V malém městečku u lesa, kde Ela a Matěj procházeli se Švejkem a Stínem, stála stará loutková scéna na náměstí. Každý rok v podzimním období, kdy se listy měnily v ohnivé barvy, se tam konalo divadlo, kde ožívají dřevěné loutky. Letos to mělo být něco zvláštního – představení zvané Tajemství stínů, které měl na starosti starý loutkář Viktor.
Viktor byl muž s vousy jako šedá vlna a očima plnýma příběhů. V jeho truhle ležely loutky, každá s vlastní duší. Byla tam krásná princezna s hedvábnými vlasy, drsný rytíř s mečem z dřeva, a pak drobná loutka klauna, jehož úsměv skrýval smutek. Ale nejzvláštnější byla loutka lišky – malá, s oranžovou srstí a očima z perleti, která se zdála pohybovat i bez nití.
Jednoho večera, když se podzimní mlha snášela na náměstí, se Ela a Matěj rozhodli představení navštívit. Švejk seděl u Eliných nohou a Stín ležela na Matějově klíně, oba fascinovaní světlem lampy, co osvětlovalo scénu. Příběh vyprávěl o lišce, která hledala ztracený poklad v lese, ale místo zlata našla přátelství s rytířem a princeznou. Klaun mezitím plánoval zradu, ale nakonec se změnil díky liščině laskavosti.
Když se opona spustila, Ela si všimla, že liščina hlava se lehce otočila směrem k ní, jako by ji poznala. Viktor se usmál a po představení jim řekl: "Ty loutky mají svou vůli. Liška tě vybrala, Elo. Možná ti něco chce říct." Podal jí lišku, a když ji Ela vzala, ucítila teplo, jako by loutka skutečně žila.
Od té noci se liška objevovala v Eliných snech – ukazovala jí skryté stezky v lese, kde našla kaštanový háj. Matěj se smál, že Stín teď závistlivě mňouká na lišku na polici, ale Švejk jen vrtěl ocasem, jako by chápal, že magie loutek je něco, co patří všem.
A tak se loutky staly součástí jejich příběhu – připomínkou, že i z dřeva a nití může vyvstat kouzlo, které spojí lidi i zvířata.
Žádné komentáře:
Okomentovat