Inu, žádná změna, furt se tu jak šedé pokusné myši prokousáváme labyrinty chodbiček a s prosíkem si chodíme pro lentilky. Někteří už odpadli, jiní přibyli, ale vesměs přibyli bossové, kteří mají potřebu oddělení šéfovat. Navíc mi začínají chybět pohledy na odhalené ženské. Seděl jsem tedy tak, zabrán sebelítostí, otupen léky, zas v té psychoknihovně a padla mi do oka knížka M. Tyrš: sokol, výtvarný kritik, myslitel. Raději jsem se podíval znovu. On kritikem výtvarna a dokonce vymýšlel? Nikdy na mě nepůsobil zrovna jako velký myslitel, ale taky jsem se o něj nikdy valně nezajímal. Až dodneška. Teď tedy pravdivě popíšu, co jsem hodinku luštil v přítmí blázince. Můžeme se smát, aspoň mně bylo do smíchu. Ale pak zase...
Trhalo mi srdce, kterak jako malý kluk, který sotva odrostl jeslím, byl poslán studovat daleko do gubernií, nepoznav ani matku a vlastně ani otce, procházel si tam klučičími trampotami, v nichž jen tápal, soužil se a tušil příští skvostný osud. Patřil mezi nejlepší žáky ve škole, dostával pochvaly za dobré chování a pilnost. Pilně taktéž četl antické spisovatele a v poezii mluvil dosti plynně latinsky. Profesor Hanuš, který ho dostal do třídy, vyznavač řecké filosofie, z něj byl u vytržení. Mladý Tyrš, osudem těžce dotýkaný, zde projevoval bystrozrak dospělce. Nějakým způsobem odchodil tu školu, v posledním ročníku na gymnáziu navštěvoval rétoriku, aby nemusel na vysokou atd. Pak stejně šel. Při jídle i při strojení, vlastně ani při tělesných funkcích nezahálel a memoroval slovíčka italská, francouzská, anglická, těmto řečem se učil bezpochyby současně. V Roce 1854 se vydal na studentskou vakaci, pěšky došel po vzoru snad Máchy až někam do severní Itálie, viděl i Brixen (víme, který vyhnanec zde zakotvil), Benátky atd. Na studiích byl tak chud, že postrádal teplý oděv i obuv, přesto se svou slaboučkou češtinou burcoval lidi k uvědomění, nabádal k čechizaci. S Schopenhauerem se držel hesla: buď věřit, nebo filozofovat. "Oživující být ferment též vedle jiných, to je důležité a podstatné." Nějaká Karolína Světla prohlásila, že byl prvním opravdovým feministou českým. Ale jak tak tíhl k filozofii a držel se otce pesimismu, jehož nadvládu v říši myšlenek ostatně neuznával, měl za to, že Platón udělal víc a byl méně časový, stále víc a víc chudl a bledl. Stihl se však oženit a jeho mladá žena po salónech dávala k dobru jednu příhodu její sestřenice, která při snaze počeštit kanape, protože se na něm hoví, vymyslela hovník a pak se divila, proč děti a zvláště chlapci se smějí a rády na to zavádějí řeč. Od té doby se počal mít lépe.
Tyrš se vydával s hochy k lesnímu do myslivny, tento kandidát filozofie Tyrš, jehož přátelé mu byli natolik věrni, že "by raději byli jeho nepřáteli na smrt než být mu lhostejni." Škola, kde působil, měla pověst nejčeštějšího gymnázia v zemi a on, jako rozený frajgajst, uváděl mladé sokolíky v údiv, že takový vlastenec čestinu prapodivně drmolí a jeho dopisy - že jsou snůškami obludných chyb. Slavný pokřik sokolů "Tužme se" psal v korespondenci raději německy a když mu Jan Evangelista Purkyně napsal "bratře", ihned mu dal do pracovny pořídit hrazdu, bradla a jiné nářadí. Moderní tělocvik se učil u vyhlášených tělocvikářů, pěstování těla v něm vzbudilo dokonce zájem o sochařství antické, probudilo v něm onu sokolskou hrdost, že jednou bude mít vypracované tělo jako Olympie. Když umíral, vypadal, že je mu nejmíň sto let, ale byl ovšem mladý, žil krátce, "ale plně jako Achill" - jak říkal Vrchlický, měl přívětivý výraz, mocně vyklenutý hrudník, široká ramena, vzrůstem jen prostřední, nos hezky souměrný, lehce zahnutý, vousy přistřižené do špičky, držel si od lidí jistý odstup a kolem krku si vázal po námořnicku černý šátek. Chyby, jak jinak, vytýkal šetrně a jemně. Nikdy ho nic nerozčílilo.
Co se týče jeho metody, cviky rozepisoval na lístky a ukládal je do kartotéky, takže např. z malého rozkročení kolen se stal "podřep", z dávání noh na stranu - "unožení", vytvářel dokonce i složeniny: celoobrat, dvojhmat, dvojbod atd. Komise výsledky jeho práce schválila, a tak se můžeme dnes těšit z jeho plodů. Jediné, co nevymyslel, jsou české ekvivalenty pro úkony v tenise a fotbalu. V tenise je nemáme ani po sto třiceti letech. Udělal jich takhle na 150, těch názvů, vždy mluvil spatra a nikdy nečetl projevy. První tzv. silotužné cvičení proběhlo 9.12.1863 v nedostavěné tělocvičně a cvičenci se na něj velmi těšili. Když k večeru skončili, šlo se hromadně do hostince, ale Tyrš nikdy nešel, byl duší celého spolku a ani liknavost ostatních na jeho ocelovém charakteru nezanechala stopy. Když mu umřel kamarád, na jeho pohřbu pronesl dojemnou řeč, která končila zvoláními: "tys povždy hotov byl, pravý bohatýre, pravý šlechtici!".
Hochy plácal zásadně po pleci a nebo jim vjel do kučer, dívky z něj měly respekt, ba i strach, tvrdíval, že žena je korunou tvorstva a že je lepší a cennější polovinou člověčenstva. Dokázal prostě napřímit páteř národa, vrozeno mu jaksi bylo i italské garibaldiánství - brannost - ono tužme se, silou ke svobodě! Vydobyl si vše stůj co stůj... To je vlastnost, kterou sdílel se Stalinem. Ne že bych ty dva tak docela rozdílné muže chtěl srovnávat, když jeden očividně byl šlechetný a druhý trpěl celou řadu nestabilit, jimž se lidově říká kazy. Níže uvedené řádky neberte jako dokument doby, protože přísně vzato si budu trochu fantazírovat, ale bylo by docela možné, že po jednom faux-paus se ozvala Leninova manželka:
Lve Borisoviči,
Stalin mě včera velice hrubě napadl za to, že jsem s dovolením lékařů napsala podle diktátu Vlad. Iljiče kratičký dopis. Nejsem ve straně první den. Za celých 30 roků jsem neslyšela od soudruha jediné hrubé slovo, zájmy strany a Iljiče mi nejsou o nic míň drahé než Stalinovi. Musím se teď maximálně ovládat. Nemám nazbyt ani sil, ani času, abych je obětovala tak nejapným intrikám. Také jsem jenom člověk. Říkám, že Stalin mě včera nevybíravě napadl a chtěl mě ponížit.
Považte, co měli odlišného. Mirek Tyrš byl pohřben bez pompy a všichni pro něj plakali, někteří se dokonce ze šoku nemohli dostavit. Stalin už při veřejné oslavě padesátin, které rozjely gigantický kult jeho osobnosti, hledal po světě experty na balzamování a mumifikování, aby jeho revoluční schránku řádně uchovaly pro zvědavce. K oslavě jeho smrti byl odhlasován státní svátek.
Tyrš znal dobře literaturu a orientoval se v přírodních vědách i filozofiích. Stalin znal jen "svůj" ústřední výbor, který ho krotil a v němž zasedali takoví borci jako Molotov, Vorošilov nebo Kirov, takže je rozhodně ovládat nemohl. Pak znal dobře Trockého, velkého hrdinu a žvanila, který půlku svého období strávil sepisováním udání. Který se nemohl rozhodnout, zda je lepší "permanentní" nebo "nepřerušovaná" revoluce.
Tyrš byl bez poskvrnek, vždy galantní a lidé si ho pro jeho postoje chtě něchtě vážili. Kaňky na životě Josifa Vissarionoviče byly temné a pástozní. Navíc všecko jeho snažení se omezovalo na touhu dokázat si a všem ostatním, že osoba, kterou se snažil být a kterou ve skutečnosti byl, byla tatáž. Projekce tíživých pocitů, vlastní sebekoncepce, nenaplnění jeho měřítek úspěchu a fakt, že si netoleroval sebemenší odchylku od idealizované představy o sobě samém, zapříčinili zkrat a selhání osobnosti. Nedokázal se prostě přesvědčit o tom, že je větší než všichni ostatní. Objekt a subjekt, které se nedají bez rozporu myslit, v jeho případě podnik ega, kterým žil ve snění i v bdění, způsobil převrat a rozvrat těch souvislostí, které jsou nezbytné pro existenci. Takže umíral jako žil, s jednou rukou zastrčenou do krátkého kabátu a druhou za zády, kouřícího dýmku a obutého do přehnaně velkých vyleštěných holínek. Nepodařený apoštol.
Žádné komentáře:
Okomentovat