Tančím, i když mi odporuješ,
v temném loubí venkovské noci.
Stařeny u kamen hřejí ztuhlé ruce,
my mizíme očím,
poprvé starý, naposled mladý.
V tanci nacházím svůj stud,
můj návrat přichází pozdě.
Vzpomínky se třpytí jako hvězdy,
ale dál nesmíš – za vrátky
je naše zahrada, náš bílý dům.
Tahle ptáčnice však není naše.
Sedneme, najíme se,
je přece karneval,
kde se nasazují masky.
Oblékneme ty nejmilejší z dávna.
Žádné komentáře:
Okomentovat