Rudé oči bahenních nutrií

Určitě se všichni divíte, kde trčím, jestli vůbec žiju! Ležím s hlavou v klíně své nastávají družky. Ne, kecám. Ale potkal jsem dobrou buchtu. Akorát jsem ji trochu ponadával (výhružky smrtí), tak celý den nebo dva trvalo, než jsem si ji usmířil a teď jsme na špici našich vzájemnosti. Akorát bude problém, kde se budeme nalívat. Mně by to asi zatrhl bytný. A ona bydlí na ubytovně. Takže je vlastně rozhodnuto. V nějakým hostýlku se odehraje nepřetržité chlastaní dvou (nebo i víc než dvou) sloučených duší! Mám teď rough week. Ještě to nějak odplácám a pak se zas vrhnu na A., buchtu snů.

Vyrůst má své kouzlo, umřít taky

Průvodce dokonalého milence tu ještě nebyl, tak proč bych ho neotiskl? Kdo jiný je k němu víc stvořen?

Píšu ji pro vás, mí oddaní, drazí čtenáři, kteří byste se chtěli zdokonalit v umění tak delikátním, jako je svádění a šukání. K žádným skromným a tichám námluvám se bohužel nedočtete, proto příliš prudérním jedincům doporučuji otevřít si kosmetický salón a zkoušet své štěstí na mladé maminy tam. A kdo ví, třeba se z této rukověti něco přiučí i některé vyběravé ženské, které samy tápou, koho chtějí pomilovat.

První pravidlo zní, že žádný dokonalý milenec neexistuje. Existuje dokonalá milenka, a ta je dobře skryta v každé ženě, zvlášť když zatáhnete záclony a nalijete do sebe na ex flašku kubánského rumu. Takže buďme pro jednou upřímní a zkraťme si pokec, prostě žádný není a hotovo, máte smůlu, slečny.

Zatímco u ženských je šumák, jestli jí to strkáte do mušle, do tukového záhybu nebo do zadku, chlap potřebuje mít dokonalé nervové ganglie, aby mu držely pohromadě soustavu pohybů tak složitých, že i proces erekce je proti nim jen dětská skládačka.

No uznejte sami, musí umět provozovat pohyb bedry, aspoň dozadu dopředu, někdy nahoru dolů, musí mít dost silné paže, aby ženu natáčel do všech úhlů, které ji v pochvě stlačí Bartholiniho žlázu. Rovněž se musí přesně (víceméně) strefit do Skeneho žlázy, aby v ní vznítil žár rozkoše. Není to úkol snadný, pro manévrování není dost místa a kolik kormidelníků se už ztratilo v rozbouřeném moři laktokvasinek. Dále musí mit perfektní nohy, aby ji navnadil na první pohled, zadek s pěknou, mohutnou mezerou mezi řiťkou a nasazením do boků. Ruce, které ji budou moct drtit kozy i něžně svírat. Tvář může mít libovolnou, protože na muži je důležitý jenom penis. Samozřejmě pomáhá, když svedené dvanáctce počínající svou sexuální kariéru nebude hledět do zjitřených očí dvousetkilový bývalý programátor Macintoshe, toho času v invalidním důchodu po operaci nosu a zaječího pysku, nýbrž nějaký hejsek, samolibý a sebevědomý s nosem jak buldok a očima posledního tygra na světě.

Další pravidlo zní ještě hůře. Dokonalý milenec je složen jen napůl z chlapa, druhá polovina musí mít gorilí geny. Buď gorilí nebo orangutaní, v podstatě si můžete vybrat. Důležité je, aby se bil do prsou a vyl jak něčí děda s rakovinou prostaty na smrtelné posteli, když strká svůj zvířecký úd do rozšplouchané mušle nahé divoženky. Dokonalý milenec považuje ženu za nástroj k rozbití, asi jako dítě vrhající hračku od Matella z mrakodrapu. Dokonalý milenec ví, jak zahrát prsty na každou kropenku. Dokonalý milenec umí využít hluboké sténání ve svůj prospěch. Dokonalý milenec zůstává dokonalý při všech prasečinkách.

Na závěr něco o esenci dokonalého milence. Měl by mít černého nebo šedého nebo bílého kokota? Podle mě by do noci líp vyzněla taková modrá barva. Nebo i zelená, když jsou barvy místnosti natřené na červeno. Tedy vodník by se kvalifikoval. Ale musel by mít nachlup dvacet šest cenťáků, taková je velikost údu, který není ani moc malý ani už obludně velký.

Přijít na svět s chlupatou pindou

Fuj, teda uf. Ta příručka milence mě vyčerpala tak moc, až už nemám chuť pokračovat v datlování. Už jsem moc starý. Dřív bych to sfouknul levou zadní. Ale pět set slov už určitě zaujalo svou polohu v neúprosně logickém řetězci. Tak jako když jsem v šesti letech napsal román o lásce mezi příslušníci KGB a zvláštního agenta americké FBI. Bylo to tak tajná aférka, až sami účastnici zapomněli na to, kým že vlastně jsou a ta špionka začala donášet sebe a ten Amerikán, konfrontován s důkazy o jejich styku, aby dokázal velikost své oddanosti, nechal se na farmě ve Virginii sežrat zaživa divokými prasaty. Budiž mi útěchou, že jsem ji nikdy nevydal, protože ač literární skvost, trh by mě tehdy, víc jak dvacet let zpět, rozcupoval. Tehdy byly v módě seriózní vztahy na pracovišti à la Akta X a láska na způsob Gumídků.

Slavíci z Madridu, žízeň je veliká, žívot mi utíká...

Zmije s úsměvem stahuje kůži

Poslouchám fado. Ptáte se, cože, jaké sado? Fakt, je to fado, z portugalského fado. Osud. Fadisti jsou lidi, kteří fado provozují. Nejslavnější z nich byla Amália Rodriguezová. Písničky jsou to teskné, plné pochyb a soužení, plné zjištění, že jakékoliv touhy jsou ovlivněni mocí mimo lidskou kontrolu.

Třeba takové Com que voz. Luís Vaz de Camões, který složil text, si opravdu sáhl na dno svých možností. Ostatně jeho nejslavnější skladbičku si můžete přečíst snad i na netu. Jedná se o Os Lusíadas, Lusovce.

Můj plyšový domov

Mě ty hospody určují. Nemůžu za svou nezpůsobilost vést řádný život. Vyspat se, vstát, vyčůrát, vzít si kravatu a vyjít za kšeftem. Až na obvyklé výjimky ze stáda, které si svou cestu životem zvolí samy, my všichni jsme vláčeni neúprosnou silou Konvence. Jseš šofér, báječné, vozíš celý den i noc zadky takových, jako jseš ty, se stejnými trablemi, s dluhy, s manželkou na odpis, s milenkou, co si lakuje nehty v posteli, s tchýní, které jsi blbě zabudoval hydrauliku, s šéfem, který tě buzeruje a výplatní páska se pro tebe nakonec s každým měsícem stává věcí víc a víc nedosažitelnou. Jseš opravář kolotočů. Fajn. Tak se aspoň bavíš smíchem děcek. Může být třeba letuška a celý den civět do světýlek a poslouchat hlášení a večer se stulit na posteli do náruče nějakého korunního prince. Ale když jseš jednou opilec, jseš jím navěky. Nemáš žádný cíl, určení, motivaci, všechno směřuje k destrukci sebe i okolí. Je to posvátné zaměstnání. Proto přejme alkáčům šťastné hladinky a sobě co nejmíň vytlučených oken.

Kam chodí spát jednorožci?

Alkoholez Goraino

"The pain is almost a natural part of me now‹only the fits of depression (common to this disease) really sap my energies and distort my native spirit. I could speak quite morbidly in this last connection. The sickness of the world probably didn't cause mine, but it certainly conditions my handling of it. Actually (the worst part) is that I feel that I would be something else if I weren't rigid inside with the constant pressure of illness; I would be purer, less inclined to write (say) for the sake of being able to show my sick part that it can never become all powerful; I could experience more in other artists if I didn't have to be concerned so closely with happenings inside myself; I would have less need to be pure in the presence of the things I love, and therefore (probably) would have a more personal view of myself.... I think the more articulate an artist becomes the less he will know about himself to say, for usually one's greatest sense of love is inseparable from a sense of creature foreboding . . . it is hard to imagine why God should 'think,' yet this 'thinking' is the material of the greatest art . . . we don't wish to know ourselves, we wish to be lost in knowing, as a seed in a gust of wind."

Kenneth Patchen

Sleduju The Pirate Utopia Experiments: sérii předělávek krátkých filmů na téma (otagované) halucinogeny, Louis Bunuel, Painleve, piráti, válka, plunderphonic, mashup, industrial, neo-folk, post punk kult, aktivismus, new age, divné filmy, dark ambiant, mutant, jazz, punk, art, anarchy, surrealist, trip-hop, lsd, cult a Patchen tam právě čte v úvodu báseň, ze které mrazí. Není divné, že tam všichni ječí, že se obrazy střídají ve sledu, které nestíhám zpracovávát, ale daleko podivnější je, že man may live not to die not to kill s hudbou kolovrátkuprokládanou palbou kulometu. Jakýsi borec tam jezdí na oslíku, v hospodě někdo křičí bastards, děcko ukazuje zuby a zajíká se řevem, do toho opera a štosy papíru, árie a Bugs Bunny. Je to fakt divné. Ale v pěkném smyslu divné, takže ty zaprášené horníky a epidemie cholery a sutiny a tyfus přežiju. Co nepřežiju, jsou červené zuby pily, co se bijou se zelenou rostlinkou, s plastidem v ní, jak s organelou, jak s potomkem řas. Moronic. Crazy jig-step. Bezďák si přihýbá z flašky. Upalování se. Bez mléka není pohon pro kravičky. Tenisový klub, fašisti, pažby kulovnic z luxusního ořechu. Teď se začíná ozývát nenápadný jazzík. Portréty slavných masových vrahů. Teď asi to, co nazývají mash-upem, haha, do toho zas robotické akordy elektrických varhan a symfonie tvrdého zkázonosce Beethovena.

Na přetřes přišla primitivní dějová linka

Vinou zamrdané linky jsem klikl na soutěž missek. Pozdě honit bycha, přeletěl jsem očima soutěžící. Samé kundy, kouká jim to z očí, na mě jsou asi až moc mladé, pod zákonem cudnosti, nicméně hlásek dám Arielle, neboť má plus mínus stejné tričko jako já - až na hot stuff nápis.

Co říká na krásné baby prokletý čtverák?

Orfeus zpíval u doupěte

v podsvětí čtverhlavého hlídače

a hučel, hučel do zvířete

by došel mrtvé krasavice.

Sardanapal, co vládl Krétě

a ve všem všudy ved si břitce,

jak zakoukal se do děvčete,

s dívkami příst chtěl u přeslice.

Zaživa spíš upálit dá se,

než žila by jako poustevnice.

Ač černá, plavá, je přec

ženština vždy jen rozkošnice.

Poté, co umřeme, ztratíme schopnost mobility. Zjištění vědců z institutu pro výzkum chování. Smrt, jak si ji vykreslujeme, nabývá podoby absolutní temnoty. Je to hiatus myšlenky. Čím víc ji přepínáme, tím snadněji ztrácí půvab. Člověk? Směska obyčejných konců. Od nenávisti a znechucení přes smích a uctívání. Čím jsme si zasloužili tak potupné plahočení při vědomí svobody, která nepopiratelně stojí za vynaložené úsilí. Aktualizace zkušenosti vyvozené z analogií extatického prožitku... cha cha, mohou být napínavé. Asi jako panna položená jak preclík ve víku od basu. Jeden muzikant z Čechovových Románů smolařů, protože ho okradli o všecky hadry, když sledoval opalující se krásky, chodil jen tak s basou přehozenou na zádech a v houstnoucím šeru působil nah bezmála jako nějaký nečistý bůžek dávných časů. Prostě miláček štěstěny. Jedna krasavice se chtěla utopit, tak se vysvlékla a po hlavě se už už vrhala z můstku do řeky.

Začínám se ztrácet v termínech. Einbrechen a aufbrechen mi splývá, probíjení se mimo a do. Nichtdenken rozumím naštěstí dobře. Jaspers dochází k závěru, že "to je, co to je", ať už je to cokoliv. Bravo, hned jsme blíž Transcendentnu. Skoro bych řekl na klíčovou dírku blízko.

Imanentní smrt číchá a je přítomná, máš ji nejspíš po levici - kdo zná Cestu do Ixtlanu, ví. Poslední dobou mě však napadá, ž ji zná každý. Je to taková tradiční představa. Rituály a jejich uskutečňování. Šnupání koksu, balení cíga, honění si péra, holení si kundy? Holí si to holky nějak kolem ní, aby nekopírovaly Tarzanky? Nevím. Rituál obsažený v pouhém záblesku vědomí. Je smrt odchodem ze světa? Je tak prostá, tak nehledaná, tak laskavá, že jí mermomocí strkáme banán do zadku a znásilňujeme sub specie aeternitatis? Ale smrt "does not nullify a fact each event happens only once." Jednou jste