Píši vám zdaleka, mám v sobě obří pilule a šípy nudy mi trčí z břicha. Napíšu asi wertherovský článek, protože už mě nebaví se vracet k bídě léčeben. Má milovaná je jako kvetoucí listí, co svlažuje údolí, a jako něžná mlha stoupající z jezera. Vzpomínám na ni, jak kráčela podobna polobohyni v závoji, tam při skále, podél moře, a vedle ní se skvěl na stromě červený plod. Její láska byla jako vlna moře, kterou provázelo pobřeží. Než umřela slastí, pevně jsem ji přivázal k dubu, aby mi neutekla. Pak jsem ovinul její boky. A začal ji olizovat nohy.
Když jsem byl v nejlepším, vlny rozstříštil pirátský člun a já zahlédl, jak se z člunu zvedá mohutný dým. Vrhl jsem se do moře, abych zachránil ztroskotance, anebo zhynul. Neměl jsem vskutku žádný plán. Což jsem neplaval ze všech sil, abych pochopil, co nás vede do samého jádra neštěstí. Snad každé nové jitro? Což jsem byl v moři bezvládně natažen jen tak pro nic za nic? Že člověk nedokáže pochopit začátek ani konec svého bytí, to není problém, ale že nedokáže rozlišit hrdinství od jistého skonu? To už je na pováženou. Plaval jsem tak těsně, tak temně skryt v bouřícím příboji, že jsem ani nepostřehl, jak mi hořely tváře. Za mnou v dáli její přiškrcený hlas volal: "Andílku! Vrať se mi!"
Rozpomněl jsem se na všechnu dobrotu, šlechetnost a ano, snad i lásku, které jsem dával ostatním, aby se mi hanebně odvděčili a tázal se, zda mi to za to stojí. Copak má lidský život nějakou cenu? Jak rychle se ztrácíme ze srdcí, když naše tělesná schránka doslouží? Dny? Týdny? Tak brzy - tak příliš brzy. V půlce plavby jsem ztratil orientaci, sůl mi vymyla zrak a já jen nazdařbůh máchal. Když jsem se dopotácel k živelně doutnajícímu člunu, po nikomu ani vidu ani slechu, všichni již byli vyhlazeni ze scény, pohřbeni v útrobách moře.
Tehdy má duše byla tak klidná. Díky ti, bože, že těmto posledním okamžikům dáváš tolik vroucnosti a síly.
Většina našich chorob pochází z inteligence. Kdybychom neměli tak vyvinutou obrazutvornost, nikdy by nás nenapadaly tak přihlouplé zvláštnosti, které posedají vichrnou mysl. S mojí babkou, která už je dlouho na penzi, si často povídám - ale vždy o tom samém, o práci, o tom, jak přesunuju jednu paletu brambor na druhou, o tom, že ji nakládám a pak o tom, abych šel k ranhojiči pro výsledky prohlídek, ke kovářovi, jestli nemám díry v zubech, o tom, že čerstvá vajca se blbě oloupávají. A nikdy o ničem jiném. Její život je prodloužená, komplikovaná, vetešnická starost o přežití. Můj naproti tomu je jakási gymnastika zoufalství, ve kterém převažují prvky sebevražedné nebo alespoň sebedestruktivní. Ona nechápe mou fantaskní četbu, protože je v ní samý zánik a doporučuje mi, abych četl knihy o lidech, kteří překonali překážky a mohli tak plněji žít, zatímco celé její dny jsou tráveny tím samým úklidem a obstaráváním a návštěvami jejich nemocných kamarádek a mluvením a tlacháním, že se až divím, jak může tak starý člověk mít stále tolik energie. Pro mě platí, že čím míň dělám, tím větší mám radost, když nedělám nic, jsem nejštastnější a vůbec jsem přesvědčen o tom, že jsme na světě proto, abychom nic nedělali. Rozhodně ne v tom smyslu, jak se chápou zaměstnání, drézura člověka, jeho pozvednutí i pád. Do určité míry člověk prací kvete, zcela bezpochyby, ale v momentě, kdy se mu stává hybnou silou motivace, už pro mě přestává být zajímavý. Kdejaký pobuda a gauner mi otevřel brány žití šířeji než počestný mraveneček, což jistě není náhodný objev. Je strašně pravdomluvná, ale tahle hrobová úcta k pravdě, copak to není jen převlečená těžkopádnost a hrubost? Chytře vyšpekulovaná lež má stokrát větší půvab než pravda podle šablony. V obrazech, hudbě i literatuře je téměř vše do puntíku vymyšlené a leccos z toho, co jsme už viděli, nás znovu přitahuje právě proto, že se tak vzdáleně nepodobá tomu, co zažíváme denně ve svých ubohých životech.
Žádné komentáře:
Okomentovat