Posvěť mě

Do třetice našich malbyzpytných průhledů bych vás chtěl uvést do rajského světa Lukase Cranacha staršího. Ve středu dění je opět strom. Tentokrát se jedná o štíhlounký kmen, jehož větve se zmítají v při hurikánu a mají něco za lubem. Jedná se o vskutku pozoruhodně pojatý strom, který prozrazuje vysoce estetickou a ušlechtilou, mravně nezištnou povahu. Níž se vyskytují postavy. Máme štěstí, že se jedná o chlapy, protože ženské postavy jsou v Cranachově podání mírně řečeno srandovní. Na chlapech není co zkazit. Fousy, tógy, sexy mozky, slabší svaly. Jestli to je hříšník na kameni, jehož nabádají rádci k větší opatrnosti, a ten u vchodu do jeskyně, víme, že to je sám Pán Ježíš, který vylezl třetího dne poté, co odvalil kámen, z místa, kde byl pohřben. Na obrazu je zachycen cyklus, akorát nemá žádný řád, zdánlivě žádný řád, i když pro člověka 16. věku je jasné, co se na obrazu odehrává. Každopádně panoráma dává nám pohlédnout do tváře umírajícího na krucifixu, alespoň o něm něco víme. INRI, neboli Onen známý ukřižovanec, o němž už šla řeč. Nad ním rej andílků seskupených v mraku, jeden z nich píská na flétnu, a všimněme si, že mají pouze hlavy a křídla. Na vrcholku skály věřná Máří (která je naštěstí příliš daleko, abychom na ní pečlivě zkoumali detail), pod ní jednorožec, prosím pěkně. Cranach st. měl asi vytříbený smysl pro černý humor, dlouho nepochopený, kterému vzdal poctu až tumblr. Vpravo prorok nebo snad dosud zbloudilý Šaul, jehož Pán obdařil moudrostí Slova, předává mu neposkvrněnou Bibli a doufá v jeho ambiciózní podniky. Adam a Eva, jabko poznání a chycený had. Střední pásmo v pozadí patří hoře, planině, kapli a válečným stanům. Ještě při rádcích leží co bys střenkou dohodil v hrobě mrtvola, kterou možná někdo právě podrobuje dnes téměř nepřípustné exhumaci. A nebo s ním ještě neskončili, s nebožtíkem. Celkově má malba ráz panoptika neslušných mravů a uvolněné morálky, kterou právě nesourodý princip kompozic, ten stromek, umravňuje a drží nad ní metlu lidskosti a světské velkodušné etiky. Vůbec je kompromis mezi étos a logos a mezi nízkým a vznešeným patrný na tomto přezvláštním Cranachově výtvoru, kdy to v lemech prská a vře sírovodíkem zmatků a plamenem infernálních sil, zatímco pokorná duše touží po věčném světle.

O útěše

Vasilij Kandinskij. Když se vysloví jeho jméno, okamžitě se vyrojí pochybnosti, rozpory, ale i obdiv z řad adeptů malby. Jak to bylo s ním a jeho múzami? Šoustal každou, kterou dostal do ateliéru? A proč ženami tolik pohrdal, klamal je a opouštěl, když působily jako katalyzátor jeho tvorby? Na některé z těchto pádných dotazů neodpoví ani nejzarytější znalec lidské povahy. Tím méně ubohý žáček stuprum, který sotva rozezná smajlíka hněvu od vysmáté čtrnáctky na kolotoči.

Podíváme se na zoubek jeho mistrovskému dílu Podzimu v Murnau. Abyste pochopili, o co jde na obrázku, musíte znát detaily jeho tehdejšího života. Čtyřicetiletý, chytající novou mízu, celé roky se už rozvádějící Kandinskij odejel koupit novou vilku do rozkošného Murnau. Teprve krátkou dobu to táhl s G. Münterovou, s níž v posteli položili základy abstraktnímu umění. A během cesty k rozkošné vile projíždí podél aleje stromů, které ho okamžitě upoutají.

Vozovka (která je přece nejspíš řekou) je namodralá a prudce se svažuje k říčce a nebo je to řeka, která se svažuje k vyšlapané pěšině, nevíme. Dole v údolí leží městečko, obklopené pásy hor, vizuálně nudle halabala nahozených nátěrů, které se ve sféře vrcholů dotýkají zamračené, nabírané oblohy. Co nevidět asi sprchne. Cítíme z pnutí kolem zvlněné cesty, jak se zvedá burácivý větřík. Strom, o nějž se opírá kompozice, je téměř v samém středu, ale tak docela ne v něm, spíš ostatní, fádní již dřeviny, se kolem něj kupí jak dodatečné ozdoby na kokardě, spadající po úbočí až kamsi pod obzor v podobě ukazatele. Je jasné, proč svítí jak výloha rudými květy a proč jako jediný má v sobě příměsi modré, tmavě modré jako skaliska hor. Protože je to zkrátka kontrastní kombinace... z modrého stromu, spíše připomínajícího flek než plastický objekt (brzy nato základ hnutí Modrý jezdec) vyrůstají srdce nebo růžice nebo co a obepíná je zlatá vlasatice nadrženosti, přičemž asi akorát s Gabkou jedou do nové vily nadržení a připraveni píchat jako zvěř - nic tak vizuálně nespájí sexuální natěšenost jako žlutá proti modré a červené. Kromě zelené a těch dalších třech zde prakticky není jiné primární barvy, barevně se jedná tedy o strohý až asketický obraz, jenže co jej dělá tak atraktivním, je asi ta naroubovaná barevnost, živost, zběsilá vyfintěnost ústředního stromu a stínování, odstínění oblohy (mraky působí staře jak z výpravy na Sinaj) a zvláštního, zleva zpočátku zkoseného, dál téměř plujícího horizontu. Celý výjev někam pořád padá, nestojí, už aby byl zbořen jak domek z karet...

Krahujec

Zadíváme-li se pozorně na Miróovu olejomalbu Farma, nemůžeme přehlédnout ústřední prvek kompozice, tu nejzdánlivější všednost, keř či snad stromek ovšem nezvykle vysoký s podivně tvarovanými listy, zkroucený pod na pohled chronickou lehkostí svých na jednom úseku již (nebo stále) zelenkavých ratolestí, s pupeny dosud sraženými u kmene, s typickým zbytněním oddenku, což je jedna z typických vad růstu dřeva. Dále či níže pod zemí jasně vidíme, že prakticky nemá kořeny a tyje tak zbůhvíčeho, ale řekneš si jen "pod svícnem největší tma". Že je větven v koruně, nebo z toho, co z ní zbylo, poněkud vidlicovitě, také jistě není náhoda, neboť tak upomíná na ohradu z Dantova sedmého kruhu pekla, kterou strážila ona strašná, žravá, pískem pokrytá příšera, jejíž ohon tak jako štír hrot měl a možná chce na nás působit preventivně či aspoň dušezpytně, neboť kacíři končívají velmi smutně (hořící jezero hadra). My si však nezoufáme, neboť víme, že počestné srdce se nemusí obávat ani pekla, ani rozkoší nebe. Dále trochu vpravo se nachází již světštější prvky, jakýsi přístěnek a kurník, vlevo pak hospodářské stavení, vejminek se stájemi. Nejblíže okraje směrem k nám se rozprostírá jakási žlutozem, otázka je, zda by na čemsi, co je tak sežehlé sluncem, vyrůstaly bez problému plody. Protože jich je všude přebytek a jsou naznačené takřka až mimo obraz, musíme se domnívat, že ve dvacátých letech 20. století bylo ve Španělsku, těsně po válce, příhodné klima pro pěstování obilnin a sázení brambor. Děvče snad nabírá vodu či myje prádlo, sám nejzažší konec vzdálené perspektivy patří studni a poníku a jakémusi vozíku nebo bedně na nářadí. Co je opravdu neobvyklé v této pionýrské epoše je to, že si malíř vyhrál s ptáky a vůbec zvířenou, na malé ploše zvláště, víc než s hmotou, s materiálem, třeba v pravé částí jich je dobře tucet. Ostatně se jedná o jeden z prvních a nejdokonalejších výtvorů realistického kubismu, kdy všechny tvary budov mají přísně geometrický ráz a každá konev a kaktus (?) zapadají do sebe jako dílky skládačky, včetně měsíce, který snad nemohl být umístěn na vhodnějším místě, ačkoliv nejenže by se nikdy, soudě podle hodiny dne, na daném místě nevyskytoval, nikdy by se ani nevyskytl plně realizován svítě tak měkce, protože se zdá, jako by zleva zpoza okraje obrazu na budově, co připomíná spíš skálu se svou surovou strukturou, přesto přísně rozvrženými okny, ještě procházel paprsek slunce, zatímco za horami vzpovzdálí se už chystají jakési ranní červánky, modrá, možná až příliš modrá obloha klene se nad farmou, a úplněk jak známo přichází do západu slunce, nebo spíš se chystá další svítání, což je ostatně něco, co je pro Farmu typické, totiž jako by nebyla ukotvena v čase, či spíš jakýkoliv výklad chronologie v jejím izolovaném případě naráží na problémy nebo nonsensy. Nikdo se selským rozumem by asi v životě neponechal se povalovat předměty v takové uctivé vzdálenosti od sebe a nebo rovnou stát tam, kde jich není třeba, přesto iluze, že jsou na svém místě a patří k celku, je všudypřítomná. Červený čtverec, co drží pohromadě plot, je past na oko (a co se děje v prostoru uvnitř něj) a nejspíš něco, co udeřilo do čiv i Ernesta Hemingwaye, když obraz vyhrál jako čerstvý ženáč a věnoval jej své novomanželce.

Jakmile jabčák zaúčinkoval

Někdy mám pocit, že kolem mě existují mrtví lidé. Nemyslete si, že jsem blázen. Kdepák, děvčata. Vždyť mám IQ aspoň 70. Někteří psychiatři dokonce byli toho názoru, že se pohybuju v horní polovině osmdesátky, tedy v rozmezí 85 - 89!

Jiní byli opačného názoru.

Ale na tom už teď nesejde. Podstatné pro vás je, že vám hodlám sdělit svá zážitky se světem mrtvých. Hodlám vám popsat, co se mi honí hlavou, když se s nimi po nocích stýkám, a proto se raději usaďte do bytelného křesla a připněte si řemínek ke kalhotám, pokud nejste při čtení nahé a rukama si vzrušením nezajíždíte k citlivé kačce.

Poprvé mě ty vize přepadly před mnoha a mnoha lety. Vím, že do oken padal hustý sníh. Zvony ohlašovaly nějakou bezvýznamnou hodinu, nějaké klekání a pamatuji se, že údery zněly hrozivě dlouze... Tak to asi začalo...Zpočátku jsem myslel, že jde jen o přechodné pominutí smyslů, což se mi na látkách měnících vědomí stávalo v jednom kuse. Pak však, když tyto mžiky přecházely v trvalé, někdy i celé hodiny trvající zážitky, pojal jsem podezření, že mám dar komunikovat s mrtvými, nebo s duchy, jak chcete.

Není vůbec jednoduché o tom mluvit na místě tak veřejném, jako je můj blog, ale rozhodl jsem se, že přemůžu rozpaky a udělám to. Tu první noc, kdy sníh hustě uléhal na okenicích, a sněhové vločky se zdály dopadat jako přesně načasované pumy poprašku a tvaru, mě všechno táhlo k odchodu do taverny. Byl jsem otrávený z celého dne blbce, který mi ještě jako naschvál večer při pohledu na stav e-bankingu naznačoval, že se kvůli mým osmdesáti korunám na účtě ani pořádně neožeru...naštěstí jsem měl houf kamarádů a známých a mecenášů, takže jsem prostě šel, kam mě srdce táhlo a úspěšně jsem byl před půlnocí na šrot. Jenže při návratu domů, do tepla, do postele provaněné levandulí, mě to udeřilo. Snih stál jetě dopadal rovnoměrně. Šel jsem kolíbavě jako kapitán Grog po můstku, když tu přede mnou asi na pět kroků se zničehonic zjevila jakási vyschlá žena v rubáši, které místo očí zely vyžrané očnice. Div že jsem úlekem se neskácel do bělostného sněhu, ve svitu měsíce vypadala její tvář jako sežraná prastarými skaraby a ona sama jako neúspěšně balzamovaná mumie. Nespustil jsme z ní oči, blízek nervovému zhroucení, načež ona otevřelá hrozivá, zpráchnivělá ústa a podivným, staženým hlasem zašeptala: "Umřeš na šutry," pak se asi po dvou vteřinách vypařila. Došel jsem domů, kopl do sebe ještě pár doušků slivovice a ulehl k spánku. Zbytek noci zastřela milosrdná tma.

Ráno po probuzení mě strašně pálil močák, jako bych chytil zánět nebo co. Chtěl jsem se hrozně vychcat, ale nemohl jsem. Jako bych měl v těch trubkách jehly. Bolest vystřelovala z boku až do třísla. Hrozně to pálilo a nedalo se nic okamžitě dělat než potupně si zavolat záchranku a válet se po dlaždičkách.

Chvíli jsem tam proležel, než mě nabrali na nosítka a odvezli do nemocnice, chvíli jsem pod injekcemi čekal, než mě přijali a po prohlídce vyřkli verdikt. Ledvinové kameny ve stádiu akutním. Řekl jsem jim, že jsem nikdy neměl problémy s žádnými kamínky. A oni řekli, že to jsou fakt šutry a že musí jít ven, jinak umřu.

Jakmile jsem zaslechl od toho doktora, co vypadal jako medvěd na dovolené, to medicínské ultimátum, zachvěl jsem se jako osika... "To už mi přece říkala ta mrtvá mumie," vzpomněl jsem si na včerejší hrůzu. A sotva jsem na ni pomyslel, tu mě zasáhla ta prudká bolest. V životě jsem zažil mnoho bolestí, ale tato byla zdaleka nejhorší a nejprudší, ani smrt sexuální partnerky předávkováním mě víc nezasáhla. Bolest je něco jako rozerva. Otvírá prostor, který se nezacelí, dokud není po všem. Ale nerve tak, že létají třísky. Bolest sice rozervává, odděluje, ale tak, že zároveň všechno táhne k sobě a v sobě uzávírá, takže je jako svině, která tě zažaluje, že neplatíš alimenty a pak se ukáže, že vydělává třikrát tolik co ty. Padl jsem na zem a jektal jako šílený zuby, až i doktoři zbledly jako stěna, na níž visely ty jejich ohyzdné reprodukce pointilistů, a hrozilo, že si překousnu jazyk, jak jsem vyrážel neartikulované skřeky a drásavý křik. Všecko ve mě utichlo, ba i okolí bylo tiché, slyšel jsem jen, jak mi srdce bije jako splašené a jak se ty šutry ve mě převalují, jak bobtnají a vyrážejí snad na povrch, snad do hlubin, jen proto, aby mi způsobily ještě nesnesitelnější a nelidštější bolest.

Mezimozek

Stydí se,

tvářičku rumělkou zakrývá,

pod pupíčkem však

řeka zurčí.

Už je to otrava. Ano, slyšíte správně. V zemi české je cosi prohnilého, kromě piva snad všechno! Nemohu tedy mlčet a jen se užírat. Minulostí, která proplula tiše jak řeka Svratka kolem ožralého bezdomovce ležícího ve vlastních zvratkách. Popíšu vám proto jeden velkolepý mravní skutek, který vykonal můj přítel - hrabě. Je tomu už mnoho let, co jsem ho návštivil v krásné Jihlavě, kde měl svůj statek a kde trávíval podzim svého života. Za časů jeho mladosti a bujaré odvahy však způsobil něco ojedinělého a vskutku záslužného.. podívejme se na zoubek jeho životní dráze, abychom si objasnili, co v ní bylo tak heroického. Nebo alespoň, co v ní vůbec bylo, abychom pochopili onen skutek.

Pavlík Kobliha se už narodil s modrou krví. K tomu poznání docházelo znenáhla a definitivně k němu došlo až na prahu dospělosti. Patřil mezi děti s poruchou mozku, kdy se mu nedokrvovala levá hemisféra, a to mělo značný vliv na jeho rozumové schopnosti. Do kroniky matriční ho už zapsali jako Pavlíka a nikoliv důstojně jako Pavla, protože už po třech hodinách po narození bylo jasné, že bude mít problémy s učením a bude div, když se naučí chodit, tak byl všelijak zkroucený v nohách a tak se mu křivila páteř. Pavlík však bez problému zdolal své nervózní tiky a záhy běhal a dupal jako o závod. Ve škole mu přezdívali hurikán, ve škole skromněji blesk. Tak či tak, patřil mezi nejlepší žáky a probojoval se až do elitního kola v matematické olympiádě. Jenže pak přišel zlom. Zemřeli mu při autonehodě rodiče a on se stal sirotkem. Všude si ho přehazovali jako horký brambor, a on tak se musel protloukat vlastními silami. Takže vypomáhal u zedníků a umýval káry. Někdy v té době začal trpět stihomamem a schizofrenií. Slyšel hlasy, že je vyvolený hraběcího rodu a že musí pokračovat v slavné jeho tradici. Zpočátku nedával na sobě znát, že šílí, později ho ale hlasy definitivně pohltily. V práci ho nikdo nechtěl poslouchat, a tak se s ním rychle rozloučili. To byl však nebyl Pavlík, aby zanevřel na svůj život. Je otřesné, jak tento bojovník trpěl neúčasti druhých na jeho překotně se zhoršujících stavech. Brzy byl hospitalizován v blázinci, nezbyly mu už téměř žádné peníze a to málo, co mu zbylo, chtěl utratit za knížky. Tehdy znovu zapracovala Prozřetelnost a vystavila ho, jako v tom vtipu o ztroskotanci, který na opuštěném ostrovu se modlí o pomoc a když přijede loďka jednou, odmítne pomoc posádky s tím, že Bůh ho zachrání, když podruhé, znovu je odmítne a když umře hlady, v nebi se ptá Boha, proč ho nezachránil a Bůh překvapeně odvětí: "Přece jsem ti dvakrát poslal loďku!", ne zkoušce, nýbrž záchraně.

Objevila se v podobě dívky jménem Anna.

Spatřil ji v knihkupectví, když si kupoval útlý svazek o historii pytláctví v Čechách. Podíval se směrem, který mu osud vnukl. A zrovna v tu chvíli, naprosto nečekaně na něj upřela ledově modré oči z řady u pokladny. Něco se stalo, když se jejich pohled střetl. Dívka náhle prudce vyskočila z řady a s napřaženýma rukama a výkřikem: Lásko! se rozběhla k muži.. a vzápětí tyto dvě postavy jako dva ohně splynuly v jeden, tělo na tělo, ústa na ústech a jejich vzlykot jako by se dral z jednoho hrdla. Vyciťoval jsem trapnost situace, avšak nemohl jsem z ní odtrhnout oči. Takto se setkávají spřízněné duše. Nevím, jestli to některá z vás zažila, ale spíš asi ne.

A tu se blížíme k závěru a tomu skutku. Vzal si ji za ženu a učinil ji hraběnkou Annou Koblihovovou z rodu Falkenštajnů. A měli spoustu ještě šest hraběcích dětí, které pokřtili jmény svatých mučedníků a žili spolu až do jeho smrti na selhání srdce.

Zítra speciální čarodějnický článek.

Ochlupená díra

Když hledím k hvězdám, uznávám a vím
že jsem jim fuk, je na mně, co já s tím,
však býti přehlížen, na zemi, zdaleka
je menším zlem, pro zvěř i člověka.

Vítali bychom zájem hvězd zřít plát,
jež nešlo by, než neopětovat?
Pokud pak lásku nelze vyvážit,
ať více milující sám mám být.

Přestože obdiv cítím, a to dost,
k hvězdám, z nichž ke mně čiší lhostejnost,
když je zas vidím, sotva pronesu,
že přes den nevidět je nesnesu.

Kdyby snad hvězdy pošly, zašly v dál,
na klenbu prázdnou hledět, to bych dal,
velebné temno, ryzí, vyzývat,
však mohlo by to chvíli potrvat

Loyola

Dneska si povíme něco o našem nejoblíbenějším nápoji, kterým zchlazujeme vyprahlé hrdlo dnes a denně, jenž má léčivé, téměř nadpřirozené účinky na mozek a taky na tělo. Kdo je tlustý, zhubne a nosí se, pokud pije čestně a bez delších přestávek, téměř jako cár papíru. Kdo je hubený, bude mít těřich jako pneumatiku, pro každého zkrátka něco. První recept, který lidé zapsali k přípravě piva, je hymnus k Ninkasi, to nějak zhruba kolem roku 1800 před Kristem. Ninkasi byla sumérská bohyně piva a Sumerové byli jedním z prvních národů, kteří nám zanechali přesvědčivé důkazy o pití piva. Pivu však předchází tento zvláštní postřeh a sice, že archeologové umístili první kvašenou spotřebu nápojů do doby zhruba před devíti tisíci lety a první známky pití konkrétně piva asi o 4000 let později. Mnozí věří, že pivo pohánělo posun od paleolitické k neolitické civilizaci, když si lovci-sběrači uvědomili, že se budou muset usadit na jednom místě a ne lelkovat chvilku tam, chvilku zas opodál, aby spolehlivě sklízeli obilí.

Již od počátku bylo pivovarnictví v rukou žen, byl to jejich úkol.