsou výrazem jejich svědomí. Vlasy jako znak libida nebo sexuálního náboje jsou přece známy odedávna. Tyto nejsou líné jako nenažranec užírající jídlo ostatním, spíš se nastavují slunci a radosti. Pozvolna se v těchto vývodech ubíral k branám klimbání. Žhavý popel styku dovedl ještě zahřát síň zbytkem tepla - nikoliv uspat.

Převaloval se po té úzké posteli, občas ji dloubl do žeber, jak upadal do spánku, občas ho ona praštila do frňáku, nemohli si zkrátka najít své místo v posteli tak úzké, určené pro manžele nebo pro dvojičku žijící na psí knížku. Spalo se mu hůře, než se mu s ní dovádělo. Tři ráno, aspoň že nechrápe... jako některé chrápou... jak dráteník po kalbě.

Nakonec vyčerpáním usl jen něco před pátou a zdálo se mu o ní, že jsou spolu tentokrát v hotelové posteli, načechrané a provoněné, a mají živý sex, do místnosti vcházeli a zas na střídačku vycházeli hoteloví poslíčci a ptali se, zda pro ně něco mohou udělat. Samozřejmě nemohli.

Na pastvě

Co v lásce se k ním kloní?

Drobná ručka mu ho honí.

O dramatu nečekaného střetnutí (doporučená četba)

Zatím mi ulehla k nohám krásná nahá žena. V očekávání popravy. Se smutnou tváří jsem k ní promluvil: "Můžeš vstát. Slyšela ale: "Můžeš sát." Podal jsem jí ruku, jíž bratrovrah vraždí svou sestru. Světluška ke mně: Vezmi kámen a zabij ji. "Proč?" ptám se jí.
"Protože ona se jmenuje Prostituce."
Se slzami v očích a vztekem v srdci jsem v sobě pocítil růst neznámou sílu. Uchopil jsem velký kámen a po nemalé námaze ho stěží zvedl do výše svých prsou. Vylezl jsem na vrchol hory a mrštil jim po světlušce, které tím upadla hlava, skutálela se ze svahu a byla rozdrcena. Zarazila se do hloubky lidské postavy. Kámen se odrazil od jejích chodidel do výše poskakujícího medicine ballu a potom dopadl do jezera, jehož vody na chvíli klesly, a tam zranil potápějícího se vodníka. Hladina se zas uklidnila, jen na povrch probublalo trochu zelené krve. Krvavé světlo však již nezářilo. "Běda, běda," zvolala krásná nahá žena. "Cos to jen udělal? Je s námi veta."
Já na to: "Jsi mi milejší než ona, protože mám soucit s nešťastnými."
Ona na to: "Jednou se dočkám styku s tebou. Ale teď víc neřeknu. Nech mě odejít, můj pane."
"Jen si posluž."
"Nech mě odejít, abych skryla svůj nekonečný smutek na dně moře."
"Jsi tak dobrá. Nepohrdáš mnou jako ostatní. Jako černí ještěři vratkých sociálních vazeb, ve kterých ty i já plaveme-toneme."
"Ode dneška opouštím nectnost. Zapískej, až budeš připraven na život se mnou a já vystoupím ze škeble vyvržené na břeh mořský a zimní vichřice a ještě něco dalšího mě ponese k velkému městu, do tvého příbytku, kde mě ostrý vzdech úradku prozřetelnosti vmísí do tvé ložnice. Ponesou mě křídla mládí, rozzuření vlci touhy přetrhají řetězy zakletí, rozběhnou se po polích tvé hrudi a rozpoutají šílenství a až teprve o vše připravení, na dálném kraji poušti vrhneme poslední pohled k nebi, s ušima nehybně schlíplýma, ale naslouchající, rozpláčeme se poté hladem jako kočka na cizí střeše, morem milování skácení, uštvání výměšky, budeme umírat vestoje jako dívka pějící tu nejkrásnější píseň na měsíc, na hory a na hvězdy, a na vzduch a na noční ticho a na sovy v skále, na temnotu a na čarovnost vycházejících úsvitů a na havrany a na stožáry neviditelných lodí a na hukot proradných vln a na propasti, které člověka zotročují i na ty, které ho za hranou vědomí osvobodí.

Naříkal srdcelomně

Znal dobře všecky pravidla žen i vrtochy jejich nesouhlasů a dovedl je zužitkovat ve svůj prospěch. Proto si vybudoval impérium bordelů. Musí býti nejprvé hlína, pak teprv může býti květina. Děvečky jaktěživy nenosily tak plné dížky od krav, jako když přišel na statek baron von Corbier.

Čas mu u Lenky ubíhal jako proudem, a příjemně mu ubíhal. Už skoro nevzpomínal na prsa Matyldy. Naučil se jejich jména, aby mohl lámanou češtinou ohlašovat, se kterou děvečkou chce strávit noc.

O světlušce nevinně raněné (doporučená četba)

Je dobré vsadit nůž pod krk mladé rozkošnici a tnout. Ale tak, aby neumřela. Neboť kdyby zemřela, ušel by nám později pohled na její útrapy. Ach jaká slast, surově vytáhnout z postele dvacítku, s krví získanou tak, jak jsem řekl, setřenou měkce z jejího pulzujícího hrdla.. potom pijeme její krev, olizujeme její rány.. leda snad její slzy, hořké jako sůl, nám trochu kazí dojem. Neokusil jsi snad někdy svou krev, náhodou říznut do prstu? Je dobrá? Je vynikající. Ale cizí krev, ta je zdesateronásobně lepší.

A zatím její neduživá tvář, smáčená tím, co se jí řinulo z očí, konečně poprvé mluvila. Dlaň pak neodvratně zamířila k ústum, snažíc se překřičet jektavé zuby trýznění, že to, co se jí děje, má tak octovou příchuť a že vlastně to, co se jí děje, tolik je dobré, tolik ji lahodí trýzeň, neboť je ještě dítětem, a to nikdy nezradí, neboť nezná zlo, kdežto ta, co nejvíc miluje, dřív nebo později ano.

Podobá se pravdě, že nikdy už víc nepřijmu její kundu, aniž bych ji tu a tam po těle neřízl.

Radím ti, příteli, zavaž ji oči, až budeš drásat její chvějící se tělo. Po dlouhé hodiny se naposloucháš rozkošného křiku, podobnému pronikavému chroptění, jež v bitvě vydávají hrdla umírajících za císaře. Rychle se vzdal jako lavina, abys ji za okamžik přispěchal na pomoc. A vrať se přece brzy k jejím vytřeštěným očím, a znova pak jak v tranzu lízej její slzy a krev. Rozvaž její ruce, naběhlé žílami a šlachami. Tolik vlastní úlevy poskytneš jejímu nepohodlí, až na tebe z hloubi vděčnosti pohlédne jak věrný pes, který ti děkuji za sundání náhubku, ale to není vše. V očích se jí zjeví božská jiskra, která promluví o hrozných mukách, jež prožila, a jak jen mohl kdo spáchat zločin, který nedovedu ani pojmenovat. Jsem věru nebožačka, říkají ty vystouplé mandlové oči, jak asi trpím, pomysli na to jen, jsi-li schopen uvědomění. Kdyby to věděla má matka, nemohla by být smrti blíž a tys věděl a přesto konal.

Co je tedy to dobro a zlo, ptám se tě. Rozlišovat lze mezi nimi vůbec? Není to totéž jako projevovvat svou nemohocnost ve vášnivé touze dospět k něčemu, třebas nekonečnému a třebas těmi nejnesmyslnějšími prostředky?

Ale odpusť mi. Před tvou ušlechtilou a posvátnou tváří stojí ten, kdož drtil kosti a drásal maso a nebylo mu zatěžko svázat tě v cárech na různých částech těla. Snad mě k tomu dohnalo poblouznění mysli. Nebo máš prostě jen ucházející košíčky, či snad ultratenké latexové kalhotky s řetízkem v rozkroku. A podrprsenka, ten tajemný nástroj, rozněcující mou představivost, zahnala můj beztak svedený rozum na zcestí. Jako pud orla po žrádle ho nutí trhat svou oběť, tak jsem musel trhat tebe na oltáři vášně. Též jsem trpěl jako on, nebohý dravec vláčený pudy, který až jednou opustí tento pomíjívý život a nezbude po něm nic než mršina, pozná svatý klid, a neméně než ty jsem trpěl.

Rypáček

Podstata hmoty je prázdnota. Přítel Kuba je hmotný dost, takže je taky dost prázdný. Má ovšem jiné přednosti. Vždy, když se milujeme, šeptá mi sprostá slova do uší. Lichotí mi, když je slyším. Tvrdí, že mám dekolt jak patnáctka a nohy jak třicítka. To mě vzrušuje. Rozdáváme si to úplně všude, od sprchy až po půdu. Jenže často přijdou jeho rodiče... zrovna, když je ve mě. Tehdy pociťuji mírné rozpaky. A on taky viditelně bledne. Neví, kam mě schovat. Někdy mě strčí pod postel, jindy mě strčí do pod ručník. Dosud nikdy nás nenačapali, a proto se scházíme tajně dál.

Jestli nám naše láska vydrží až do hrobu, je zatím ve hvězdách, ale vsadila bych se, že má šanci.

O kouzelných prstících (doporučená četba)

Měla airbagy jaksepatří rozvinuté. Naštěstí takové tukové polštáře už našly svého Adonise, který je čtyřikrát denně zahrnoval vláhou výstřiku. Ano, naše drobná Julie, s nosíkem připomínajícím pršák, měla přítele. Scházela se s ním v hnízdu lásky, v podkroví jednoho zastrčeného, zchátralého činžáku, kde bylo po většinu roku jen umyvadlo, postel a teplo dvou lačných těl. Nemuseli proto nic předstírat, čistí jak v okamžiku stvoření, byli tu výhradně sami pro sebe, pro své drobné obveselení spojené s orgasmy, pro zahnání chmur, nikdy dřív netoužili spolu vychovávat děti, vést domácnost a starat se o prachsprosté účty. Protože dotěrně cítili na svých sexem zmítáných a zesláblých, dosud však mladých tělech, že jsou na planetě jen na dobu určitou, osudem či strážcem vesmíru jim nespravedlivě přidělenou, uvážili všecka pro a proti a dohodli se, že budou partneři pouze v orgiích. Nebudou si činit nárok na čas protějšku, pokud není užit k obveselení právě jejich pohlavních partií.

Přesto hlodala v ní, zvlášť poslední dobou, často němá výčitka. Nepřišla vhodná chvíle mu alespoň jednou procítěně říct, že je pro ni něco víc než jen pouhý šourek s varlaty? Tak se často ptala za bezesných nocí, kdy myslela na poslední jejich setkání a místy až uronila slzu. Jak byl neobyčejně jemný, jako už roky ne. Rozhodně ne jako prve, kdy měla až pocit, že ji snad znásilnil a nechápala, kde se v takovém na každý pohled mírném chlapci bere taková zuřivá chlípnost. Julie se zvolna propadala do pavučin lásky, z nichž jediná cesta ven vedla opět do náruče katovy.

Její jako jeřabina zbarvená linie rtů si klestila dráhu úsměvem ke světlu, jež se probouzelo za okny dalšího mlžného, rutinně povstávajícího dne. Dnes je středa, pomyslela si, proto je jí ho tam třeba, jeho, jejího milence, ale nyní i muže, který ji dělá už léta neplechu v citech, tolik by chtěla už zrána cítit jeho jitrnici v útrobách. Musí sice napřed jít do školy a absolvovat nějak přednášky a nudné memorování faktů, ale to už je život. Odpoledne si přece zapíchá, jako by si nezapíchala s nikým s jejích spolužáků, protože to bude s někým, koho dobře zná, koho zná jako svoje kozačky, ve kterých ji často hobloval, v nichž byla obuta, když si hrál vsedě s její káčou a ona zas ležíc na něm napůl převalená s jeho kopytem a které měla, když ji tu a tam nařezal na prdýlku teniskami. Kolínko tvarované jako rukojeť sukovice, jak bylo vyschlé pouhými padesáti kily váhy, učinilo při přehození nohy na nohu oblouk, při kterém se zachvěla slastí zrovna jako kočka, co líže z misky výrobek pana Nestleá. Zajde si ještě na manikúru, aby byla dokonalá, nejprve cvičení, pak solárko, manikúra a teď, při pomyšlení, co bude následovat, se jí před očima kmital jeho čůrák, až zamžívala zrak, stál tam jako obelisk a ona před ním klečela nahá s prosebně vztaženými dlaněmi jako udržovatelka ohně před chrámem voršilek. Papila na její hrudi se zajíkla, až jí slastná bolest vystřelila k hrdlu, kam si mezi dásně brzy uloží část semena z rande. Bude dnes pozorná a chtivá a poštěváček se ji za to odmění vydrážděním do vrchních poloh. Julie má zvlášť hbité prsty, které využívá k všemožným dotekům na všemožných místech, což se mu pochopitelně zamlouvá.

Pravda je taková, že dohromady je pojila slátanina náhody, život je dal dohromady příhodně v nějakém zaflusaném pajzlu a on už byl opilý na sračky, zatímco ona tam zapíjela rozchod s předchozím štastlivcem. Potkal ji před vchodem na toalety, kde ona, napůl ještě myšlenkami u toho minulého, upustila mobil na zem a on jí ho zvedl a nabídl se, že ji doprovodí na záchodky, aby náhodou nezakopla a nerozbila si hlavu o stěnu. Tam poprvé skotačili. Jako rýma hustý proud jejího výtoku z vagíny potřísnil vzduch celé smradlavé kabiny. Měla pochvu jako lusk, jako tobolku, kam někdo hodně snaživý (a nebo šťastlivec) může vložit peníz, temeno jí vonělo po vanilce a po stenech hltala každý příraz, každý neurvalé smýknutí její hlavou za vlasy.

Koš s kapesníky

Jen tento odstavec je nechutný, ostatní jsou krásné!

Poslední ženou v místnosti byla Ema, svázána k tyči uprostřed pokoje, zatímco v koutu ležely její svršky. Vyrážela neartikulované pazvuky, které by citlivé muže přivedly k vyvrcholení. Byla nahá, jak ji pánbů stvořil, okraje drsnénabíječ ho provazu se jí zadíraly do kůže na zápěstích i kotnících. Do análu ji zajížděl tvrdým, dlouhým pyjem profesionální Štefan. Přes oči ji zplihle visely hnědé vlasy, hlavu měla skloněnou a vrtěla sebou v rytmických přírazech.

"Aneb stručná charakteristika toho, co se v mém životě dělo za poslední měsíc. Původně jsem chtěla psát nějaký hlubokomyslný úvahový článek. Námětů by bylo habaděj. Jenže události posledních dnů mě tíží jako olovo a tak... hádejte co? Jdu zas fňukat. A na rovinu, tuhle část sebe nesnáším. Tu smutnou, utrápenou, bez energie. Zvlášť když jsem si během léta vyzkoušela jinou verzi sebe. Šťastnou, veselou, činorodou, zvídavou, rozesmátou, akční, praštěnou. Fňukalka se vrátila teprve minulý čtvrtek - a ne a ne sepodařit ji vyhnat."

Rád bych se vyjádřil k Miriamce. Nedá mi to, abych si nepomyslel, že dokáže snadno zaujmout vyjádřením svých emocí! Ta část, kdy ji události tíží jako olovo a stahují snad až ke dnu, cha cha. Pláč. Začne bulet. Brečí, protože ji něco tíží. Ale protože prosí o pomoc, křehký organismus nedokáže unést nával tlaku a začne vypouštět slzy. Nemá k ničemu sílu, dochází jí energie a cítí se pod psa.

Kdysi byl svět plný divů. Ale nyní patří lidem. Udělali jsme z něho skládku bez zázraků, prostou naděje. Udělali jsme z něj to, čeho jsme se nejvíc děsili. Semeniště hříchů. Pohřebiště snů. Tolik potřebná podpora těm, jimž se nedostává příležitosti k vykonání převratu, uvázla kdesi na půli cesty, zašantročená v další zbytečné koloně kamiónů.