Tématem týdne se stalo hlasování v hlavě. Říkam si, že mám co říct, a proto píšu tuhle krátkou sumarizaci. Před dávnými lety mi v hlavě vyklíčil nápad, že bych mohl změnit směřování svého života, aby nebyl tak jednotvárný a rutinní, a že prostě vyměním pohodlí střední školy za nepohodlí feťáckých doupat. Tak jsem do jednoho squatu nastoupil a tam se protloukal s pravými feťáky, kteří byli nemocní 6x do týdne a pořád z nich kapala v čůrkách krev. Sám jsem zkoušel jen párkrát herák, ale nikdy jsem z něj nebyl udělaný. Pořád jen vzorce v hlavě, které se opakují, žádné přesvědčivé hlasy. Hlasy mi vtiskl až xylen, tento pokorný smířčí soudce mezi drogami. Z něj jsem měl nejen hlasy v hlavě, ale též jsem se dusil a chrlil v záchvatech kašle chrchle. Měl jsem svého favorita. Dal mi zcela nový háv. Už jsem nemusel nečinně přihlížet, jak se mi vše bortí pod rukama, mohl jsem si jednoduše načichat své kouzelné vodičky a být vyřízený, nezaujatý a cool. Časem se hlasy zhoršovaly, to už jsem je poslouchal skoro každý den, třebaže jen na pár desítek vteřin. Po dvou letech, kdy jsem slyšel takřka všechny odporné akcenty i ty nejlíbivější hlásky, mi pořekadlo: dvakrát měř, jednou řež a kdo s čím zachází, tím také schází, počalo být stále více povědomější. Řekl jsem si: dost, už jsem slyšel dost. Začal jsem se uzavírat do místností, kam nikdo neměl přístup, nasazoval si do uší ucpávky a dělal vůbec všechno proto, abych snížil svou vezdejší aktivitu na co nejnižší mez. Abych totiž už nic neslyšel. Výsledkem byla stále narůstající četnost hlasů a i jejich intenzita byla poměřně výraznější. Slyšel jsem melodie Verdiho La traviaty i Janáčkovy Její pastorkyně (že tam trylků není málo), všechny Rossiniho ouvertury mi běhaly mozkem jako dominový efekt. Zároveň jsem si začal představovat hudební obraz jako barevnou propast, světlo, však temně zející, jindy sametový baldachýn plný polibků, které vám vykousávají maso z kůže. Jinými slovy, byl jsem na dně a nemohl jsem si pomoct. Mučivé noci mě zaplňovaly zármutkem nad nesmyslností všeho počínání. Copak se vyplatí cosi dělat, když si uvědomíme, jakým nepohodlím je naše činění vykoupeno? A když jsem tak střídavě otvíral a zavíral oči, napadlo mě, že bude nejlepší přestat xylenovat. Prostě omezit dávku, jestli to třeba nepomůže. Pak jsem si řekl, že se naučím jezdit na koních. Tak jsem jezdil cvalem a pak tryskem a pak jsem se rozsekal, zlomil si nohu a zanevřel na ně, teď na koně jen sázím. Beztak mají moc tlusté zadky.
Koně mě přestali bavit, tak jsem zkoušel agility, ale psi mě neposlouchali, tak jsem se na zvířata vybodl úplně. Dnes se mohu jen s lehkým uzarděním podívat na kočičky, na sfinxy, které jediné ve mně vyvolávají mateřskou něhu.
V současnosti mám tvář smrtelně bledou, s propadlými tvářemi a lehce nafialovělým odstínem. Jsem mezi vyvrheli a duševními troskami, které mě serou pouhou svou přítomností. Podivný je světaběh, podivný a strašný, kdybych věděl, jak dopadnu, raději bych se co novorozeně sevřel v kleštích a udusil hned po příchodu na svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat