Bylo to už několik dní, co námořník jménem Janek plul sám na své staré škuneru přes nekonečné vlny Atlantiku. Slunce pálilo, vítr byl líný a zásoby vody docházely. Jediné, co mu zůstávalo, byl grog – ten silný, palčivý mix rumu a vody, co mu hřál žaludek i mysl. Přes den ho popíjel z měděného hrnku, v noci z lahve, a moře se mu začalo zjevovat jako rozmazaná malba plná podivných stínů. "Grog je můj přítel," broukal si, když se opíral o kormidlo, "moře mi může vzít všechno, ale tenhle rum mě podrží." Jednoho rána, když už měl oči zarudlé a hlavu těžkou jako kotva, se ozval rachot. Loď narazila na útes nedaleko neznámého pobřeží. Janek se vyšplhal na palubu, grog mu tek po bradě, a spatřil, jak se jeho stará bárka láme na kusy. "No, aspoň mám pevnou půdu," zamumlal a s poslední lahví v ruce se dopotácel na pláž. Tam, mezi troskami, zahlédl něco, co ho probralo víc než studená vlna – krásnou ženu, stojící u rozbitého člunu. Její vlasy byly jako měděné vlákno na slunci, šaty potrhané, ale oči jí zářily odhodláním. "Kdo jsi?" vyhrkl Janek, přičemž se pokusil narovnat, aby nevypadal jako opilý trosečník – což ovšem byl. "Jsem Eliška," odpověděla s lehkým úsměvem, "a zdá se, že jsme oba ztroskotali na stejném místě." Janek se rozhodl, že grog mu teď může posloužit jinak než jen jako útěcha. Nabídl jí doušek z lahve – "Na zdraví, krásko, ať nás moře nezlomí!" – a začal jí dvořit, jak jen námořník po týdnech o samotě dokáže. "Víš, Eliško," řekl s hranou noblesou, "možná jsem ztratil loď, ale našel jsem něco cennějšího – společnost, co stojí za všechen rum světa." Eliška se zasmála, přijala grog a odpověděla: "Pokud mě chceš okouzlit, Janku, budeš potřebovat víc než rum a slova o moři." A tak začala jejich podivná známost na opuštěném pobřeží – on s grogem v srdci, ona s tajemstvím své vlastní cesty.
Žádné komentáře:
Okomentovat