Duhový princ

Myslel jsem, že bych vám udělal radost a přišel s něčím úchvatným! Technicky důsledná, vnitřně souladná a od prvků zdání očištěná psaníčka by se ale okamžitě proměnila v psaní závažného charakteru! To bych nemohl svým fanynkám udělat.. už tak mne čtou pouze na mobilu na záchodě. Chápu, že vám nejsem sympatický - sympatie si nelze vynutit. Ale buďte tak hodné a dejte mi aspoň znát, že jsem vám ukraden! Smažte tento blog nebo něco! Nemusel bych se denně srát s jeho správou! Nejsem neplodný, to mi věřte, ale mohu přinést pouze takový druh výrobku, který osloví buď intelektuálky nebo nadrženkyně... a nevím, kolik z vás je buď to či ono!

Bobule

Ctižádost a panovačnost nejsou vášně, které by mě poháněly. Spíš tak prokrastinace a lenost - raději než do posilovny si zajdu před výlohu posilovny a očima sjíždím vypracované zadečky slečen, které tam do úmoru mučí své dokonalé, sexy tělo! Dělám to tak až nepřirozeně často, ostatně mě už na ulici zastavili cajti a žádali po mně legitimaci! Poté, co si mě prohlédli (opilého), vysvětlil jsem jim polopatě, že jsem psychicky narušený a oni mě nechali jít - znali mě... Neodložím nikdy masku skeptika, ani ve stáří, kteréjo se nedožiju, celý život prožiju ve zklamání, hořkosladkou porážkou. Sledováním zadečku mladých slečen. Život je ustavičný pád, nevíme, kam se řítíme, ani kdy tam dopadnem, proto jak je příjemné, dokud jsme ve vzduchu...

Ostatně kdykoliv mě potkají cizí lidské bytosti, říkají mi, že vypadám jako smrt. Pro mne ale smrt je jedním z mechanismů, který biologicky znamená totéž co pokrok - vývoj druhu.

Otec Fura

Byl jsem ještě mladinký skejťák, psal se tak srpen 1997, nepolíbený jsem přeskakoval květináče a tu jsem v parku viděl dva milence, kteří se rozešli velmi dramaticky. Dívka a kluk seděli na lavičce a ona vzlykala a posléze mu vlepila facku, až to mlasklo. Scéna, která byla jakousi prorockou předpovědí milostných epizod mého vlastního života.
Škublo mi to srdcem s takovou rychlostí, s jakou by ho nedokázal zasáhnout ani elektrický proud, neboť silou, která je schopna obletět planetku v nejmenším zlomku vteřiny, není elektřina, je jí vědomí, že právě tahle scéna vás bude pronásledovat po zbytek dospívání! Jsem toho názoru, že člověk existuje jen tím, co má a má jen to, co je pro něho reálně přítomno. Vždyť si vemte, kolik našich vzpomínek, našich nálad, našich představ se vydává na cesty daleko od nás, kde nám schází z očí a kde je nenávratně ztrácíme... protože s nimi prostě rozvážeme kontakt. Nemohu říct, že bych jako špunt neměl dost hrozného před očima, měl jsem veškeré právo stát se hrozným - a taky jsem se jím stal! Svět ale není pro kohokoli z nás stvořený jednou provždy. Přibývají k němu v průběhu života věci, o kterých jsme neměli tušení, změny, otvírají se nové stezky. A díky tomu i ti nejhorší lidé se mohou obrátit k zlu zády a být trochu lepšími.

Slunce bylo ještě vysoko na obloze, když jsem se vracel z tahu, abych vyhledal kundičky na náměstí. Seděl jsem jako vždy na lavičce, zlitý jak trestanec, v hrsti jsem třímal tužku, papír jsem měl na kolenou a mou pečlivě vyholenou tvář zdobily škaredé jizvičky.
Naproti mě byl modře malovaný kiosek s nápisem pivo/límonady. Když se suchem spáleným náměstím valilo horko, každý seděl hezky v chládku a nikdo neprocházel, takže stánek byl dočista pustý.
Přišoural jsem se blíž.
"Dejte mi trochu Kozlíka."
"Pivo přivezou na večír", odpověděla prodavačka.
"Tak Krušovice."
"Ty došly o víkendu."
"A co tedy máte?"
"Broskvovou limonádu, trochu teplou."
Jen sebevrah by pil tu odpornou břečku, ale já se napil a začal škytat, zády k tomu hnusnému stánku, když v tom se přihodila zvláštní podivnost. Srdce zabušilo, někam se propadlo a když se zas navrátilo, tak mi bylo probodnuto tupou jehlou. Co se to se mnou děje, pomyslel jsem si, něco takového jsem ještě nezažil, aby mě zlobilo srdce. Na mou věru, asi by bylo nejlepší hodit vše z hlavu a hurá do lázní... Do školy nechodím, práci nemám, o nikoho se nestarám a dluhů mám stejně víc, než mohu splatit. Proč tedy nezměnit prostředí, napadlo mě prozřetelně.

Mlčení ve sprše

Tak ještě jeden... Moje největší přiznaná slabost? Snadno podléhám přemyšlení... dokážu se snadno nadchnout třeba pro krajinu a prodlívat u ní v myšlenkách po celé hodiny, co hodiny, po celé dny a týdny... jeden pohled z vlaku mi jako školákovi o prázdninách na trati Bohumín - Brno stačil k tomu, abych si ho maloval ve vlastních barvách až do konce prázdnin... i když během těch samých prázdnin jsem prstil dvě sestry a měl jsem tedy lepší zážitky než statickou krajinu... Ostatně z toho či onoho důvodu se mi zas v březnu zdál krajinný sen. O sněhu se mi zdá často, někdy jsou tam lyže, někdy lanovky, ale vždycky je tam bílo jak nasráno; tento je poněkud zvláštní, tak jej uvedu mezi mnoha jinými...

Nezačínal, jako se začínala Šlépěj. Vůbec kolem není poprašek, naopak sněhu až po rozkrok. Jak se produpává poutník na zaváté cestě, na nedotknuté sněhové pláni? Jde, pravděpodobně se potí a nadává, sotva plete nohama, co chvíli se propadne do kyprého, hlubokého sněhu. Jde daleko dopředu, kde zahlédá jen nezřetelnou tečku a značkuje svou dráhu nepravidelnými černými děrami. Nějak si asi musí určovat orientační body, nějak mě ale nenapadá jak. Nemá jen jednu nohu, není ptákem, který by zobákem zachytil gumák ani nevlastní sedmimílové boty, docela obyčejně se unaví, lehne si na sníh, zapálí si ukrajinské mačka a nad bílým jiskřícím sněhem se jako modrý obláček táhne kouř z té parodie na cigára. Je to prostě někdo, koho sleduji z určité vzdálenosti. Tvář není přímo viditelná, jen je jisté, že to nejsem já, protože tak prostě nechodím. Stuprum náhodou chodí značně netypicky podle měřítek všech, takže bych to poznal. Zakouří si, vstane, jde a jde, dokud nenarazí na domek, který je téměř po okna ve sněhu. Jinak je vevnitř ale rušno a živo, oheň plápolá v kamnech, ale v úvalu suchopár není, jak to je v té básni, zato komín čadí ozlomkrk, pobíhají tam nějaké slečinky a výrostci. Přijde blíž a zaťuká na okno. Zjeví se rozjívené obličeje dětí, holčiček a kluka, rozcuchané a celé vymňoukané po honěné. Usmějí se na něj a on zas na ně, přestože je mu zima a má hlad. Jde dál a po asi třiceti metrech se začne propadat do sněžné břečky. Je někde za plotem toho domku a propadá se stále níž, máchá rukama, ale čím víc máchá a třepotá, tím rychleji se propadá, až po něm zbude jen sobolí čepka a brzy ani ta ne. Sníh, ta sněžná masa, ho celého pozřel asi jako byste vložili sousto do úst. Děti se zatím přesunou k jiným oknům, odkud by něj viděli a náramně se diví, kam šel.

Z tvých úst

Něco z březnové sady

Zničehonic jsem se ocitl obklopen davem, který mě začal kopat, nejdřív do kolen, pak výše a když jsem klopýtl a spadl, bili mě hlava nehlava už všude. Byli by mě snad utloukli a každá ta rána bolela jak pravý hák od boxera. Až přestali. Tekla mi krev z úst, nosu, snad i z očí, jedině tuhému kořínku jsem vděčil za to, že ještě můžu přes zlámaná žebra nadechovat. Viděl jsem, že skupina neustala pro nic za nic, ale protože se k nám přibližovala skupinka dvou chlápků, nějakých badboyů. Jeden byl malý, tenký, s knírkem, druhý byl velký, ramenatý rváč s obličejem mohutným jak dvorek, kde mohla hrabat kuřata při svém lovu na ponravy a červy, kolem zápěstí měl obtočený provaz. Ten malý promluvil hlasem, na který by mohl být hrdý majitel pohřebního ústavu:
"Pánové, tento grázl (nebo něco takového) zasluhuje potrestat. Nemáme nic proti němu osobně, ale spíš proti systému, který představuje."
"Dobřes to řekl," zařval hlas z kraje hloučku.
"Je to smutná záležitost, ale musíme ji vykonat," pokračoval ten s hlasem majitele pohřebního ústavu.
"Skončeme to s ním," burácel dav.
"Jo, jasně," přidávali se další.
Velký muž, nebo spíš Hulk, ke mně přistoupil a obvaz (už jako oprátku) mi téměř ohleduplně nasadil na krk. Zůstala mi ležet na ramenou. Potom ji pevně utáhl. Ten provaz pálil jako do ruda rozžhavené železo, málem mě vzbudil, ale byl jsem zvědav, co bude dál, takže jsem chrněl. Rozhostila se ve mně zvláštní otupělost, která vyplavila ostatní city z těla. Zůstal jsem jakoby prázdný, chladný a nahý před tváří popravy. Po celou tu dobu jsem byl podvědomě přesvědčen, že k tomu může dojít - bylo to příliš přítomné, myslel jsem, že zemřu doopravdy - přesto jsem se stále snažil účastnit se pokračování, za žádnou cenu se nevzbudit. A tak to čím dál víc vypadalo, že smrt je vzdálena jen několika okamžiků. Pokusil jsem se zvednout ruce, abych si sundal oprátku, ale paže mi ochable visely a nemohly se pohnout. Uvědomil jsem si, jak polykám, když jsem cítil pomalé, bolestivé škrcení.
A to mě ještě ani nezačali věšet!
V mém mozku se kupilo víc a víc ledu, až jsem myslel, že se mi leb musí rozskočit. Chlad mého prázdna rostl s vlnou drtivého strachu, který mě pevně svíral a krutě držel, zatímco tělo kamenělo. Už jsem se určitě ve snu bál víc, ale nikdy ne konkrétněji. Zvažoval jsem své šance a výsledky byly bledé. Napadlo mě utíkat, ale údy vypověděly činnost. Každopádně, i kdybych se rozběhl, přes toho rváče bych neprošel. Přestože nejsem úplné párátko, on byl skoro dvakrát mého objemu. Zmocnila se mě kompletní sklíčenost, což se mi nikdy nestává. Ani křičet jsem nemohl, ne že by to byl můj styl... Cítil jsem, že pokud mě v další vteřině nenapadne nějaké řešení, zařvu tam i ve své posteli.
A náhle v tom samém zlomku vteřiny jsem stál sám - a již ne strnulý. Stál jsem na rozdrolených cihlách nějaké starodávné cesty, která vedla ke vchodu na benzinku, smyčku pořád kolem krku. Úplně sám v liduprázdné čtvrti.

Nádech

Toto je článek o kočkách (siamských)...

Snad je váš soused, na kterého máte crush, o něco horší verze šíleného fanatika nebo pomstychtivého či ustrašeného kariéristy. Jen vaše kačka o něm touží, váš mozek ho odmítá... a v tom je jádro pudla a svár problému, který tíží lidstvo už od počátku existence. Nemůžeš donutit ženu, aby si vážila slušnosti. Chce bít bičována důtkami, aby cítila své hříšné tělo... a v revoltě vůči němu si rvala chloupky z ... však víte čeho. Jenže dnešní emancipovaná samice je tam oholená, takže si ani nemá co vyrvat. Toť další problém, který je podceňován. Prý se to víc líbí jim i chlapům, ale jak nízce organizované bytosti záleží na vzhledu? Není důležitější účelnost? Určitě ano, jen už máte tak vygumované mozky z těch reklam, že pro vás princi na koních nutně musí být kunďáci! Kvůli vám si většina civilizovaných pánů musí honit, protože jste tak vybíravé... kdybyste spaly jeden den s tím, druhý s tím, docela náhodně, jako jste zrozené, vaše plodnost by vzrostla a mužům by se ulevilo - aspoň by je míň bolely ruce... Byl by to rozhodně vysoký čin, ale nejspíš vložený na duše, které na něj nestačí. Podívejte se na sebe, v čem žijete, města už nejsou o nic umělejší než včelí úly, internet je tak přirozený jako pavučina... místo abyste si přály líp polstrovanou jeskyni, stvořily jste si svět z bavlnky a ještě v něm v jednom kuse pláčete... Jediné, co vám pořád jde, je svlíkání se. To a královský blowjob, mrchy! Náš nejmělčí prchavý počitek si chce užívat pořád. Chce, aby trval navěky. Ale to je blbost! Všimly jste si, že ženská připomíná hoboj? Kdo na něj umí hrát? A vy virtuózům bráníte tím, že žijete na psí knížku s nějakým nekňubou, který by vás prodal za nové Maserati!
Která z vás má tedy dost nudy, pojeďte za mnou na pařbu!
(Pokud vypadáte jako dívka, která by šla na odbyt jako pivo na fotbale.)
P.S: Musíte milovat kočky. Pokud budete předstírat, že máte rády kočky, před někým, kdo je opravdu má rád, poznám to! Kočku totiž narozdíl od ženské můžete vychovat jen trpělivostí, nikdy ne ranami.

Rozpláčeš se

Shledal, že to děvče sedící u baru vůbec nebylo tak zlé. Měla šaty, které jí víceméně slušely, zahalovaly každý úd ne moc intimně, netísnily slušné kozy a hojné řasení látky opakovalo jako tisíceré echo rozkošné pohyby postelové bohyně! Obhlédla nejprv terén, pak vyrazila na lov. Sbalila ho během dvou hodin v družné konverzaci - ve skutečnosti o dvě hodiny dřív. Prcali ještě téhož večera u ní v kvartýru. Od následujícího dne spolu oficálně chodili. Rozešla se se snoubencem Edvardem, tím blbečkem, který měl jen prachy, ale malé péro. Otočila se tedy zády k bohatství a zajištěnému životu sekretářky v jeho kanceláři, aby dala přednost orgasmům. Vůbec ne špatná volba, jak ho k jeho spokojenosti napadlo... Nesmírná výhoda: mohl se s ní ukazovat před kamarády! - ne jako s tou předešlou, tou raději schovával doma - a hlavně, mohl s ní šukat na tisíc způsobů, což u těch předtím nebylo možné. Vždycky ho poslušně vyhonila, když si poručil. Nebylo na co si stěžovat... Klapalo to prostě jak holandské mlýny. Mluvil s ní sice jako s osobou, která se ohne i pro špendlík. Jí to ovšem vyhovovalo. Byla ráda v područí dobyvatele, nestěžovala si. Když měla jít k němu, po schodech nechodila, nýbrž poskakovala. Ostatně odměnou jí byla sladká soulož. Libovala si v úchylných technikách, které ovšem během jejího dosavadního života příliš neuskutečňovala - dílem z ostýchavosti, dílem z neschopnosti jejích nabíječů. Neznali její tělo, plakala kdysi za bezesných nocí do polštáře. "Kdy už přijde nějaký, se kterým si užiju čuňačin, budu si moct dělat, co budu chtít a ještě mě zahrne dary jak Kleopatru?" ptala se a odpověď roky nepřicházela. Dokud jej nepotkala v baru s poetickým názvem Papír a tužka.