Byla jednou jedna dívka jménem Klára. Žila v malém městečku uprostřed Česka, kde se domy těsnily kolem náměstí a kde každý znal každého. Klára měla osmnáct let, právě dokončila gymnázium a před sebou měla léto plné možností. Jedna z nich ji ale děsila víc než cokoli jiného – odjet na rok do Ameriky jako au pair. Celá myšlenka začala nenápadně. Její kamarádka ji jednou na kávě přesvědčovala: "Kláro, to je šance! Naučíš se pořádně anglicky, uvidíš svět, vyděláš si něco navíc. Amerika je přece sen!" Klára se usmála, přikývla, ale uvnitř cítila, jak se jí svírá žaludek. Sen? Možná pro někoho. Pro ni to bylo spíš jako noční můra. Doma si pak sedla k notebooku a pročítala si informace o programu. Rodiny vypadaly milé, fotky ukazovaly velké domy s trávníky, děti se smály a města zářila světly. Ale čím víc četla, tím víc ji to děsilo. Co když se tam nebude moct domluvit? Co když ji nikdo nebude mít rád? A co když se tam úplně ztratí – nejen fyzicky, ale i sama v sobě? Amerika jí připadala obrovská, hlučná a cizí. Tisíce kilometrů od rodiny, od svého pokojíčku s poličkou plnou knih, od lesa za domem, kde si vždycky srovnávala myšlenky. Každou noc se budila s pocitem, že se dusí. Zdálo se jí o letadlech, která se zřítí, o ulicích plných lidí, kteří na ni křičí v jazyce, kterému nerozumí, o dětech, co ji neposlouchají a smějí se jí. "Já to nezvládnu," šеptala si do tmy. Ale pak přišel moment, kdy si uvědomila, že strach není jen o Americe. Bála se vůbec něco změnit. Zůstat tady bylo bezpečné, známé. Ale co když to znamená, že nikdy neobjeví, co by mohla dokázat?
Žádné komentáře:
Okomentovat