Zelený vak pod okem

Kdesi večer, kdysi v čase

Opona zapadá, pojď, jen ty jasná,

ať se skvíš hrdopýšně, a rdíš se

za nového básníka

Vidělas oči té mrtvé?

Cloumá s ní morálka, pudy nadobro spí,

to není nic pro nás

Ti lidé blahoví

v salónech a noblesou živí

ti našli svého básníka

Však ty pojď a jich zapomeň,

zdržuj se v akátech, kde jemně

šumí listí

kde zmírají vzdechy řek.

A buď s mou tragikou,

co si vysní svého básníka.

Vzpomínky zadumanky

Ve vzduchu se chví samet

barva země stínu

a my pijem víno zlaté

víno u kapucínů

Pijem hříšně kvetlí a směj

se rozléhá došíra,

když páter Kostka

šnupe malou dýmku

Vickleff, Kostnice,

blbci z Říma...,

na morálce nám málo

začíná

Když tu se šeptá

o ženách v zahrádách,

však cítím hořkých nach,

vždyť jsem hříšný

kulihrach.

Milióny

Milíóny tónů v uších hřmí:

Vyjdi z temnoty

na světlo nedělní

Rekieskace

Rekieskujte v míru, vy spravedliví,

bezejmenní, odnesli jste vodu a teď tu čníte

k ohňům jak faličtí bůžci

se studenými a zvlhkými ocasy

Jste jak žlutavé tváře pampelišek

a moje srdce pláče vděkem

naléhavě sladce plaká

vždy stejně a stejně

v červnu jak v lednu

Říkám si: kdy přijde éra slimáka

a hodí se všechny cetky za hlavu

a budou se jen milenci žduchat

a na vodě uprostřed jezera

z pramice budou lítat jiskry

obětních plamenů.

Modlitba k nepřítomnému

Dej nám pokoj, dobrotivý Bóže,

mrtvý klid a tupý spánek

přejetého ježka,

či dej nám živým sny,

jež na dně duše nosíme,

dozráti jich přej.

Formy v nádrži hrobově existují

Nechť byla ta omamná látka, která ho složila, cokoli, působila rychle a zřejmě stejně rychle i působit přestala. Bolest hlavy nastoupila tupému tepání a Bob mohl otevřít oči, aniž měl pocit, že mu je propichují jehly. Seděl na sedadle, jakými jsou běžně vybaveny kosmické lodě, opatřeném úchytkami pro zápěstí a kotníky, které byly nyní dobře upevněny. Vedle něho seděl nějaký muž, soustředěný na řídící prvky kosmické lodě - loď letěla a letěla v hlubokém kosmickém prostoru. Ten neznámý pracoval s počítačem, připravoval skok kosmem.

Bob té chvíle využil, aby si ho pozorně prohlídl. Připadalo mu, že je na policistu trochu starý, i když po chvíli přemýšlení přišel na to, že je velmi obtížné určit jeho věk přesně. Muž měl šedivé vlasy s tak divným krátkým sestřihem, že mu kopíroval tvar lebky a vrásky na jeho kožnaté pokožce vyryly spíš povětrností vlivy než věk.

Vypadal, jako by ho smažilo slunce a omýval déšť tak dlouho, až z něho zůstaly jen kosti, šlachy a svaly. Když pohnul hlavou, svaly mu pod pokožkou vystoupily jako provazy a jeho ruce na řídícím panelu připomínaly zahnědlé pařáty nějaké ptáka. Ztvrdlým prstem stiskl tlačítko, které uvedlo v činnost regulaci skoku, a odvrátil se od panelu, aby se věnoval Bobovi.

"Vidím, že jste se probral. Ten plyn nebyl silný a použil jsem ho jen nerad, jenže takhle to bylo nejbezpečnější."

Při mluvení se mu čelist zvedala a klesala se smysluplnou vážností bankovního trezoru. Jeho modré, hluboko zasazené oči hleděly zpod hustého tmavohnědého obočí upřeně a chladně. V jeho výrazu a slovech nebyl sebemenší nádech humoru.

Jináč už se poohlížím po hrobečku. Byl jsem na přednášce, abych se dověděl, kdo dělal za války nejhezčí, abych si ten reliéf nebo plastiku z těch hrobů třeba ukradl a nechal si ho post mortem přidělat k tyčce. Náhrobní plastika vůbec je téma pestré a už od 17. či aspoň 18. století dobře zmapované, dřív se totiž dělaly náhrobky a krypty jen pro šlechtu, chuďas často ležel u svého statku pod drnem a neměl ani křížek. V roce 1782, za josefínských reforem, byl vydán dekret, který hroby trochu oddálil centru měst, pač se stávalo, že ze studny, poblíž které byly hroby, se otrávila celá famílie. Hřbitovy byly navíc obehnány zdí. Takový vídeňský nebo olomoucký hřbitov z roku 1890 vám dá představu, jak romanticky tehdy vyhlížely. Pak se začlo experimentovat a přišly na řadu lesní hřbitovy, vzor našly v řeckých nekropolích, všude v hájcích rostly cedry a borovice, jedním slovem zahrady smrti. (Tak dvěma slovy.)

Prvním, kdo u nás začal dělat pozoruhodné monumenty či monolity, tzv. brány nebes, byl myslím Kocián - tehdy tam ještě študoval na střední kamenické škole. V Hořicích a jinde je uvidíte.

Ale opravdový bohatýr výzdob byl Julius Pelikán, tomu zadávali samí vašnostové, starostové a různí majstři řádů. Tenhlencten Pelikán vedl příkladný život umělce, povolán na frontu v mladí, byl dán do jednotky, která právě trochu zdobila hroby, a že jich nebylo málo, o práci nebylo nouze. Často užíval symboly jako zlomené lilie, břečťany, máky atd. Dokonalého půvabu u něj nalezlo ztvárnění madon v drapériích, které měly povětšinou slepé oči. Myslím, že jako první použil jolitového skla na kamennou desku a po něm pak někdo na ni přidělal kameru, která měla znamenat, že dotyčný býval kameramanem. Ostatně, od dvacátých let nebylo neobvyklé, že se např. neštěstí polního pilota zvěčnilo na soše pilota, posazené při hrobu nebo že sestra sochaře, která zemřela, když se z rádia dověděla, že nastala mobilizace, pač měla slabé srdce, je přesně v momentu smrti ztvárněna i na hrobě s příslušným rádiem atd. Ještě se můžu zmínit o Honzovi Třískovi, který dělal posmrtné masky, užíval vesměs různé snopy obilí na ty menší věci a starostovi, který se věnoval soupisům hanáckých krojů a zvyků, udělal pěknou plastiku. Dobré jsou ještě travertinové náhrobky, vypadají tak tuze a naškrobeně, jako by nějaký paša právě vešel do záře světla nesmrtelnosti.

Sám vím nejlíp, že po mně zbudou akorát dluhy, takže já ani pohřeb mít nebudu, přesto s přesvědčivostí sobě vlastní zkouším se přesvědčit, že by bylo spanilé navěky ulehnout do stínu pod lípu a mít svůj dřevěný křížek nebo kosočtverec nebo co lidem připomínám.

Deflorace

Když seděl v hostinci u čajíku a s plaskačkou vodky, díval se se zájmem na ostatní přítomné z hlediska spáchání vraždy. A to tak: jak je co nejbrutálněji pobít. Šel ulehnout k jednomu povozníkovi, krajanovi. Povozník nebyl doma. Jirka si řekl, že počká, zůstal tam sedět, zastihl jeho ženu a bavil se s ní. Když se na chvilku otočila k peci, vzal hrnek a tloukl ji, pak ji srazil k zemi, z holinek vytáhl nůž a podřízl ji hrdlo. Děti přispěchali zhlédnout, co se děje, pozabíjel s křikem taky je, na nocleh už nezůstal a odešel. Vloupal se do vesnické krčmy a tam se prospal.

Dalšího dne přišel do okresního města a zaslechl rozhovor mezi Dášou a kantorem. Polekal se jejího vyděšeného pohledu, avšak byl pevně rozhodnut vloupat se k ní do bytu a sebrat jí peníze, které si přinesla. V noci vypáčil zámek, skočil do světnice a chystal se rabovat. Jenže ho uslyšela mladší, vdaná dcera a ta vzbudila chotě, který se s Jirkou krátce přetahoval. Jiří byl však silnější a poté, co se vypořádal s manželem, vdaná dcera utekla do svého pokoje, kde ji jednou ranou probodl. Všecek rozvášeň a rozvzteklen uviděl za postelí schovanou Dášu, která na něj s uplakanýma očima pohlížela a křižovala se. Trochu se zalekl toho pohledu a zvlášť, když mluvila, musel sklopit oči:

"Co děláš? Copak můžeš?"

"Kde máte ty peníze?" ozval se. Mlčela.

"Copak smíš?"

"Teď už ano." Přistoupil k ní, uchopiv ji za ruce a ona vůbec nekladla odpor, viditelně mimo se přestala bránit, jen bolestně vzdychala a pořád opakovala:
"Máš na svědomí nejtěžší hřích. Co je s tebou? Mysli na to, co s tebou bude. Zabíjíš, ale sebe zabíjíš ještě víc. Óó," chroptěla. Už nesnesl pohled ani hlas, vrhl se na ni a bodal ji do prsou a do krku, než oněměla zcela, klesla do zakrvácené postele a polštáře se zalily krví. Pak si sedl, zapálil cigaretu, prohledal celý barák, vzal, co se hodilo a po vypucování šatů odešel. Myslel, že mu i tyhle vražd projdou. Najednou na něj po cestě zpět padla malátnost, nohy měl jak z olova. Svalil se do škarpy, kde prospal noc, den i kus noci další.

Probudil se, byla tma jak v pytli a v mysli se mu řetězily vzpomínky na ty mordy, defilovaly před ním v podobě černých postav, víc ďáblů nežli lidí a tito čerti s červenýma očima a žhnoucím pohledem mu říkali pořád totéž, pitvoříce se: "Zab i sebe, jaks zabil je, sic nespočineš." Jak slyšel ty temné hlasy, propadal se do útrob beznaděje a lapal po dechu. Děsil se, otvíral a ústa a zas je zavíral, leč vše marno.

Drama vzpoury

Píši vám zdaleka, mám v sobě obří pilule a šípy nudy mi trčí z břicha. Napíšu asi wertherovský článek, protože už mě nebaví se vracet k bídě léčeben. Má milovaná je jako kvetoucí listí, co svlažuje údolí, a jako něžná mlha stoupající z jezera. Vzpomínám na ni, jak kráčela podobna polobohyni v závoji, tam při skále, podél moře, a vedle ní se skvěl na stromě červený plod. Její láska byla jako vlna moře, kterou provázelo pobřeží. Než umřela slastí, pevně jsem ji přivázal k dubu, aby mi neutekla. Pak jsem ovinul její boky. A začal ji olizovat nohy.

Když jsem byl v nejlepším, vlny rozstříštil pirátský člun a já zahlédl, jak se z člunu zvedá mohutný dým. Vrhl jsem se do moře, abych zachránil ztroskotance, anebo zhynul. Neměl jsem vskutku žádný plán. Což jsem neplaval ze všech sil, abych pochopil, co nás vede do samého jádra neštěstí. Snad každé nové jitro? Což jsem byl v moři bezvládně natažen jen tak pro nic za nic? Že člověk nedokáže pochopit začátek ani konec svého bytí, to není problém, ale že nedokáže rozlišit hrdinství od jistého skonu? To už je na pováženou. Plaval jsem tak těsně, tak temně skryt v bouřícím příboji, že jsem ani nepostřehl, jak mi hořely tváře. Za mnou v dáli její přiškrcený hlas volal: "Andílku! Vrať se mi!"

Rozpomněl jsem se na všechnu dobrotu, šlechetnost a ano, snad i lásku, které jsem dával ostatním, aby se mi hanebně odvděčili a tázal se, zda mi to za to stojí. Copak má lidský život nějakou cenu? Jak rychle se ztrácíme ze srdcí, když naše tělesná schránka doslouží? Dny? Týdny? Tak brzy - tak příliš brzy. V půlce plavby jsem ztratil orientaci, sůl mi vymyla zrak a já jen nazdařbůh máchal. Když jsem se dopotácel k živelně doutnajícímu člunu, po nikomu ani vidu ani slechu, všichni již byli vyhlazeni ze scény, pohřbeni v útrobách moře.

Tehdy má duše byla tak klidná. Díky ti, bože, že těmto posledním okamžikům dáváš tolik vroucnosti a síly.

Většina našich chorob pochází z inteligence. Kdybychom neměli tak vyvinutou obrazutvornost, nikdy by nás nenapadaly tak přihlouplé zvláštnosti, které posedají vichrnou mysl. S mojí babkou, která už je dlouho na penzi, si často povídám - ale vždy o tom samém, o práci, o tom, jak přesunuju jednu paletu brambor na druhou, o tom, že ji nakládám a pak o tom, abych šel k ranhojiči pro výsledky prohlídek, ke kovářovi, jestli nemám díry v zubech, o tom, že čerstvá vajca se blbě oloupávají. A nikdy o ničem jiném. Její život je prodloužená, komplikovaná, vetešnická starost o přežití. Můj naproti tomu je jakási gymnastika zoufalství, ve kterém převažují prvky sebevražedné nebo alespoň sebedestruktivní. Ona nechápe mou fantaskní četbu, protože je v ní samý zánik a doporučuje mi, abych četl knihy o lidech, kteří překonali překážky a mohli tak plněji žít, zatímco celé její dny jsou tráveny tím samým úklidem a obstaráváním a návštěvami jejich nemocných kamarádek a mluvením a tlacháním, že se až divím, jak může tak starý člověk mít stále tolik energie. Pro mě platí, že čím míň dělám, tím větší mám radost, když nedělám nic, jsem nejštastnější a vůbec jsem přesvědčen o tom, že jsme na světě proto, abychom nic nedělali. Rozhodně ne v tom smyslu, jak se chápou zaměstnání, drézura člověka, jeho pozvednutí i pád. Do určité míry člověk prací kvete, zcela bezpochyby, ale v momentě, kdy se mu stává hybnou silou motivace, už pro mě přestává být zajímavý. Kdejaký pobuda a gauner mi otevřel brány žití šířeji než počestný mraveneček, což jistě není náhodný objev. Je strašně pravdomluvná, ale tahle hrobová úcta k pravdě, copak to není jen převlečená těžkopádnost a hrubost? Chytře vyšpekulovaná lež má stokrát větší půvab než pravda podle šablony. V obrazech, hudbě i literatuře je téměř vše do puntíku vymyšlené a leccos z toho, co jsme už viděli, nás znovu přitahuje právě proto, že se tak vzdáleně nepodobá tomu, co zažíváme denně ve svých ubohých životech.

Pevná vrtule

Běžný život nám neustále ukazuje, že člověk, k němuž mluvíme, obvykle naplňuje naše slova smyslem, který čerpá ze své vlastní podstaty, a že se tento smysl velmi liší od toho, který jsme do týchž slov vkládali my. Cítíme v jednom světě, myslíme a pojmenováváme v jiném a můžeme sice dosáhnout toho, aby mezi oběma těmito světy byla jistá shoda, ale mezeru mezi nimi vyplnit nemůžeme. Přičiňujeme se bez ustání, abychom dali svému životu patřičnou podobu, ale kopírujeme přitom proti své vůli, jako nějakou kresbu, rysy té osoby, kterou jsme, a ne té, kterou by nám bylo příjemné být. Každý nazývá jasnými jen ty myšlenky, které jsou na stejném stupni zmatenosti jako jeho vlastní. To, na co si ze svého chování pamatujeme, zůstává našemu nejbližšímu sousedovi neznámé, to u čeho jsme zapomněli, že jsme to kdy řekli nebo co jsme dokonce ani nikdy neřekli, vyvolá naproti tomu veselí až na cizí planetě a představa, kterou si o našich činech a skutcích tvoří druzí, nemá s představou, kterou si o nich děláme my, podobnost o nic větší, než jaká může být mezi kresbou a nějakým nepovedeným otiskem, na němž by černým místům odpovídala prázdná plocha a bílým jakési nevysvětlitelné obrysy. Může se ostatně stát, že to, co zůstalo neobtisknuto, je jen nějaký neskutečný rys, který my vidíme jedině ze samolibosti, a že to, co se nám naopak zdá přidané, k nám právě skutečně patří, ale tak bytostně, že to ani nepozorujeme. Jestliže se někomu, kdo je zvyklý usmívat se do zrcadla na svoji krásnou tvář a na svoji krásnou hruď, ukáže jeho rentgenový snímek, bude mít při pohledu na tento pletenec kostí, o němž se mu tvrdí, že je to jeho vlastní obraz, zrovna takové podezření, že jde o omyl, jako návštěvník výstavy, který si před portrétem nějaké mladé ženy přečte v katalogu: "Ležící dromedár". Tento rozdíl mezi naším obrazem, tak jak je kreslen námi a tak jak je kreslen druhými, jsem si později uvědomil na případě jiných lidí, než jsem byl já sám, lidí žijících blaženě uprostřed sbírky fotografií, v nichž sami zachytili svoji podobu, zatímco kolem se šklebily všelijaké hrůzné obrazy, jež pro ně zpravidla zůstávaly neviditelnými, ale které je pak uvrhly v ustrnutí, jestliže jim je nějaká náhoda ukázala s upozorněním: To jste vy.

Tužme se

Inu, žádná změna, furt se tu jak šedé pokusné myši prokousáváme labyrinty chodbiček a s prosíkem si chodíme pro lentilky. Někteří už odpadli, jiní přibyli, ale vesměs přibyli bossové, kteří mají potřebu oddělení šéfovat. Navíc mi začínají chybět pohledy na odhalené ženské. Seděl jsem tedy tak, zabrán sebelítostí, otupen léky, zas v té psychoknihovně a padla mi do oka knížka M. Tyrš: sokol, výtvarný kritik, myslitel. Raději jsem se podíval znovu. On kritikem výtvarna a dokonce vymýšlel? Nikdy na mě nepůsobil zrovna jako velký myslitel, ale taky jsem se o něj nikdy valně nezajímal. Až dodneška. Teď tedy pravdivě popíšu, co jsem hodinku luštil v přítmí blázince. Můžeme se smát, aspoň mně bylo do smíchu. Ale pak zase...

Trhalo mi srdce, kterak jako malý kluk, který sotva odrostl jeslím, byl poslán studovat daleko do gubernií, nepoznav ani matku a vlastně ani otce, procházel si tam klučičími trampotami, v nichž jen tápal, soužil se a tušil příští skvostný osud. Patřil mezi nejlepší žáky ve škole, dostával pochvaly za dobré chování a pilnost. Pilně taktéž četl antické spisovatele a v poezii mluvil dosti plynně latinsky. Profesor Hanuš, který ho dostal do třídy, vyznavač řecké filosofie, z něj byl u vytržení. Mladý Tyrš, osudem těžce dotýkaný, zde projevoval bystrozrak dospělce. Nějakým způsobem odchodil tu školu, v posledním ročníku na gymnáziu navštěvoval rétoriku, aby nemusel na vysokou atd. Pak stejně šel. Při jídle i při strojení, vlastně ani při tělesných funkcích nezahálel a memoroval slovíčka italská, francouzská, anglická, těmto řečem se učil bezpochyby současně. V Roce 1854 se vydal na studentskou vakaci, pěšky došel po vzoru snad Máchy až někam do severní Itálie, viděl i Brixen (víme, který vyhnanec zde zakotvil), Benátky atd. Na studiích byl tak chud, že postrádal teplý oděv i obuv, přesto se svou slaboučkou češtinou burcoval lidi k uvědomění, nabádal k čechizaci. S Schopenhauerem se držel hesla: buď věřit, nebo filozofovat. "Oživující být ferment též vedle jiných, to je důležité a podstatné." Nějaká Karolína Světla prohlásila, že byl prvním opravdovým feministou českým. Ale jak tak tíhl k filozofii a držel se otce pesimismu, jehož nadvládu v říši myšlenek ostatně neuznával, měl za to, že Platón udělal víc a byl méně časový, stále víc a víc chudl a bledl. Stihl se však oženit a jeho mladá žena po salónech dávala k dobru jednu příhodu její sestřenice, která při snaze počeštit kanape, protože se na něm hoví, vymyslela hovník a pak se divila, proč děti a zvláště chlapci se smějí a rády na to zavádějí řeč. Od té doby se počal mít lépe.

Tyrš se vydával s hochy k lesnímu do myslivny, tento kandidát filozofie Tyrš, jehož přátelé mu byli natolik věrni, že "by raději byli jeho nepřáteli na smrt než být mu lhostejni." Škola, kde působil, měla pověst nejčeštějšího gymnázia v zemi a on, jako rozený frajgajst, uváděl mladé sokolíky v údiv, že takový vlastenec čestinu prapodivně drmolí a jeho dopisy - že jsou snůškami obludných chyb. Slavný pokřik sokolů "Tužme se" psal v korespondenci raději německy a když mu Jan Evangelista Purkyně napsal "bratře", ihned mu dal do pracovny pořídit hrazdu, bradla a jiné nářadí. Moderní tělocvik se učil u vyhlášených tělocvikářů, pěstování těla v něm vzbudilo dokonce zájem o sochařství antické, probudilo v něm onu sokolskou hrdost, že jednou bude mít vypracované tělo jako Olympie. Když umíral, vypadal, že je mu nejmíň sto let, ale byl ovšem mladý, žil krátce, "ale plně jako Achill" - jak říkal Vrchlický, měl přívětivý výraz, mocně vyklenutý hrudník, široká ramena, vzrůstem jen prostřední, nos hezky souměrný, lehce zahnutý, vousy přistřižené do špičky, držel si od lidí jistý odstup a kolem krku si vázal po námořnicku černý šátek. Chyby, jak jinak, vytýkal šetrně a jemně. Nikdy ho nic nerozčílilo.

Co se týče jeho metody, cviky rozepisoval na lístky a ukládal je do kartotéky, takže např. z malého rozkročení kolen se stal "podřep", z dávání noh na stranu - "unožení", vytvářel dokonce i složeniny: celoobrat, dvojhmat, dvojbod atd. Komise výsledky jeho práce schválila, a tak se můžeme dnes těšit z jeho plodů. Jediné, co nevymyslel, jsou české ekvivalenty pro úkony v tenise a fotbalu. V tenise je nemáme ani po sto třiceti letech. Udělal jich takhle na 150, těch názvů, vždy mluvil spatra a nikdy nečetl projevy. První tzv. silotužné cvičení proběhlo 9.12.1863 v nedostavěné tělocvičně a cvičenci se na něj velmi těšili. Když k večeru skončili, šlo se hromadně do hostince, ale Tyrš nikdy nešel, byl duší celého spolku a ani liknavost ostatních na jeho ocelovém charakteru nezanechala stopy. Když mu umřel kamarád, na jeho pohřbu pronesl dojemnou řeč, která končila zvoláními: "tys povždy hotov byl, pravý bohatýre, pravý šlechtici!".

Hochy plácal zásadně po pleci a nebo jim vjel do kučer, dívky z něj měly respekt, ba i strach, tvrdíval, že žena je korunou tvorstva a že je lepší a cennější polovinou člověčenstva. Dokázal prostě napřímit páteř národa, vrozeno mu jaksi bylo i italské garibaldiánství - brannost - ono tužme se, silou ke svobodě! Vydobyl si vše stůj co stůj... To je vlastnost, kterou sdílel se Stalinem. Ne že bych ty dva tak docela rozdílné muže chtěl srovnávat, když jeden očividně byl šlechetný a druhý trpěl celou řadu nestabilit, jimž se lidově říká kazy. Níže uvedené řádky neberte jako dokument doby, protože přísně vzato si budu trochu fantazírovat, ale bylo by docela možné, že po jednom faux-paus se ozvala Leninova manželka:

Lve Borisoviči,

Stalin mě včera velice hrubě napadl za to, že jsem s dovolením lékařů napsala podle diktátu Vlad. Iljiče kratičký dopis. Nejsem ve straně první den. Za celých 30 roků jsem neslyšela od soudruha jediné hrubé slovo, zájmy strany a Iljiče mi nejsou o nic míň drahé než Stalinovi. Musím se teď maximálně ovládat. Nemám nazbyt ani sil, ani času, abych je obětovala tak nejapným intrikám. Také jsem jenom člověk. Říkám, že Stalin mě včera nevybíravě napadl a chtěl mě ponížit.

Považte, co měli odlišného. Mirek Tyrš byl pohřben bez pompy a všichni pro něj plakali, někteří se dokonce ze šoku nemohli dostavit. Stalin už při veřejné oslavě padesátin, které rozjely gigantický kult jeho osobnosti, hledal po světě experty na balzamování a mumifikování, aby jeho revoluční schránku řádně uchovaly pro zvědavce. K oslavě jeho smrti byl odhlasován státní svátek.

Tyrš znal dobře literaturu a orientoval se v přírodních vědách i filozofiích. Stalin znal jen "svůj" ústřední výbor, který ho krotil a v němž zasedali takoví borci jako Molotov, Vorošilov nebo Kirov, takže je rozhodně ovládat nemohl. Pak znal dobře Trockého, velkého hrdinu a žvanila, který půlku svého období strávil sepisováním udání. Který se nemohl rozhodnout, zda je lepší "permanentní" nebo "nepřerušovaná" revoluce.

Tyrš byl bez poskvrnek, vždy galantní a lidé si ho pro jeho postoje chtě něchtě vážili. Kaňky na životě Josifa Vissarionoviče byly temné a pástozní. Navíc všecko jeho snažení se omezovalo na touhu dokázat si a všem ostatním, že osoba, kterou se snažil být a kterou ve skutečnosti byl, byla tatáž. Projekce tíživých pocitů, vlastní sebekoncepce, nenaplnění jeho měřítek úspěchu a fakt, že si netoleroval sebemenší odchylku od idealizované představy o sobě samém, zapříčinili zkrat a selhání osobnosti. Nedokázal se prostě přesvědčit o tom, že je větší než všichni ostatní. Objekt a subjekt, které se nedají bez rozporu myslit, v jeho případě podnik ega, kterým žil ve snění i v bdění, způsobil převrat a rozvrat těch souvislostí, které jsou nezbytné pro existenci. Takže umíral jako žil, s jednou rukou zastrčenou do krátkého kabátu a druhou za zády, kouřícího dýmku a obutého do přehnaně velkých vyleštěných holínek. Nepodařený apoštol.

Běda kostelníkům

Tématem týdne se stalo hlasování v hlavě. Říkam si, že mám co říct, a proto píšu tuhle krátkou sumarizaci. Před dávnými lety mi v hlavě vyklíčil nápad, že bych mohl změnit směřování svého života, aby nebyl tak jednotvárný a rutinní, a že prostě vyměním pohodlí střední školy za nepohodlí feťáckých doupat. Tak jsem do jednoho squatu nastoupil a tam se protloukal s pravými feťáky, kteří byli nemocní 6x do týdne a pořád z nich kapala v čůrkách krev. Sám jsem zkoušel jen párkrát herák, ale nikdy jsem z něj nebyl udělaný. Pořád jen vzorce v hlavě, které se opakují, žádné přesvědčivé hlasy. Hlasy mi vtiskl až xylen, tento pokorný smířčí soudce mezi drogami. Z něj jsem měl nejen hlasy v hlavě, ale též jsem se dusil a chrlil v záchvatech kašle chrchle. Měl jsem svého favorita. Dal mi zcela nový háv. Už jsem nemusel nečinně přihlížet, jak se mi vše bortí pod rukama, mohl jsem si jednoduše načichat své kouzelné vodičky a být vyřízený, nezaujatý a cool. Časem se hlasy zhoršovaly, to už jsem je poslouchal skoro každý den, třebaže jen na pár desítek vteřin. Po dvou letech, kdy jsem slyšel takřka všechny odporné akcenty i ty nejlíbivější hlásky, mi pořekadlo: dvakrát měř, jednou řež a kdo s čím zachází, tím také schází, počalo být stále více povědomější. Řekl jsem si: dost, už jsem slyšel dost. Začal jsem se uzavírat do místností, kam nikdo neměl přístup, nasazoval si do uší ucpávky a dělal vůbec všechno proto, abych snížil svou vezdejší aktivitu na co nejnižší mez. Abych totiž už nic neslyšel. Výsledkem byla stále narůstající četnost hlasů a i jejich intenzita byla poměřně výraznější. Slyšel jsem melodie Verdiho La traviaty i Janáčkovy Její pastorkyně (že tam trylků není málo), všechny Rossiniho ouvertury mi běhaly mozkem jako dominový efekt. Zároveň jsem si začal představovat hudební obraz jako barevnou propast, světlo, však temně zející, jindy sametový baldachýn plný polibků, které vám vykousávají maso z kůže. Jinými slovy, byl jsem na dně a nemohl jsem si pomoct. Mučivé noci mě zaplňovaly zármutkem nad nesmyslností všeho počínání. Copak se vyplatí cosi dělat, když si uvědomíme, jakým nepohodlím je naše činění vykoupeno? A když jsem tak střídavě otvíral a zavíral oči, napadlo mě, že bude nejlepší přestat xylenovat. Prostě omezit dávku, jestli to třeba nepomůže. Pak jsem si řekl, že se naučím jezdit na koních. Tak jsem jezdil cvalem a pak tryskem a pak jsem se rozsekal, zlomil si nohu a zanevřel na ně, teď na koně jen sázím. Beztak mají moc tlusté zadky.

Koně mě přestali bavit, tak jsem zkoušel agility, ale psi mě neposlouchali, tak jsem se na zvířata vybodl úplně. Dnes se mohu jen s lehkým uzarděním podívat na kočičky, na sfinxy, které jediné ve mně vyvolávají mateřskou něhu.

V současnosti mám tvář smrtelně bledou, s propadlými tvářemi a lehce nafialovělým odstínem. Jsem mezi vyvrheli a duševními troskami, které mě serou pouhou svou přítomností. Podivný je světaběh, podivný a strašný, kdybych věděl, jak dopadnu, raději bych se co novorozeně sevřel v kleštích a udusil hned po příchodu na svět.