Sní o ní, i když je s ní

Ráno mě budí rachot tramvají, 

ulice plivají špínu do očí,
lidi se hrnou, hlavy skloněný,
jako by někdo ukrad jejich duše.
Sedím na rohu, cigareta doutná,
dým se mísí s mlhou nad řekou,
hledám slova, co by rozbila ticho,
ale ticho je těžší než kámen.
Svět je krabice plná pravidel,
všichni tu hrajou hru bez konce,
já jsem vyhoštěnec na vlastní cestě,
krokuju pustinou mezi paneláky.
Někde v dálce troubí vlak,
volá mě, ale já nevím kam,
možná za obzor, kde nebe je čistý,
možná jen do dalšího šedýho dne.
A tak píšu na zdi svý otázky,
křičím je do větru, co je neroznese,
hledám svobodu v téhle kleci,
ale klec je všude, i ve mně.