Běžel nevěda kam

Probudil se na nějakém nepříjemném povrchu, rozhodně to nebyla jeho postel. "Kde to, kurva, jsem? V kuchyni na podlaze?" Myšlenku doprovodilo další zmatené nadechnutí. "Nejspíš bych měl vstát, ani nevím, kolik je hodin," řekl si, když se ale zkusil pohnout, nic se nestalo. "Co je, kurva?" Pokusil se o další pohyb, absolutně nic. Prsty u nohou, chodidla, nohy, paže, ruce, prsty, šíje, nic se nepohnulo. "Co se to, sakra, děje?" Tehdy Shawn uslyšel odněkud zprava podivný zvuk. Shawn se zaměřil na ten zvuk – byl to takový tichý, přerývaný šelest, jako když něco lehce šustí o podlahu. Připomínalo mu to papír nebo suché listí, ale v tom zmatku si nebyl jistý. Srdce mu začalo bušit rychleji, když si uvědomil, že je úplně paralyzovaný, neschopný ani otočit hlavu a podívat se, odkud zvuk přichází. "To je sen, to musí být sen," opakoval si v duchu, ale pocit chladného, drsného povrchu pod ním byl až příliš skutečný. Najednou se šelest zastavil. Ticho, které nastalo, bylo ještě horší – těžké, dusivé, jako kdyby něco čekalo. Shawn se pokusil zavolat o pomoc, ale z úst mu vyšel jen slabý, chraplavý výdech. "Kurva, ne!" zakřičel v hlavě, ale ven se nedostalo nic. Pak to uslyšel znovu – šelest, teď blíž. Něco se k němu Sunulo. Soustředil všechnu svou vůli, aby aspoň pohnul očima. Pomalu, s obrovským úsilím, se mu podařilo pootočit pohled doprava. Světlo bylo slabé, jen matný odlesk odněkud shora, ale stačilo to, aby zahlédl obrys. Byla to postava – ne příliš vysoká, hubená, s podivně dlouhými končetinami, které se pohybovaly trhavě, jako by nepatřily k lidskému tělu. Šelest vycházel od jejích nohou, které jako by táhla po zemi. Shawnův dech se zrychlil, i když ho nemohl ovládat. Postava se zastavila jen pár metrů od něj a naklonila hlavu, jako by ho studovala. Nemohl rozeznat její tvář – byla jen temná skvrna, ale cítil, že na něj zírá. "Kdo… co jsi?" zašeptal v mysli, zoufalý a vyděšený. Pak se ozval nový zvuk – nízké, bublavé bručení, jako když něco vibruje hluboko pod zemí. Postava se pomalu narovnala a udělala krok blíž.

Tříštivost

Byla jednou jedna dívka jménem Klára. Žila v malém městečku uprostřed Česka, kde se domy těsnily kolem náměstí a kde každý znal každého. Klára měla osmnáct let, právě dokončila gymnázium a před sebou měla léto plné možností. Jedna z nich ji ale děsila víc než cokoli jiného – odjet na rok do Ameriky jako au pair. Celá myšlenka začala nenápadně. Její kamarádka ji jednou na kávě přesvědčovala: "Kláro, to je šance! Naučíš se pořádně anglicky, uvidíš svět, vyděláš si něco navíc. Amerika je přece sen!" Klára se usmála, přikývla, ale uvnitř cítila, jak se jí svírá žaludek. Sen? Možná pro někoho. Pro ni to bylo spíš jako noční můra. Doma si pak sedla k notebooku a pročítala si informace o programu. Rodiny vypadaly milé, fotky ukazovaly velké domy s trávníky, děti se smály a města zářila světly. Ale čím víc četla, tím víc ji to děsilo. Co když se tam nebude moct domluvit? Co když ji nikdo nebude mít rád? A co když se tam úplně ztratí – nejen fyzicky, ale i sama v sobě? Amerika jí připadala obrovská, hlučná a cizí. Tisíce kilometrů od rodiny, od svého pokojíčku s poličkou plnou knih, od lesa za domem, kde si vždycky srovnávala myšlenky. Každou noc se budila s pocitem, že se dusí. Zdálo se jí o letadlech, která se zřítí, o ulicích plných lidí, kteří na ni křičí v jazyce, kterému nerozumí, o dětech, co ji neposlouchají a smějí se jí. "Já to nezvládnu," šеptala si do tmy. Ale pak přišel moment, kdy si uvědomila, že strach není jen o Americe. Bála se vůbec něco změnit. Zůstat tady bylo bezpečné, známé. Ale co když to znamená, že nikdy neobjeví, co by mohla dokázat?

Dým mísí se s řekou, myšlenky tekou

Bylo to už několik dní, co námořník jménem Janek plul sám na své staré škuneru přes nekonečné vlny Atlantiku. Slunce pálilo, vítr byl líný a zásoby vody docházely. Jediné, co mu zůstávalo, byl grog – ten silný, palčivý mix rumu a vody, co mu hřál žaludek i mysl. Přes den ho popíjel z měděného hrnku, v noci z lahve, a moře se mu začalo zjevovat jako rozmazaná malba plná podivných stínů. "Grog je můj přítel," broukal si, když se opíral o kormidlo, "moře mi může vzít všechno, ale tenhle rum mě podrží." Jednoho rána, když už měl oči zarudlé a hlavu těžkou jako kotva, se ozval rachot. Loď narazila na útes nedaleko neznámého pobřeží. Janek se vyšplhal na palubu, grog mu tek po bradě, a spatřil, jak se jeho stará bárka láme na kusy. "No, aspoň mám pevnou půdu," zamumlal a s poslední lahví v ruce se dopotácel na pláž. Tam, mezi troskami, zahlédl něco, co ho probralo víc než studená vlna – krásnou ženu, stojící u rozbitého člunu. Její vlasy byly jako měděné vlákno na slunci, šaty potrhané, ale oči jí zářily odhodláním. "Kdo jsi?" vyhrkl Janek, přičemž se pokusil narovnat, aby nevypadal jako opilý trosečník – což ovšem byl. "Jsem Eliška," odpověděla s lehkým úsměvem, "a zdá se, že jsme oba ztroskotali na stejném místě." Janek se rozhodl, že grog mu teď může posloužit jinak než jen jako útěcha. Nabídl jí doušek z lahve – "Na zdraví, krásko, ať nás moře nezlomí!" – a začal jí dvořit, jak jen námořník po týdnech o samotě dokáže. "Víš, Eliško," řekl s hranou noblesou, "možná jsem ztratil loď, ale našel jsem něco cennějšího – společnost, co stojí za všechen rum světa." Eliška se zasmála, přijala grog a odpověděla: "Pokud mě chceš okouzlit, Janku, budeš potřebovat víc než rum a slova o moři." A tak začala jejich podivná známost na opuštěném pobřeží – on s grogem v srdci, ona s tajemstvím své vlastní cesty.

Bez konce jsou zvonce

Byla sobota, druhý den festivalu Hluk v poli, a slunce už třetí hodinu nemilosrdně pražilo na tisíce lidí tančících před hlavní scénou. Lucka, po třech pivech a jednom cideru, cítila, že její močový měchýř už dál nevydrží. "Jdu na záchod," řekla kamarádce Verče a vydala se přes moře lepkavých kelímků a opilých těl ke kabinám na kraji pole. Když dorazila k řadě přenosných toalet označených "ŽENY", už ji přivítal pach – mix moči, potu a něčeho, co připomínalo shnilé ovoce. Fronta byla dlouhá, ale po deseti minutách se dostala dovnitř. Otevřela první dveře a zarazila se. Podlaha byla posetá kalužemi žlutohnědé barvy, v míse se hromadily nespláchnuté hnědé "dary" a na stěnách se leskly podivné šmouhy. "To je jak po apokalypse," zamumlala a zkusila další kabinu. Druhá nebyla o moc lepší – někdo tam evidentně minul a koblížek zdobil okraje sedátka. Papír chyběl, splachovač nefungoval a v rohu ležel osamělý tampón jako pomník chaosu. Lucka si zoufale stoupla na špičky, snažila se vyhnout dotyku s čímkoliv, a při tom si říkala: Proč holky nemůžou mířit? Po rychlém úkonu utekla ven, ruce si otřela o trávu, protože umyvadlo bylo jen vzdáleným snem. Venku se Verča smála: "Co tak dlouho? Našla sis tam lázeňský salón?" Lucka jen zakoulela očima. "Jo, s chcaným koberečkem a exkrementovou výzdobou. Příště si počkám na keř." Festival pokračoval, hudba duněla, ale ty ženské záchody se staly legendou – místem, kde i ty největší rebelky zjišťovaly, že příroda je někdy lepší než plastová kabinka plná překvapení.

Volá mě, ale nevím kam, zůstávám sám

Líbí se ti kniha Krakatit? Podle mého je to nevkusná slátanina.

"Krakatit" od Karla Čapka, jo? Zajímavé, že to vidíš jako nevkusnou slátaninu – chápu, proč by to někomu mohlo přijít chaotické nebo překombinované. Ten mix vědy, morálních dilemat, lásky a apokalyptických vizí může působit jako divoká jízda, co se trochu vymyká kontrole. Mně se na tom ale líbí právě ta neklidná energie – je to jako kdyby Čapek chtěl do jednoho příběhu nacpat všechny velké otázky svý doby, a i když to občas skřípe, má to svůj šarm.

Co mě na "Krakatitu" baví, je ta syrová úzkost z lidský vynalézavosti – Prokop, co vynalezne něco, co ho přeroste, je takový beatnický archetyp člověka na hraně, i když Čapek sám beatnik nebyl. Ta jeho vize světa, kde věda a emoce jsou věčný bomby, je pořád aktuální. Ale souhlasím, že stylově to místy působí jako podivná směs melodramatu a filozofickýho traktátu, což může drhnout.

Sní o ní, i když je s ní

Ráno mě budí rachot tramvají, 

ulice plivají špínu do očí,
lidi se hrnou, hlavy skloněný,
jako by někdo ukrad jejich duše.
Sedím na rohu, cigareta doutná,
dým se mísí s mlhou nad řekou,
hledám slova, co by rozbila ticho,
ale ticho je těžší než kámen.
Svět je krabice plná pravidel,
všichni tu hrajou hru bez konce,
já jsem vyhoštěnec na vlastní cestě,
krokuju pustinou mezi paneláky.
Někde v dálce troubí vlak,
volá mě, ale já nevím kam,
možná za obzor, kde nebe je čistý,
možná jen do dalšího šedýho dne.
A tak píšu na zdi svý otázky,
křičím je do větru, co je neroznese,
hledám svobodu v téhle kleci,
ale klec je všude, i ve mně.

Rána jak z děla

Bylo to jedno z těch krásných italských jarních rán, která v oblasti Pugetova zálivu přecházejí v léto, když do hotelu Savoy v Seattlu vstoupil muž. Obvykle by se o něm nedalo říci nic zvláštního, ale pro potřeby tohoto příběhu ho popíšeme takto: vystupoval z davu s výškou asi pět stop a jedenáct palců, vážil přibližně sto šedesát až sto sedmdesát liber a zdálo se, že je mu kolem čtyřiceti let. Měl úhledně zastřižený hnědý knír a vousy ve stylu známém jako Vandyke a brýle s velkými, bezobroučkovými, vejčitými čočkami. Jeho oděv zahrnoval měkký černý klobouk s širokou krempou, modrý seržový oblek s dvouřadým kabátem, černou kravatu a nízké hnědé boty. Nesl lehký šedý plášť, černou Gladstoneovu tašku a kufřík z pevné kůže. Popis uvádí, že chodil s lehkým, ale znatelným kulháním na levé noze.