Když slunce, ten zlatý disk nebeský, své paprsky skrze korunky stromů protkávalo, a lesní půda dýchala vlhkostí i vůní smrku, zatoulal jsem se do hlubin zeleného chrámu. Tam, kde stíny tančily s pronikavým světlem a zpěv ptáků byl jedinou hudbou, objevil se mi zrakům obraz tak něžný, že se mi zdálo, jako bych vstoupil do snu.
Mezi kapradím a mechem, pod starými duby, jež věkům vzdorují, spatřil jsem ji. Dívka, tak plachá jako lesní laň, s vlasy barvy podzimního listí a očima modrýma jako letní obloha. Skloněná, její něžné ruce prohledávaly lesní podestýlku, hledajíc ty nejcennější dary země – houby, jež les tak štědře nabízí.
Její pohyby byly tiché, ladné, jako by se bála probudit spící duchy lesa. Zdálo se, že sama je součástí tohoto mystického místa, vílou, jež se zjevila jen na okamžik, aby pak zmizela v zeleném příšeří. Její plachost byla záhadná a přitažlivá zároveň, přičemž každé její nadechnutí splývalo s dechem lesa.
Chtěl jsem promluvit, zachytit tuto prchavou krásu slovy, ale strach, abych nevyrušil tu éterickou scénu, spoutal mi jazyk. Jen jsem stál, jako omámen, a vstřebával ten obraz – dívku, les a tiché společenství, které mezi nimi panovalo.
A tak jsem ji nechal. Nechal jsem ji sbírat její poklady, její tiché modlitby k zemi. A když se pak zvedla, s košíkem plným lesních plodů, a zmizela mezi stromy, zanechala za sebou jen ozvěnu krásy a pocit hluboké, neuchopitelné poezie. Les se znovu uzavřel, ale v mé duši zůstal navždy otisk této něžné vize.
