Ne a ne

Do kundy! Mám nějaký zánět v ruce a rty mi zbělely, asi si pro mě jde smrt, obvyklé podobenství kostry člověčí... Nebo zmutovala E. coli. Popohnala se pomocí bičíků až na povrch, kde teď má pré. Ty ruce. Že by odešly šlachy? To by bylo fakt vtipné. Bolí to, i když jen ležím. Prsty nemohu složit k dlani atd. Kdo mi dá svoje ruce, abych je moh rozbít? Asi nikdo se nehlásí, co.
Zas děláme nějaký zámek až do nebes, komíny víc jak třicet metrů vysoko. Ještě v Auroře, hodinu a kousek cesty, nazpátek hodinu čtyřicet. No líp nemyslet, co přinese zítřek. Jediná dobrá zpráva je, že bylo teplo, nějakých 60 Fahrenheita. Poslední příjemný den. Teď už jen klepat kosu. Jsem si koupil nějaké oteplující vložky, které se tak rozdrobí do rukavic a do bot, vydrží hřát 8 hodin či co. Fakt tu ty zimy nejsou prdel, počasí celkově. Jak na centrifuze... Ani vana nepomáhá. Je mi furt zima, i když se topí. Asi se vnitřně slaďuji s nadcházejícími týdny...

Maestro nesmrtelný

5. listopadu 1921, tedy přesně před třiadevadesáti lety, spatřil světlo světa György Cziffra, geniální maďarský pianista. Zrozen do extrémní chudoby v ghettu u Budapeště zvaném Dvorana andělů, už ve svých pěti letech, kdy jeho starší sestra se štěstím získala práci jako uklízečka a mohla tak rodině trochu finančně vypomoct a koupit si vysněné pianino, jako dítě velmi nemocné fascinovaně přihliží z lůžka, jak jeho sestra tiskne klávesy a napodobuje ji pod peřinou. Sotva trochu pookřeje, vrhá se i přes prosby otce, bývalého kabaretního hráče na cimbál, ke klavíru a hodiny denně cvičí. Jak se během týdnů zdokonaluje, a dělá pokroky, které jiným trvají měsíce, požaduje, aby mu rodiče zpívali melodie a on na ně ve variacích zkouší improvizovat. Po měsících samostudia si ho všimne kočovná společnost cirkusáků a ohromeni jeho talentem mu nabídnou gáži na týden větší, než kolik vydělají dohromady ostatní členové rodiny. Děti z ghetta ho zbijí, když se jim svěří. Po třech týdnech každodenního improvizování před diváky na známé operetní melodie Cziffra vyčerpáním onemocní a další měsíc se potlouká mezi životem a smrtí.

A dál už je to rutina neuvěřitelného ducha, člověka s nejobdivuhodnější vůlí, jaká kdy byla komu nadělena. Nejmladší přijatý člen Lisztovy akademie, kterému byly hned zpřístupněny masterclasse vyhrazené jen dospělým studentům. Neustálá práce, dokud nebyl povolán na frontu, oženil se s Egypťankou, aby se vyhnul bojům, dítě je na cestě, stejně bojoval, tankista, jediný z batajónu přežil, boj za samostatnost Maďarska, nacisté, vědomi si jeho génia, ho mučí, nechávají mu drtit prsty a nosit těžké balvany, tři roky v pracovním táboře, vězení, útěk s kradenou lokomotivou, po návratu má tak slabé vazy v zápěstí, že neudrží ani tužku, musí nosit speciální korzet, protože si poškodil záda.

Příběh je ještě zajímavější, ale nám stačí. Cziffra měl nesmírně štědrou a laskavou povahu. Při vítání vás vždy políbil na obě tváře nebo i na pusu a byl cítit česnekem a cibulí - jako mnoho lidí tehdy z východní Evropy. Když cvičil, nikdo ho nesměl vyrušovat, nikdo neměl přístup do jeho pracovny. Traduje se historka, že když ho jednou chtěl navštívnit entuziasta a zeptat se, jak má praktikovat oktávy, Cziffra, který zrovna byl v nejlepším, otevřel dveře a řekl, že je Cziffrův bratr (kterého nikdy neměl, celá rodina mu pomřela) a on že je dole ve městě v kostele. Prý chodil jak tygr v kleci po místnosti, byl velmi nervózní, ale když se na vás podíval, tak vás to prodchlo až dřeň. Říká se, že byl hodně osamělý a s rodinou netrávil mnoho času. Hodně kouřil, hodně pil - hodně tvrdého chlastu před ním vždy stálo na piánu, a když se živil jako barový pianista v klubu Kedves, mohli jste si kolem jeho místa pověsit bundu na oblaka kouře. Měl velké problémy se synem - dirigentem, který ačkoliv nesporný génius, nikdy nedosáhl otcovy reputace a mnoho lidí jej přehlíželo, svému otci záviděl, byl těžký alkoholik a v necelých čtyřiceti letech se upálil, a to byla poslední rána pro Cziffrovu tragickou životní pouť, od té doby nevystupoval s filharmonií, málokdy hrál a natáčel a k úplnému konci se prohloubily deprese, přišla rakovina a umřel po mnoha infarktech na zástavu.

Pro hrubý rámec stačí. Pomodleme se za dušičku výjimečného člověka, pravého tvůrce zázraků.

Dopplerův jev

Do soumraku zbývá ještě dobrá hodinka. Chcete si poslechnout, jak se jednoho dne srazil behemoth s ještěrkou? Inu dobrá, povím vám o nenadálem setkání dvou lidí (víceméně), kterým bylo souzeno si projít peripetiemi, nad nimiž rozum zůstává stát. Protože člověk je obvykle tvorem zvídavým, záměrně zamíchám vlastními jmény míst a budu doufat, že kronika, která vznikne, vzbudí i tak dostatečný zájem a někteří z vás zaprahnou po jejím dokončení - třebaže demograficky trochu vágním.
Setkali se jednoho únorového podvečera někdy kolem roku 2003, zcela nepřipraveni na otřes, který je čekal. Mohlo být sedmáctého nebo třiadvacátého, možná přesně uprostřed na Cobaina a toho druhého, ale kdo by si to ještě pamatoval. Vzpomínám jen, že jeden přišel v baloňáku a druhý v triku. Pošmourno a nevlídno, které toho roku panovalo během zimy, jim nezabránilo zamířit, jako každý den i noc, do hospody. V nekonečném labyrintu heren a zábavních podniků, rozkládajícímu se na rozloze pár hektarů, jen tu a tam zašramotila noha o beton. Tehdy v oněch končinách slula vandalská krčma s označením Studna, moc lidí do ní nepřicházelo, protože se muselo po točitých schodech pod úroveň chodníku nejmíň dvacet metrů klesat a spíš než schody příčky do hlubin připomínaly tobogán. V celém lokále byla tma jako v pytli, jen místy blikla nástěnná lampa u hajzlů. V O., kde celá rozvodná síť a elektrika spoléhala na černé muže se šroubováky, zalezlé v night-clubech, nemělo smysl si stěžovat. Pokud přestalo svítit světýlko nad stolem v baru, znamenalo to zavolat údržbu. Ale elektrikář pracující načerno v černé části města, byl zjev stejně řídký jako nerozbitý krígl nad půlnocí u biliárdového stolu. Proto obvykle někdo vrávorající přicupkal, aby zašmátral v drátech, vyměnil spálenou žárovku a po pár panáčcích byl pryč, míře do opravdovější roboty nebo do bordelu. Tehdy ovšem panovala tma. Chýlilo se k čtvrté ranní, oba dotyční byli zpiti jak Zákon káže. Studna přestala dýchat už před hodinami, za barem spal výčepní, starší muž v potrhaných gatích a s monoklem u oka, vymetenost a prázdnotu ještě podtrhovala poblikávající žárovka u automatu s cigáry. Mezi ním a ním stálo děvče, které je oba seznámilo. Za vším neuvěřitelným, co chlapi spáchájí, hledej mladou, milou dívku. Oba s ní před časem i časy poté měli pletky. I. měla nadání dávat dohromady lidi, kteří se měli setkat už v porodnici, tentokrát však její smysl pro řád překonal veškerá očekávání. Něco je na světě jednoduché jak facka, lapidární jak kamenný sloup a některé věci můžeš prožít tisíckrát dokola a stejně je zcela nepřijmeš.
Ještě tři dny a tři noci bludné pouti bez přestávek projezdili bez jízdenek snad stovky kiláků vlakem, navštívili známé, vypili gálony vodek a piva a pogrcali každou výlohu, víc mrtví než živí, ale uvnitř jakoby probuzeni, vylíhlí, konečně koukali na hrůzovládů emocí prizmatem pravého opojení, jež zažiješ jen jednou v životě. Nic nemohlo být silnější než pocit přátelství, mocnějšího než pouta konvencí, než jakkákoliv přetvářka, ba než smrt, která se zdála být v nedohlednu jako galaxie v Andromedě. Mládí si smrt příliš nepřipouští, dva mladí se jí bezmyšlenkovitě vrhají v ústrety. Mládí pospíchá, dva mladí neznají spočinutí.

Odmítají Boha

Chinnové, Siung-nu, Skythové, Hunové. Jen některá z označení, které se v průběhu historie k tomuto mimořádnému kmenu vázala. Odkud se vzali pozoruhodní válečníci, před kterými se v pátém století třásly všechny velké říše? Podle Ammiana za Maiotskými močály u zmrzlého océanu. Orosius je umisťuje ke Kavkazu. Ptolemaios zas do Kubáňské pánve. Jisté je, že když o sobě poprvé dali vědět, poznali to obávání Gótové, kteří byli divokostí neznámých mužů zcela zaskočeni. Mysleli, že proti nim vyrazila dvojnohá zvířata, rasa mužů, jež nikdy nebyla spatřena a která smetala a ničila vše, co jí přišlo do cesty.
Teprve na úrodných polích Thrákie, chráněných širokým tokem Dunaje a silou římských posádek, jí mohli uniknout.
V Arménii dospěli Hunové k městu Meliténé; odtud dobyli provincii Eufratésii a vpadli dokonce do Koilé Syrie a Kilikie. Tento nájezd plasticky líčí (křesťan) Jeroným:
Hle, vlci, nikoli z Arábie, nýbrž ze severu, byli na nás loni vypuštěni z nejzazších skal Kavkazu a ve chvilce dobyli velikých provincií. Kolik klášterů bylo uchváceno, kolik řek zrudlo lidskou krví! Antiochie byla obležena a obležena byla i jiná města omývaná vodami Halydy, Kydnu, Orontu a Eufratu. Odvlečeny byly zástupy zajatců; a jejich hrůzovládě propadla Arábie, Foiníkie, Palestina i Egypt. I kdybych měl na sto jazyků a na sto úst a hlas z ocele, vylíčit všechny pohromy bych nedokázal.
408. Toho roku překročil Dunaj jistý Uldin, první Hun, jehož známe jménem a dobyl Castra Martis, pevnosti ležící daleko za řekou v provincii Mýsiá. Místo mu padlo do rukou vinou zrady, bohužel však nevíme, kdo oním zrádcem, který s ním spolupracoval a pevnost mu vydal, byl.
Hun jen ukázal na vycházející slunce a řekl, že bude-li si přát, snadno si podmaní veškerou zemi, na niž slunce shlíží.
V provinciích Mýsiá a Scythia, které přiléhaly k velké řece, se mělo každoročně postavit určené množství plavidel, jak válečných, tak zásobovacích lodí (naves agragienses).
Nejprve Germánům znemožnili obstarat si zásoby, a v boji samém pak rychlý obchvatný manévr jejich jízdy Stilichonovi umožnil sevřít nepřítele a zmasakrovat ho v krvavé lázni. Uldinovi muži prodávali své zajatce po jednom solidu za kus.
Theodórétos historik v líčení jejich zvyků zašel ještě dál: Massagetové, jak Huny nazýval, podle něj své starce nejenže mají běžně ve zvyku vraždit, ale dokonce pojídají jejich mrtvoly.
Na počátku pátého století se volně potloukaly hordy Hunů a všude bez zábran rabovaly, neboť nebyl nikdo, kdo by se jim postavil, žádná pravidelná armáda jim nemohla dlouho vzdorovat. Mniši byli donuceni vystavět pevnosti, kastéllia, v nichž pak mohli přebývat v relativním bezpečí. Hypatios sám spolu s osmdesáti bratřími se jali budovat vlastní velkou pevnost, kastéllion méga, aby mohli bez přerušení pokračovat v modlitbách.
Jejich nelidská krutost a ochota prznit řeholnice a pobíjet ty, kdo se utekli pod ochranu kostelů, zarážela ještě v 6. století dokonce i Justinianovy barbarské armády.
Do bitev šli v klínech, jenže zda se tyto cunei u Hunů skládaly rovněž z familiae et propinquitates (příbuzných a sousedů), to nevíme, ale leccos by tomu napovídalo.
Víme s jistotou, že základní jednotku hunské společnosti tvořila pětice nebo šestice osob jedné rodiny, která žila v jednom stanu. "Šest až deset stanů tvořilo tábor a několik takových táborů rod. Kmen sestával z několika rodů, a nejvyšší jednotka, il čili lid, z několika kmenů."
Dosadíme-li v této citaci z Buryho za výraz "několik" číslovku deset, můžeme dovodit, že průměrný hunský kmen tvořilo dohromady kolem 5000 lidí
Jelikož pořád cestovali a některá místa neposkytla stravu tolika hladovým duším, snášet hlad a žízeň se učili od kolébky.
Zajímavý je příběh poslední noci Attilovy. Zrovna se totiž ženil, do jeho nespočetného harému přibyla další vyhlášená krasavice Ildico.
Po svatbě Attila dlouho do noci popíjel, a když se pak příštího dne už chýlilo k večeru a on dosud nevycházel, jali se ho služebníci hlasitě volat přede dveřmi jeho komnaty a vposled se vlámali dovnitř. Svého pána nalezli mrtvého, kdežto nevěsta štkala u jeho těla s tváří zastřenou závojem. Attila v noci silně krvácel z nosu (jak se mu to ovšem stávalo často), a jelikož byl značně opilý, ve spánku se udusil. Ačkoliv nedlouho po této události se vyrojily spekulace, že byl zabit svou novomanželkou za to, že krutě v bitvě pobil její bratry. Dnes můžeme přesvědčivě tvrdit, že vskutku umřel zpitý, uprostřed míru.
Pro místní feministky velice příjemná zpráva na závěr. Žena ve společnosti drančířů zastávala nečekaně úctyhodné postavení, dokonce nezřídka i vládla kmeni. Po smrti manžela převzala všechna jeho práva, a vykonávala je až do doby, než synové vyrostli a oženili se.
Občas samozřejmě musela sešívat hrubé oděvy, ale to je cena za relativní svobodu, jinak se jakože měly slušně.

I got a six pack!

Sedím na posteli, mačkám stopky, zkouším přesnost, jak se nejlíp přiblížím sekundě - na tisíciny. Nahulím Debauchery, znáte je, ne? Už prskala ozvučná deska. The Unbroken, Zombie Blitzkrieg. Vlastně asi ne, ani death metaloví fandové je neznají. Hrajou něco jako death & roll. Prostě na bednách bum na plný kule a po dvou vteřinách 673 setinách slyším za okýnkem hlas: u dumbfuck turn it off nějakého Afroameričana, který asi stalkuje, protože jinak nechápu, co v tom záhonu dělá. Trochu uberu na volume. Zalez zas do solárka, kovboji, domlouvám mu česky. Tváří se nasraně. Asi jsem mu šláp na kuří oko. Možná někdo z jeho minulosti patřil do té skupiny a zradil ho, takže automaticky každého, kdo mu ho připomene, toho zrádce, ihned považuje za stejného zrádce. V té tmě z něj vidím jen bílé zuby a svítící bělma, je tak černý, že ani jeho tmavé oblečení nerozeznám. Otevřu držku, abych mu oplatil stejný pohled a v momentě, kdy záhledne mé černé zoubky, nasadí vyděšený výraz a kvapně se obrací k odchodu. Ale to mi nestačí a volám za ním tak, že přeřvávám Debauchery: a už se nevracej, negře! Jinak tě zbavím kůže, normálně si ji opeču na rožni. Zas to nahulím a jedu dál stopovat.

Odmítnutý

J. mi vysvětlila, že její ex vždycky spával na druhé straně postele - napravo. Jelikož sdílím jeho vědomí, když si lehnu nalevo, můj věčně nadržený falus rezignuje a hned ochabuje, protože je prostě na špatné straně. Pak hned usnula jako když padne do vody, tentokrát po mé levici a tu se přihodilo něco, čemu ani teď nevěřím, ale byla to asi přirozená věc. Můj penis se zas postavil a byl tvrdý jak kolenní kloub, J. se na posteli instinktivně v nejhlubším spánku otočila ke mně a přiložila mi hlavu na levé rameno, takže jsem ucítil její dech až na krku. Netroufal jsem si ani polknout, maje strach, že ji probudím. V čůrákovi to zacukalo, ale už ne bolestivě. Klidně jsem ležel a čekal, co bude dál. Penis se začal přisunovat blíž a blíž k J., až ji vklouzl pod okraj noční košile, jel vzhůru po jejích stehnech, načež J. zareagovala, jak jinak, tak, že trochu roztáhla nohy. Ochlupení z klína trochu zašimralo na žaludovi, jako by ho čechral neslyšný vánek. Věděl jsem moc dobře, kam zamíří pyj dále. Bylo to patrné i z jejího zrychleného dechu. Nedokázal jsem se dále ovládnout, pro jistotu jsem ji políbil na čelo a hladil ji po vlasech. Uchopila mi ruku a strčila si ji do pusy. Zatajil jsem na okamžik dech, protože jsem cítil, že druhou rukou mi sevřela penis, ale pak jej stejně prudce zas pustila.
Zatracený pták! Všechno kouzlo bylo to tam. J. se zas vzpamatovala, procitla z výletu do jiných sfér a dělala, jako že se nic nestalo.
"Nic nebude. Ne tady a ne teď. Pořád myslím na svého manžela, pro mě nikdy nepřestane žít. Je to láska až za hrob. Sorry, ale ty jsi proti němu moc, no... jak to říct. Máš moc hrubé způsoby. Víš co, nech to plavat," otočila se ke mně zády. "Jestli chceš, můžeš si vyhonit a držet mě při tom za kozu." Nevěděl jsem, jaké vhodné chování bych měl pro tento případ zaujmout. Zda si rychle odpomoct masturbací s vyhlídkou na záda nepřístupné těhotné sexy samice, nebo se nepříčetně nasrat a vzít si, na co mám chuť. Pořád mi znělo v uších Pavlino včerejší: "Kdyby sis to chtěl udělat sám a chtěl si přitom sáhnout, možná ti přecejen můžu pomoct." Tyhle dvě ženy, tak rozdílné a vlastně stejné, v intervalu čtyřiadvaceti hodin pronesly, každá jinými slovy, tutéž okřídlenou repliku a já z toho byl dočista zdrcen. Možná mezi nimi přece existuje nějaké spojenectví...snad se i znají, napadlo mě.

Psáno podle Irvinga a jeho skvělé novely Čtvrtá ruka

Určitě jste četli zprávu na novinkách o chlapovi, kterému vlastní auto přejelo hlavu při hašení bundy. Jel si tak vesele autem, když tu si nechtěně upustil cígo za límec. V panice vyskočí z nezabržděného auta a snaží se ze sebe shodit devastující košili zkázy. V příští chvíli dopadne pneumatika na jeho překvapenou hlavu a přejede mu ji. Dál o sobě nic neví, až když se nakrátko probudí v nemocnici, kde ho berou na operaci. Lékaři jsou k jeho stavu mírně optimističtí, přestože zranění jsou vážná. V komentářích se o něm mluví jako o kandidátovi na Darwinovu cenu, ale co my víme. Když dokázal pobavit mě, pobaví i jiné a kdo umí lidi bavit, ten si v chaotické době vládnoucí světu zaslouží úcty a respektu. Takže vzdejme chválu anonymnímu muži za to, že nás svými kousky baví.
No jen si představte, když čtěte titulek Vlastní auto mu přejelo hlavu při hašení bundy, to drama, které musel zažít. Z jedné šlamastyky do druhé, fakt dobrý scénář. Každá pamětihodná nehoda vrcholí fraškou.

Dýně pyčo

Halloween. Svátek, jehož kořeny sahájí hluboko do 16. století a který si kladl cíl vyhánět zlé duchy. Svátek všech svatých, tak jak ho známe dnes, na sebe bere poněkud pokojnější podobu a místo aby reformoval protestanty a nebo pořádal na hřbitovech nákladné průvody, dansů macabre, vystačí si s tlupou dětiček s košíky či taškami, do kterých skryjí cukrovinky, které posbírají od sousedů. Včera totiž na Halloweena tak protivně foukalo, až padaly popelnice se vším tím yardwastem a sousedé schovávaly psy do baráků, aby na ně tolik nepršelo a nesněžilo a já občas po koutku koukl po těch štrachajících se holčičkách, mířících ze škol či školek, s copánky zapletenými po princeznovsku, jak přebírají své sladké odměny a vyřvávají pištivě trick or treat!
Mohl jsem něco vyfotit, lampiony jako dýně, čarodějky u hořících svěc a dýní, dýňové koláče a všudypřítomné dýně u garáží a obchodních center, ale nevyfotil, tak jsem jen na ukázku nahrál vchod do obchodu. Abyste viděli dýňoviště, které uspěchaní Mexici z Pizza Patron vidí každý rok.

http://videobam.com/bJIVd