Myš uhranutá zmijí

Citově mě nezasáhlo skoro nic.. od doby, co jsem málem vypustil duši.. z nešťastné lásky... mě máloco zasáhlo. Sice jsem od té doby byl dva roky v léčebně... ale nikomu to nevyčítám, rozumíte? A lásce už vůbec ne. Je to hodná holka, má sice rodinu s úplným vychcánkem... ale co je mi do toho. Je to jejich svět! Moje dimenze je určena láskou k té holce, ne k její pošahané rodině! Ten ohava je nemožný. Tlustý jak poleno a od pohledu eunuch. Kolik hodin denně jí může sledovat? Chodívá s ní i na dámské jízdy? Jak naložil s dopisem, který jsem jí kdysi odeslal? Snad ho nespálil, dokud si ho v ruměnci tváře nepřečtla. O tom dopise se mi zdálo měsíce. Sděloval jsem jí, že ji miluji a že se odevzdávám do jejího náručí! Sliboval jsem, že udělám vše, co mi přikáže. Nejsem nijak zvlášť typ na lásku, nejsem posedlý, chápete, ale tady jsem asi udělal něco, co ji popudilo. Nahlásila mě zdvořile na policii a poslala na mě ukrajinské vrahouny. Ti mi dali co proto, vybili mi dva zuby, zlomili žebra, no chápete.. málem jsem chcípl! Ale to mě neodradilo od lásky k té slečně. 

Kdybych chtěl, pokračoval bych ve vášnivých vyznáních až do skonání světů! Ale já jsem rozumný stuprum, já nikdy nežebrám, nikdy se neprosím o lásku! Posílám jí e-maily už dvanáct let a pořád mi odepisuje jen kompjůtr: stojí tam něco ve smyslu: "e-mailová schránka byla zrušena, nebylo možno doručit!" Ale to neznamená, že si to nepřečtla, to jen znamená, že schránka, to úložiště, nefunguje... fyzicky ten e-mail, ty e-maily čte, všechny si je před čtením přehrává a roky předříkává... je to prostě moje pusinka, moje malá princezna... moje ******.

Pot ze strachu

Holky nejsou nijak složitý. V tom je jejich potíž. Něco maličkýho jim slíbíš a často dostaneš všechno, co chceš. Rozumíš mi. Vezmi si svýho tátu. Vezmi si pana Rucháčka staršího, tvýho souseda. Ti měli vždycky harémy... a nijak zvlášť zajímaví cápci to nebyli. Vlastně byli dost jednoduší. V tom je vtip, rozumíš. Být co nejjednodušší kretén - a čočky slečen budou upřeny jenom a jedině na tebe... si pamatuj!

Už za dva týdny jsou volby. Tak koho jste volily, dámy? Šéfa občanské strany demokratické? Pana Fialu, slovutného profesora? Nejoblíbenějšího svůdce mas? Nebo snad Babiše, individualistu a hardworkera, který vypouští zmatky života z úst, jež nelze legitimní cestou umlčet? Která z vás je pro Zelené, která zas pro kormidelníky Pirátů? Velmi mě zajímá, která jste co volily, vyvoláváte totiž ve mě romantické představy. Tyto úvahy však zarážím, jak se je snažím uvést v soulad s okolnostmi, které probíhají tady na blogu. Což značí, jinými slovy, že když o sobě nedáváte znát, nemohu vědět, co vlastně podnikáte. Nemohu vám pomáhat. 

Doufám, že máte mimořádně dobrou náladu, i když třeba spíte jen tři hodiny denně. Že se bavíte se svými kluky o klimatologických změnách. O sondách vyslaných na Slunce. A o podstatě času a hmoty. Vidím vás před sebou v podobě pavoučice, které ve věčně bdělé póze obtáčí vlákna kolem své oběti... 
Pavučina jste ... a pavoučice!

Hezká mušle

Magda byla víc než hezká, to si jí nedalo odpárat. Mladí výrostci toužili po její sametové pokožce a bělostném úbělu tváře. Po její mírně pihovatém ramínku a útlých bocích. Byli přesvědčeni, že si s nimi něco začne, přestože jim bylo teprve sedmnáct a ona je učila na gymnáziu češtinu. Problém byl v tom, že Magda měla dlouhodobě partnera. 

Tenká stěna paprsků, jež pronikala do učebny, byla přerušena stínem pána, který vstoupil. Podařilo se mu pohnout tělem tak, že stál přímo v trajektorii paprsků. Jirka Vykuřil zrovna hleděl na to místo, protože na něj hledíval většinu času, kdy probíhalo vyučovaní. Bylo to něco jako terč nebo jako když dáte býkovi před oči muletu.. i když je barvoslepý, naserete ho, avšak Jirky se z toho ticha zmocňoval klid. Takže když tam teď stál ten vetřelec, ten cizinec, mírně očima zamžikal. Což upozornilo slečnu Magdu, že se děje něco divného. Zadívala se nejdřív na Jirku, pak na příchozího... a potom, v největším rozčílení, odvrátila hlavu. Byl to její bývalý přítel. Vyčítavě se díval střídavě na ni, střídavě na tabuli.

"Takže ty teď učíš fracky dějiny literatury?"

"Jsou to studenti, Jonáši. To si vyprošuji. Uklidni se." Magda zrudla jako rak, všechna odvaha ji jakoby opustila. "Nebudeme to tu vůbec řešit. Dej mi pokoj, nechci, abys mě navštěvoval, nechci, abys mi volal. Odejdi," a tu větu doprovodila gestem směrem ke dveřím, které mohlo znamenat jedině to, aby Jonáš okamžitě odešel. 
Jonáš vypadal trochu starozákonně nebo aspoň jako Maur, měl netradiční klobouk, fialové sáčko a vous mu splýval v chomáčích, jako mívají některá plemena horských koz.

Chodil za ní už tři roky. Nepřijímán, chápete. Přestože ho před více než třemi lety poslala k vodě, dala mu kvinde jako pravá horlivá češtinářka. Na semináři mrtvých jazyků. Vyžadovala víc než pár slov večer, když se sešli v kuchyni a nějaký ten čtyřikrát za měsíc sex. Potřebovala slyšet něžnosti a vískat ve vlasech, ale to mu bylo cizí. Byl to totiž kloboučník. Vyráběl klobouky, kravaty a vůbec příslušné accessories, nepřišlo mu vůbec do hlavy, že jeho sexuálně vyzývavá přítelkyně by mohla citově strádat. 

Výlet

Místní hřbitov se rozkládal na starodávném místě na kopci kolem kostela. Nízké, kamenné zídky sestupovaly ve vlnách jako zákopy, protože se tento krchov během staletí rozrůstal. Schraňovaly nevelké hroby, v nichž se tísnili nebožtíci a nad jejichž hlavami již město připravovalo vyhlášku, že se tam budou pohřbívat další nebožtíci.

Bylo vidět do dalekého kraje, nudného až k obzoru. Na pohřbu Petra Šumáčka se sešlo stovky lidí z okolí. Muži v kloboucích a ženy pořád ještě v šátcích a kluci v divných šatech, které napodobují oděv dospělých, zírali buď do mobilů nebo mhouřili oči v ostrém slunci.

Poté, co se uvnitř v kostele pronesla řeč na kvalitu života zesnulého, návštěvníci se sešli k hostině. Konečně se přešlo k samotnému ukládání do relikviáře. Na krajinu se již snášelo šero a hrobník spěchal. Vlhká hlína padala do hrobu rytmicky a s temným žuchnutím. 

Šumáček byl velký podnikatel se sekačkami od Tesly, každý o něm v kraji věděl a nikdo s ním nechtěl mít žádné pletky. Jestli byl zavražděn nebo zesnul přirozeně, nebylo možno určit. Někdo povzdychl, když dopadla poslední hrouda hlíny.

Voněla po máku

Spala v klubíčku s vydřenou dírkou

Žena s kaleidoskopickýma očima

 Znal jsem ji už z dřívějška. Věděl jsem o ní od kamarádek, že je jiná. Poznal jsem ji dokonce osobně, u stolu, kdy plivala moudra. V klubu nedaleko Nové radnice. Každé, kdo to místo zná, zná i ten klub, takže jeho jméno neprozradím. A taky proto, že nevím, jestli ještě funguje.. za ty roky by nemusel. Ale to byla jen vsuvka, tak dál. Viděl jsem prvně, jak tančila polonahá na baru a z jedné sklenky přitom pila daiquiri... a poněvadž především herci mají velký sklon přivádět se takto do opojenosti, hned jsem si o ní pomyslel, že je to herečka. Později mi kámošky prozradily, že je to spíš hérečka... ale to mě také nepřekvapilo. Podíval jsem se na ni jinýma očima - a nezklamal se. Našel jsem v ní zalíbení na víc než rok. Poškrábal jsem se na ospalé hlavě, čímž jsem nastartoval skřípavý motorek mozku. Nešlo mi do hlavy, že byla tak bezprostřední.. když byla nalitá. A přesto byla tak vystresovaná, když na ni promluvil neznámý nebo jí nesympatický člověk. Myslím, že co do ženské intuice, se s ní málokterá mohla rovnat. Sama velká herečka Alice mi to prozradila. Byli jsme v Parníku nebo snad v Nové aréně už nevím,.. hrála tam na piáno. Měla jen pár vínek, ale její vlasy byly zhaslé...celá byla zhaslá, rtěnku měla někde pod očima, vypadala jak holka, které byla právě přidělena pěstounská péče. Něco nesmírně tklivého se jí rozlívalo kolem rtů a jak tak hrála, pochopil jsem, že je to neuvěřitelná holka. Přestože měla za sebou snad jen rok konzervatoře, dokud nešla hrát pro opravdové publikum do divadla, hrála ty odrhovačky jako Chopin své polonézy, s nějaký takovým zvláštním smyslem pro rytmus, pro rubato, pro improvizaci. Nechal jsem se unášet přílivem té inspirace a náhlé bezprostřednosti a jakou asi úlohu v jejích schopnostech hrála... její spletitá rodinná historie a vůbec její trable v životě.

Dodnes trvám na tom, že to byla jedna z nejneuvěřitelnějších bytostí, jaké jsem kdy potkal, nebo o kterých jsem kdy slyšel a přestože jsem ji měl vždy ve veliké úctě, neuchránil jsem jí od dost zvrácené smrti předávkováním. Za což jsem ovšem nemohl - a přesto toho léta litoval.

Umřela, protože byla moc. Moc dobrá, moc zvídavá, moc opravdová, nebylo v ní ani snítky po lstivosti. Nedovedla zkrátka tak docela ukočírovat tu divokou ženskou duši, která jen výjimečně prahne po Absolutnu.