Pak jsem zažila strašlivou bolest, o níž jsem se domnívala, že musí být podobná bolesti ženy při porodu. Bolest, která se zdála věčná, a přesto byla svým vlastním přemožitelem. Křičela jsem, svíjela se ve vzduchu nad nimi. Velké křeče úzkosti – ale úzkosti naplněné smyslem – smyslem stvoření.
Zaječela jsem. Ale v mém křiku byla radost.
Zasténala jsem. Ale byl v něm triumf.
Ztěžkla jsem a motala se. Ztěžkla jsem víc a víc a zalapala po dechu, rozpřáhla jsem paže, abych udržela rovnováhu.
Měla jsem maso a měla jsem svaly a měla jsem krev a měla jsem sílu. Síla mnou proudila a já se zhluboka nadechla a dotkla se svého těla. Bylo to silné, vysoké a zdatné tělo.
Vzhlédla jsem. Stála jsem před nimi v těle. Byla jsem jejich Bůh a vrátila jsem se.
Přišla jsem, řekla jsem. Jsem zde, králi. Nezanechala jsem za sebou nic cenného, ale nenech mě tohoto odchodu litovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat