Ambice a sny

Evoluce dává přednost užitečné chybě, to si zapamatujte, holky. Až se budete paktovat s novým boyfriendem. A pro ty, které píšou o Karlu IV. a jak klohnil vajíčka, těm jen vzkazuju: hledat smysl v dějinách je jako hledat souvislost mezi oblaky. Moje milá, přísně vzato štěstí a ctnost je totéž, nic nemůže opravdu dobrému člověku ublížit a nic ho nemůže vykolejit...

Já třeba nikdy nic nespletu. Samo zaměření mé profese to vylučuje. Jsem totiž atomový fyzik. A kdybych něco zkazil ve výpočtu, celá naše firma by explodovala. Rovněž jsem amatérský detektiv. Jak v odborných kruzích přátel kriminologů, tak mezi zlatou mládeží v hospodě vždy sklízím úspěch, když jim bez jediné chybičky popíšu, kdo spáchal ten a ten zločin. Jako jaký typ zločince, chápete. Netušil jsem, že věhlas mého jména pronikl dokonce mezi duchovenstvo, ale stalo se. Zaujal jsem kardinála, nebudu ho jmenovat. Velmi ocenil můj názor na současné duchovní ovzduší v Čechách. Vlastně si nejsem jistý, jestli jsem mu něco ocenil. Ale byl každopádně nadšený. Je to už starší pán a když jsme spolu mluvili, byl docela nemocný. Kašlal, chrchlal, myslím, že i zvracel. Vypadalo to, že chytil koronavirus. Taky jsem mu to šetrně sdělil. Řekl jsem, že se asi hrubě provinil vůči nějakému přikázání. Nějak závažně, chápete. A že ho Bůh nyní soudí a trestá. Nevěděl co říct, tak si jen odkašlal. Jako by měl mor, bylo to fakt hnusné. Pokusím se stručně nastínit, o čem jsme se bavili potom. 

Bůh ví, že nejsem žádný veselý chlapík. Vypadám jako oživlá mrtvola, tvářím se zlověstně a vyhýbám se společnosti. Mám pro své počínání vážný důvod. Každá mě zklamala, zradila a odkopla. Ženské jsou všechny na jedno brdo. Stručně řečeno: nesnáším se. Mám všechny důvody světa je nenávidět a ... ničit! 

Záměrně lhaly, aby mohly píchat s mými kámoši - předesílám, že v naší ložnici, v mojí posteli. 

Nechápu, kdo by byl natolik nízký, aby si užíval sexu s jiným klukem, když jsem prokazatelně seděl v kuchyni. Sťatý jak Zákon káže, ale přesto tam.... docela blízko ložnice. Byla nechápaná - mnou - ale přesto ne nepochopitelná. Našla si jen někoho, kdo ji pochopil, ale to zas nechápu já... lehce jsem si odvodil, že jsme se rozešli. Nebudu sešlý s žádnou cuchtou! To po mě, kurva, nikdo nemůže chtít! Našel jsem si zas její kámošku, aby se to vyrovnalo. Každá minuta, kterou jsem strávil po jejím boku, byla drahá - kdežto s její kámoškou Silvou to bylo levné. 

Šileně se spustil s Otylou Bárou

I moje čekaní na někoho je tak mistrné, že sám občas začínám věřit, že někoho čekám. Celý  život buď jenom na něco čekám, nebo to alespoň předstírám a především sám před sebou - jistě.

Ale Bára byla něco jiného. Tužka bez hrotu. Úžasná kamarádka, hráčka na ukulele, právnička. Bytost z jiných sfér. Jediné, co jí chybělo k dokonalosti, bylo to, co jí přebývalo, asi padesát kilo tuku. Nicméně jsme se do jejího těla zamiloval. Když jsem jí řekl, co k ní cítím, bylo to tak: 

Dlouze se na mě podívala studeným okem. V tom pohledu byl výsměch. Studený, slizký jako ona. Naposledy mi ukázala to kouzelný oko, než jsem odvrátil pohled a díval se do klína, kde se mé ruce neposedně vrtěly...

V každém případě jsem si přál, abych před ní nepůsobil trapně. Nasadil jsem tedy vyrovnanou lhostejnost toho, komu je úplně jedno, jestli bude odmítnut či nikoliv. Mohl bych klidně vstát a odejít. Klidně, jako jsem jí sdělil, že po ní toužím. Už roky.

Vedla dlouhý monolog, ve kterém mi vysvětlovala, že pokud na styk přistoupí, nebude to rozhodně tak laciné, jak jsem si asi myslel. No, já myslel, že platit bude ona, ale to jsem jí neřekl. Po celou dobu, co jsem naslouchal těm tirádám, které ve skutečnosti se týkaly jen jejího pokřiveného smyslu pro věrnost, mé prsty svíraly hrubý okraj sklenice, ze které jsem pil uspávající vodku (Ketel One). Sevření prstů nepovolilo ani v okamžicích dřímoty - a že jich bylo. Teď jsem však cítil, že jak ona se asi blíží ke konci, vodka uchvacuje mé tělo a zmocňuje se postupně mých údů.


Oznámila mi slavnostně, že tedy ano. Že mám zelenou a můžeme být milenci. Trvalo to její rozhodování asi čtyřicet minut. No nedivil bych se, kdyby u někoho jiného skončila na hodině...

Co si za to budeš přát?

Je mi osmadvacet. Co jsem si za tu dobu užil? Vojnu, školu, která stála za prd, jednu holku, co jsem přefik... ne. Už je toho akorát dost. Chce se mi řvát, že to nestačí! Třeba mému strýci je šedesát šet a ještě ani jednou nebyl u doktora... jeho storky stojí za knížku, je to sympaťák, hulí jak fabrika... ale nejsem on! Já chci žít! 

Démon mého studu

Chrchel, co pluje tam, kde ti to utrhne

Prasklá žárovka, která pukne do oka zrovna, když se díváš

Tak nazval strýc příběhy svého zvráceného života. Začal po šedesátce sepisovat memoáry, jako nějaká roková hvězda... jako nějaký pošahaný Ronnie Wood. Na mladá kolena chytil kolik pořádných kusů. Říkával: "Když to máš za pár, vzpomeň si na má slova, radši si užívej každý den. Stáří tě naučí dívat se na svět jinejma očima. Ty si ještě nedovedeš uvědomit, co to je smrt. Ale já už chodím kolem a se vším se loučím, víš? Každý pohled na krásu, kterou si člověk nedovede jako mladej uvědomit, si beru ok s sebou do hrobu..."

"Kroutíš hlavou."

"Ale ne, stýčku, to jen.. je toho na mě moc. Já chci jen žít, nejsem ještě tak starej."

"Neonanuj tím slovem, fakt."

"Tak co musím dělat, abych žil?"

"Ale ty nemusíš nic, ty tu ještě budeš ještě čtyřicet let. Užiješ si a poznáš stejně jako já, že to uteklo strašně rychle. Jó, mladej, já už toho mám za sebou. Třeba bitvu o Ostravu. A z naší roty jsem jedinej naživu. A to do toho chodím padesát let na ryby."

Ve výčepu. Jsem rád, že zatím sedím. Nic jsem si neobjednal. Jdou mi na nervy. Cítím jejich pohledy. Chci tiše sedět a čekat. Nic si neobjednám. Raději předstírám opilost.
Snažil jsem se kouřit, zapálil jsem si cigaretu, ale ejhle, spálil si přitom řasy... a cítil ten pohled. Smáli se mi. Určitě se mi smáli.

Nikomu z nich nevoní vlasy senem. Nikdo z nich jako já nepláče za sentimentální písničkou, která se táhne za kytarou.

Moje opilost je tak evidentní, že ji už nemusím předstírat. Chvíli to hřeje a pak to studí. Neobtěžuji se ani chodit už do rohu se vymočit. Chčiju pod sebe. A ty jejich oči. Seru na ně. Seru na všechny.

Vypadal jako člověk, který poslouchá death metal

Procházeli se v krajině nedozírného klidu... všude rozprostřeny stromy, boží muka i křížové cesty. Teskná samota toho místa... ještě zesílila, když ji shodil do mechu.

Byla to taková veselá holka... a měla svou teorii ohledně neposkvrněného početí.

Josef se jí pokoušel prý ukrýt před lidmi, poněvadž i on byl zděšený, že bude mít dítě.

"A jak to dopadlo?"

"No, dítě se narodilo.. a byl to chlapec. A nikdy jste neviděli něco tak dojemného, jako když s ním seděla v posteli a držela ho v náručí. Připomínal panenku, kterou dostala k narozeninám. Měla z něj takovou radost, že nedokázala vypravit slova."

Bůhví, že nebyl žádný citlivka, ale málem se dal do breku.

"Ať už ti tu lumpárnu provedl kdokoliv, bude za to pykat," řekl.

"Prostě si ho vychováme jako.. vlastního."
"Však on je tvůj vlastní, ale ne můj. Jeho otec musí zaplatit!"

Jeho zdravotní stav se začal rapidně zhoršovat. Eva se mu dál smála, ale byl to takový divný smích, který dovede rozesmát jen pusu, ale oči, oči zůstávají dál obklopeny vráskami a poznáním smutného konce. Nemohl se smířit s tím, že bude vychovávat jakéhosi haranta, nikoliv jeho syna, krev jeho krve. Eva byla posedlá antikoncepcí, proto nemohl pochopit, že zrovna když byla jednou znásilněna někde jinde, akorát jí "to" udělal.

Nahá se svíčkou v puse

Bylo to horší, než tušila. Zbledla jako stěna.. a dala se do křiku. Vřeštěla takovým vysokým, podivným hlasem. Potom omdlela jako špalek. 

Mohla se z té bolesti pomást na rozumu... Jenomže... víte, co se stalo? Ztratila paměť. Fyzicky i duševně byla ještě v pořádku, ale paměť selhala.

Nepoučitelná

Jakýsi učenec, jehož knihu jsem kdysi v létě, když jsem se zabouchl do šestnáctileté dcery hajného, měl možnost číst, se podivoval nad tím, že mezi prvními písněmi, které se etnologům podařilo zapsat, byly pouze písně lovecké, občas válečné a nikdy ne milostné. Po pravdě řečeno, museli bychom se mít nejprve sami trochu rádi, abychom si mohli alespoň trochu vážit bytostí, které se nám podobají. Taky se nedivíme tomu, že zvířátka z eocénu nepřežili do doby, kdy Babiš staví Čapí hnízdo z peněz, které vám doslova vytahuje z peněženky! Každému druhu je vyměřen určitý, někdy dosti zanedbatelný úsek dějin a je jen na něm, jak je zdatný. Nemusím se nijak zvlášť zajímat o svět, abych věděl, že každý tzv. myslitel zná jen to, o čem myslí.. vždy jen výseč, nikdy celek. Však si vemte, jak to bylo za Klímy. Už ten pojídač hoven a syrových holubů věděl, že ve "světě“ viděli filosofové skoro naprosto jen to, co každý Janek: smetí dole, blikavé jiskřičky nahoře. Všecky ty esence, substance, podstatnosti jsou na jedno brdo už tisíce let. Akorát že Locke tomu říkal "chápání" nebo "tolerance", kdežto Schopenhauer "vůle". Trapisti se "trápili" a Tovaryšstvo Ježíšovo "modlilo". Veskrze se jejich kabinet kuriózních vidění v ničem neliší, porovnán navzájem s jiným, libovolným dalším sborem.

Místo lásky ji uvítal políček

Marcela s Pierrem se loudá průjezdem dovnitř.  Dům, v němž její letitý boyfriend bydlí, je starý, velmi rozlehlý barák o dvou poschodích, jeden z těch, jichž stále víc ubývá a jež jsou vytlačovaný moderními čtyřpatrovými domy. Má ještě pavlače a dřevěné schody, na nichž ve výklenku je možno dívce shrnout šaty a ve svitu červených olejových lampiček zasunout do její skalky. Před vlezem do domu jsou shromážděny oblé, věčně vlhké šutry, které tam kdysi navezli bagristi na okrasu. V tom domu bydlí kromě něho asi ještě třicet lidí, tedy malá vesnice. Pierre se narodil v zapadákově u Toulouse, ale většinu života prožil v Brandýse, když se tam jako malý s rodiči nastěhoval, znal tedy dobře ovládat česky a zároveň mu nečinilo problém objednat si dušenou žábu v luxusní francouzské restauraci. Pro tyto přednosti s ním Marcela nezačala chodit. Vypadal totiž docela jako model a měl peněz jako želez. Svářel nějaké speciální plomby pro potápěče. Různými ultramoderními kyslíkovými plameny.  Představoval tak cosi jako pokročilého dentistu, dentistu třetího věku... a ti, jak známo, netrpí nedostatky. Nosil vždy a za každých okolností úžasné, naprosto černé brýle, údajně aby mu ostré světlo lejzrů nepotrhalo nějaké ty tyčinky nebo nějaké vlásky duhovky. Byli teď nahoře u něj v kumbálu - z celého domu se rozléhal křik capartů - a zamykal za sebou bezpečnostní západku. Když se o něco později mírně odstrojila a podívala z okna, viděla, jak po dlaždění nadskakuje kočárek tažený mladou holčičkou. S náramně vážnou tváří ho táhla po šutrech do dvora. 

Chtěla se také tak cítit, řekla si, jako mladá princezna, jíž nic či skoro nic nemusí tížit. Místo toho si tady teď zašuká, což sice není tak úplně k zahození, ale jako maličká princezna se asi cítit nebude.

Přistoupil k ní zezadu a položil jí zvrásnělé dlaně na ramena.
"Nech už toho očumování, pojď, Marcí, vytřesu z tebe duši!"

Otočila se a znalecky pohlédla do jeho očí, které teď nebyly stíněny brýlemi. 

"Ty tomu rozumíš," usmála se.

Marcele je devatenáct let, ale postavu má na pětadvacet. Její bujné vnady přetékají podprsenkou a pyšně vévodí celé útlé postavě. Na to, jaké má kozy, je neobyčejně skromná. To dělalo asi vychování, které ji maminka s tátou dali. Nikdy nebyli nepřejícní, přestože byli vlastně chudí, tak rozdávali. A ona se rozhodně nemohla cítit jako dáma, když přicházela do školy s rozpáranou brašnou a neměla ani pořádnou snídani. 

Jenže právě tam potkala v patnácti, tedy na rozhraní základky a střední, právě Pierra, který ji učaroval. Měl o čtyři roky víc a působil spíš jako profesor než jako žák lycea. Jediné, co jí nepřipadalo zrovna sexy, bylo, když se mu košile horkem lepila na tělo. Ale jakékoliv nejistoty se zdály zažehnány, když mu pohlédla do vroucných, oříškových očí. Po chvilce, kdy se rozpředl hovor, už tušila, že tady půjde o dovádění. Trhala sebou nedočkavostí, jako by ji píchal šídlem. A jednoho dne, kdy mu vtiskla do dlaně psaníčko s adresou, mu jen skoro bojácně oznámila: "Večer," a pokynula směrem k psaníčku. Otočila sebou a dala se do prudké chůze, aniž by očekávala odpověď či jakoukoliv reakci. 

Nejvíc se jí líbilo, že jí bez rozpaků strkal úd i do zakázané dírky, přestože ho k tomu nenavedla či nedala najevo jakoukoliv iniciativu.