Deflorace

Když seděl v hostinci u čajíku a s plaskačkou vodky, díval se se zájmem na ostatní přítomné z hlediska spáchání vraždy. A to tak: jak je co nejbrutálněji pobít. Šel ulehnout k jednomu povozníkovi, krajanovi. Povozník nebyl doma. Jirka si řekl, že počká, zůstal tam sedět, zastihl jeho ženu a bavil se s ní. Když se na chvilku otočila k peci, vzal hrnek a tloukl ji, pak ji srazil k zemi, z holinek vytáhl nůž a podřízl ji hrdlo. Děti přispěchali zhlédnout, co se děje, pozabíjel s křikem taky je, na nocleh už nezůstal a odešel. Vloupal se do vesnické krčmy a tam se prospal.

Dalšího dne přišel do okresního města a zaslechl rozhovor mezi Dášou a kantorem. Polekal se jejího vyděšeného pohledu, avšak byl pevně rozhodnut vloupat se k ní do bytu a sebrat jí peníze, které si přinesla. V noci vypáčil zámek, skočil do světnice a chystal se rabovat. Jenže ho uslyšela mladší, vdaná dcera a ta vzbudila chotě, který se s Jirkou krátce přetahoval. Jiří byl však silnější a poté, co se vypořádal s manželem, vdaná dcera utekla do svého pokoje, kde ji jednou ranou probodl. Všecek rozvášeň a rozvzteklen uviděl za postelí schovanou Dášu, která na něj s uplakanýma očima pohlížela a křižovala se. Trochu se zalekl toho pohledu a zvlášť, když mluvila, musel sklopit oči:

"Co děláš? Copak můžeš?"

"Kde máte ty peníze?" ozval se. Mlčela.

"Copak smíš?"

"Teď už ano." Přistoupil k ní, uchopiv ji za ruce a ona vůbec nekladla odpor, viditelně mimo se přestala bránit, jen bolestně vzdychala a pořád opakovala:
"Máš na svědomí nejtěžší hřích. Co je s tebou? Mysli na to, co s tebou bude. Zabíjíš, ale sebe zabíjíš ještě víc. Óó," chroptěla. Už nesnesl pohled ani hlas, vrhl se na ni a bodal ji do prsou a do krku, než oněměla zcela, klesla do zakrvácené postele a polštáře se zalily krví. Pak si sedl, zapálil cigaretu, prohledal celý barák, vzal, co se hodilo a po vypucování šatů odešel. Myslel, že mu i tyhle vražd projdou. Najednou na něj po cestě zpět padla malátnost, nohy měl jak z olova. Svalil se do škarpy, kde prospal noc, den i kus noci další.

Probudil se, byla tma jak v pytli a v mysli se mu řetězily vzpomínky na ty mordy, defilovaly před ním v podobě černých postav, víc ďáblů nežli lidí a tito čerti s červenýma očima a žhnoucím pohledem mu říkali pořád totéž, pitvoříce se: "Zab i sebe, jaks zabil je, sic nespočineš." Jak slyšel ty temné hlasy, propadal se do útrob beznaděje a lapal po dechu. Děsil se, otvíral a ústa a zas je zavíral, leč vše marno.