V malé vesnici pod horami, kde se louky třpytily rosou a vítr zpíval staré písně, žila dívka jménem Ela. Byla jako jarní květ – křehká, ale plná života. Její oči, modré jako horské jezero, však často hleděly do dálky, kde se na návsi smál chlapec jménem Lukáš.
Lukáš byl veselý, s vlasy barvy pšenice a úsměvem, který rozzářil i ten nejdeštivější den. Ela ho pozorovala, jak vypráví příběhy dětem nebo pomáhá starým s těžkými košíky. Její srdce bilo rychleji, když ho viděla, ale slova jí vždy uvízla v hrdle. "Co když mě nevidí tak, jak já jeho?" šеptala si v noci, když hvězdy svítily nad vesnicí.
Jednoho podzimu, když se listy barvily do zlata, se konal vesnický posvícenský bál. Ela si oblékla šaty, které ušila její babička – modré jako její oči, s jemnou krajkou. "Dnes mu to řeknu," slíbila si. Na bálu tančili všichni, smích se mísil s hudbou houslí. Lukáš stál opodál, popíjel jablečný mošt a smál se s přáteli.
Ela se odhodlala. S bušícím srdcem k němu přistoupila. "Lukáši," začala tiše, "můžu s tebou mluvit?" On se otočil, jeho oči se setkaly s jejími. "Jasně, Elo. Co se děje?" Usmál se, a to jí dodalo odvahu.
"Vždycky, když tě vidím, cítím, jako by svět byl krásnější," vyhrkla. "Tvoje dobrota, tvůj smích… toužím být blíž, znát tě víc." Čas se zastavil. Lukáš ztichl, pak se však jeho tvář rozzářila. "Elo, víš, jak dlouho jsem čekal, až to někdo řekne? Tvoje oči mě vždycky zastavily. Jen jsem si myslel, že ty… že ty máš oči jen pro hvězdy."
Žádné komentáře:
Okomentovat