Byla sobota, druhý den festivalu Hluk v poli, a slunce už třetí hodinu nemilosrdně pražilo na tisíce lidí tančících před hlavní scénou. Lucka, po třech pivech a jednom cideru, cítila, že její močový měchýř už dál nevydrží. "Jdu na záchod," řekla kamarádce Verče a vydala se přes moře lepkavých kelímků a opilých těl ke kabinám na kraji pole. Když dorazila k řadě přenosných toalet označených "ŽENY", už ji přivítal pach – mix moči, potu a něčeho, co připomínalo shnilé ovoce. Fronta byla dlouhá, ale po deseti minutách se dostala dovnitř. Otevřela první dveře a zarazila se. Podlaha byla posetá kalužemi žlutohnědé barvy, v míse se hromadily nespláchnuté hnědé "dary" a na stěnách se leskly podivné šmouhy. "To je jak po apokalypse," zamumlala a zkusila další kabinu. Druhá nebyla o moc lepší – někdo tam evidentně minul a koblížek zdobil okraje sedátka. Papír chyběl, splachovač nefungoval a v rohu ležel osamělý tampón jako pomník chaosu. Lucka si zoufale stoupla na špičky, snažila se vyhnout dotyku s čímkoliv, a při tom si říkala: Proč holky nemůžou mířit? Po rychlém úkonu utekla ven, ruce si otřela o trávu, protože umyvadlo bylo jen vzdáleným snem. Venku se Verča smála: "Co tak dlouho? Našla sis tam lázeňský salón?" Lucka jen zakoulela očima. "Jo, s chcaným koberečkem a exkrementovou výzdobou. Příště si počkám na keř." Festival pokračoval, hudba duněla, ale ty ženské záchody se staly legendou – místem, kde i ty největší rebelky zjišťovaly, že příroda je někdy lepší než plastová kabinka plná překvapení.
Žádné komentáře:
Okomentovat