Nepřestává myslet na její stehna

Víte, jaký jsem. Normálně píšu jenom o děvkách chlastu, tedy o dvou věcech, které znám nejlépe na světě. Ale dnes udělám výjimku a podělím se s vámi o životní moudrost. Napadlo mě, že bych vám mohl prozradit něco převratného, když jsem se potuloval myšlenkami v odpoledni, jež bylo nekonečné, neplodné a depresivní. Takové, jako já. A když ten den pomalu temněl a mouchy mi pořad pobzukovaly vedle uší, napadlo mě to... Podívejte se kolem sebe, holky. Lidský život je jako sněhová vločka, tvoří podobný vzor, který je k nerozeznání podobný, avšak vždy jedinečný, no ne? Nebo si vemte třeba hrachové zrna v lusku, toť totéž, když si je prohlédne pozorně, není šance, že byste je nerozlišily, ale na první dobrou jsou totožné, ne snad? Žijete podle měřítek, jež si určují samy, nebo vám je určí někdo jiný, ale vždy jste zakleté v tom konkrétním vlastním životě. Kdežto - a teď přicházím k pointě, prosím pěkně - příběhy druhých, to je docela jiná záležitost. Vemte si příběhy vyprávěné, no, třeba spisovateli, ať nechodíme kolem horké kaše. Jsou to docela jiné příběhy než příběhy vaší bolesti. Jsou obalené perleťovou vrstvou, aby po vás mohly jen sklouznout a nezpůsobily opravdovou bolest. A umožní vám taky ještě něco extra navíc. Umožní vám se podívat do míst, kam byste se s vaším současným boyfriendem nikdy nedostaly, dívat se jinýma než těma vašima mírně šikmýma očima, a pak, když už jste v něm ponořené, umožní vám se zarazit dřív než zemřete, což je výhoda, kterou vlastní život neposkytuje. Aspoň ne v mém případě. V příběhu vyprávěném zemřete cizí smrtí a bez úhony. Ve světě mimo váš svět jen otočíte stránku, zavřete knihu, vypnete rádio a žijete dál, vlastní pokroucený a strastiplný život. Tam, odkud pocházím, tam se říkalo, že život, který je stejný jako kterýkoliv jiný, není hoden žití. Ale v té oblasti, odkud jsem, neustále zuřila válka a lidi si šli po krku jako nějací krvežízniví vampíři. Neustále ve sporu, co mohli ukázat nastupující generaci? Téměř nic. Ukázali tak akorát, že život je jako zboží a lidi jako majetek a že otroctví bylo součástí života celá tisíciletí. No, ale to už jsem neřešil a když mi ty mouchy bzučely kolem uší už příliš dlouho, zapl jsem ventilátor a přehlušil je, víckrát se v tomto příběhu neobjeví a když, tak jedině připláclé k oknu s jedinou vzpomínkou na čas, kdy žili. Na můj úsměv zlověstný a šťastný, když jsem je bral plácačkou.

Myslí na její buchtičku

Na smrti je krásné to, že se neschovává. Hraje otevřenou hru.
Tenhle člověk pravidla nejen porušuje, pomyslel si, ale naprosto je ignoruje. Tak například, jak je možné, že šustí tu nejhezčí babu ve městě, když sám vypadá jako tučňák a mluví jako katolický Ir.

Pach šustění

Špitejme si, slečny. Ve špitání je jistá moc. Co je se špitem, se nikde nerozkřikne. Mezi sebou si povězme, že vy nejste zrovna nejbystřejší čtenářky a na mluvení vás neužije. Většina z vás má asi jiné starosti... koukat na monitor počítače, přebalovat kojence... trhat plevel na poli. Ale právě proto, že nejste žádné filozofky, si můžeme povědět tajemství. Dáte se snadno nalákat? Tak jo, nebudu vás déle na skřipci napínat. Myslím, že vám to řeknu. Lidstvu nikdy nezáleželo na tom, na čem jedině by mu mělo záležet. Místo toho jsou tu charity, spolky pro ochranu romských dětí, jsou tu nepřeberné zástupy lidí tak zcela propadlých pomoci bližnímu, že by mohli chodit s holým krkem bez šály v mínus třiceti, a stejně by nechytli rýmičku, jak jsou zapálení... dále tu máme hospice a ústavy, sbírky čajových podšálků, membrány mikrofonů jsou tenčí než chlupy na zadku paviána, chlupaté stonožky Megalopyge opercularis, jejichž žeh je srovnatelný s popálením lávou a další a další roztodivnosti, ale tak to už chodí. A taky se vybírají manželé po Tinderu, splátkové kalendáře jsou nesplatitelné, pokud se nedožijete ve zdraví a chuti osmdesátky, námezdní pracanti si místo pátečního poslechu Mahlera čím dál častěji kupují plechovky piva, aby je vypili na zahrádce s příbuznými. Fetišisti mají nové modly a úchylky, třeba na strupy v oblasti bříška a na dlouhé nehty na nohách. Trvající vztahy se rozpadají jako listopadový uragán nad lesem, aby se narychlo vyměnili za sekundové sexy a týdenní přísahy, ty chvalozpěvy na divokou a stydkou kost a chamtiví miliardáři vysílají turisty do vesmíry v kapslích, aby si vytvořili odkaz. Žijeme skutečně v divném a ošklivém světě, a která z vás tu přistála jen omylem, jen jako nedobrovolné dítě při spojení pohlaví dvou lidí, kteří se ani moc neznali, jistě má měkkounce vykroužené oči a lebku ve tvaru srdíčka a musí šprýmovat, jinak by měla věčně vlhké bulvy od pláče. Dostala by se se mnou lehce do sporu... a třeba by mě argumenty i rozkopala. Budiž, rád prohraji s jemným a vznešeným, neboť sám jsem dalek něčeho takového. Jsem spíš jako mokré dřevo, které nechce vzplanout! Ve srovnání s vámi, se slámou, nejsem ani vzácný, ani libový. Ale když vidím, co se ještě dá zvorat, nemohu být zcela kliden. Například podle bureaukratů dochází právě teď k revolucím v učení, dochází k didaktickým pokusům o výchovu zcela nesoustředěných, na výkon a známky zaměřených žáků ve školách, kde místo pachu oldschoolových tabulí a hub už ucítíme jen vyblýskaný odér tekutých krystalů monitorů. Pěstitelé růží sedí za svými poniklovanými stoly na židlích potažených lacinou kůží a vážou smuteční věnce. Občas mrknou výlohou do ulic, kde se jakoby vznáší dřímota. V mračnu a dešti zplodin se navzájem míjí pasanti s rouškami na nose, někdy i se dvěma, jen pro cajk a v jednotvárném chodu drží ruce těsně u kapes, aby se nedotkly žádného povrchu, asi jako kvazirevoluční poslové slečny Hygieny. Ale počasí je psí, tak jako je láska pes a lidi jsou na sebe horší než psi a nepohoda a nečas pokouší naše plémě už od časů šéfa Holoferna a jeho osudově proradné a proradně krásné otrokyně. Pleskance kapek narážejí o chodníky a pokrývají jej, ba obalují jej ve vatě, kterou tvoří přirozená špína, nebeská voda a krysí trus. Je to pestré... asi jako koš na odpadky. A teď se obhajujte, když vám někdo řekne, že máte dělat to a to - v takovém sajrajtu. Když vám to někdo oznámí, když vás přinutí s oznámením, abyste byly takové, protože to prostě jinak nejde. Přijměte poddanství, ba co víc, opravdové tyranství society, úřadů, samospráv, samozvanců nebo buďte smeteny z povrchu této veskrze odpudivé a kruté planety někam na smetiště. Výběr je jen na vás.

Dělali to v pralese

Jak se může hodit za vychovatele ten, komu je od přírody vrozeno směřovat nenapravitelně k propasti? Tak jsem se ptal sám sebe, když mi kdysi nabídli místo vychovatele v dětském domově. Nechal jsem si týden na rozmyšlenou a pak jsem na to kývl. Přišel jsem tam v civilu, protože jsem netušil, že to není žádný děcák, ale spíš klášter pro problematické děti. Vlastně bych spís měl říct děvčata, protože kluk tam nebyl žádný. Když jsem je poprvé uviděl v jídelně, zděsil jsem se, kam jsem se uspal. Hladké a pevně ulízané vlasy dodávaly jejím tvářím řeholnicky prázdné bezvýraznosti. Zvedaly vidličky a nože jako stroje a stejně mechanicky si sousta strkaly do úst. Skutečně, jako nějaké neživé loutky, které kdosi neviděný vede za drátek. Trochu mi to tam připomínalo Komenského sbory světla. Prostě mazec, cítil jsem se tam hned jako doma. V obludáriu se totiž rychle sžívám s okolím. Ta představená, abatyše, byla pominutá. Vznikl tam stát ve státě - bez udavačů a podobných zhoubných druhů lidí, naopak všechny děvčata tam byla čistá a zaručeně panny. Usilovně se snažím si představit hezčí představu o neposkvrněných liliích. Snad nejvíc mě mrzí, že prvotně tyto ústavy vznikly v bláhové naději, že podle jejich vzorů vznikne ústavů tohoto druhů víc, což je jistě ušlechtilý úmysl, leč nenaplnitelný!

Co bychom si řekli o podvědomí? Probíhají v něm jakési procesy, tím strojem poháněným neuronem! Budí se rafinovanými způsoby, převrací se školomety do všech stran, a zatím je jak vygumované plátno... putovní pohár filozofie je vlastně tohle blábolení spících o něčem, o čem nic nemohou vědět... Velmi slabí svědci tvrdí, že to je kolektivní orgán... který ovlivňují třeba zemské otáčky nebo mimozemštani nebo podle rozptýleného záření... Ale kdo to tvrdí, ti vidí jen na špičku nosu, zatímco pičku mají pod nosem...

Nejdivočejší bušení kovadliny do její zdířky, jaké v jedenácti zažila

Člověk se začne vytrácet dřív, než doopravdy zmizí.

Smích děvčátka

Dech je vanutí, flatus, hrůzy: unáší do nebytí. To vanutí je hluché, i my jsme v něm hluší. Možná je nemůžeme slyšet. Ale němé není. Snad proto vaše holky chtějí každý měsíc nové šaty a telefony. Jsou od přirozenosti flatické. A nebo taky kruté. Protože kde jinde než v reálním ohni života, v touze po životě, v pošetilém nutkání k životu, jež vás třeba i denně sere a ubíjí do té míry, že neplatíte daně a nezdravíte sousedy, je jakási počáteční zlovolnost, která je tak patrná hlavně na generaci X a potažmo na vašich přítelkyních? Erótova touha je taky krutost, protože spaluje všechny nahodilosti, smrt je krutost, sex je jen další hřebíček do rakve krutosti. Však si vzpomeňte, kdy vás naposledy vzrušila nějaká atraktivní dívka. Už je to jistě dlouho. Většina nestojí za nic, jakmile otevřou ústa. A ty, které stojí, jsou zpravidla zadané! A k hrobu věrné! 

Naštěstí ne němé. Nesnáším němé ženské. I když jsou po práci, mají mluvit páté přes deváté. Když mlčí, mám chuť jim ta ústa plné děravých zoubků otevřít ručně a to, jak si umíte domyslit, je pak skutečné napětí!

Vypadáš, jako by ti někdo rozkopal bábovičku

Adepti prcání, tento článek bude hovořit právě k vám. Ať už je vám patnáct a začínáte se orientovat v růžové barvě stydkých pysků nebo jste starší než já, starší než Metuzalém, ba starší než hity Phila Collinse, nevěšte hlavu a nesklánějte hrb, pomoc se blíží v podobě článku. Právě za jasných dnů, kdy svět je ve všech směrech téměř atmosféricky průzračný, se mi nejvíc chce pohledět do bezedných zelených očí atraktivní dívky, která má maturitu a kočku či kocoura. Vyměnit si s ní názory na Lumírovce a Pátou kolonu a navrhnout jí možná.. možná pizzerku! Pak se uvidí. Nebo taky ne. Dnešní dívky nemají tuchy, kde skončí, když je chlapec pozve na nezávazné rande. Řeknu vám něco, co jsem živé duši neprozradil. Vlastně jsem dívky nelovil na peníze nebo na jiné propriety úspěšného muže. Nikoliv, dívky jsem vždy považoval za sobě rovné bytosti a ony mi proto často naletěly úplně bezdůvodně. Jenže nechat se lapit do tenat znamená, že z tenat nemůžete uniknout, dokud se nepřiblíží pavouk a nesežere vám křidélka, tykadla atd. Příroda mě uchvacovala. Už jako malého jsem ji zbožňoval. Dával jsem jí všechno. Barva kaštanů, moře mechů či záplavu listí ve volném plenéru. Běhal jsem těmi podrosty a nadrosty a skláněl se ke každému čtyřlístku, chtěje ho pocelovat či aspoň obejmout. Bylo mi sedm, ale byl jsem jako sedmdesátiletý, kterému diagnostikovali rakovinu slinivky. Nesměl mi uniknout ani moment z krásy, jež může kdykoliv zhasnout. Miloval jsem procházky k příkrým skalám, k haldám, odkud se otevíral pohled na komíny os*****kých hutí, ale i daleké túry za hranici kraje.
Doktoři tvrdili, že jsem už jsem takový narodil, ale já to odmítal přijmout. Přírodomilec zarputilý. Tvrdili, že k takovému druhu znetvoření se nezřídka přidruží příslušná dávka šílenství. Já a šílený? Nesmysl. Protože z choroby ducha se vyvine choroba těla, volali. To byl jejich trumf. Tvrdili, že můj duch bude jednou kompletně šílený, a tak i mé tělo bude zkažené. Jak moc se spletli, ani radši nechcete vědět.
Řekli mé matce, že co dělám, je chorobné, celý můj život, celá má existence jsou prý chorobné, a v důsledku toho je všechno, co dělám, nesmyslné, ne-li beze smyslu... a mě akorát bylo jedno, co si kdo o mě myslí.
Vysvětlili mým rodičům, že jsem odpadek v lůně bezbřehé symetrie, jíž dal vzniknout úradek Nejvyššího. A já si stejně vzal skejt a odjížděl ráno co ráno do parku, abych tam ještě před vyučováním smočil hlavu v čerstvé rose... Ale nemylte se moc s tím Pánem, s jeho uctíváním, protože i Jehova se sedmého dne prý opil. Holt někdy je třeba odpočívat a když stvoříte něco tak úžasného, jako je svět, dá se předpokládat, že si budete potřebovat dáchnout.. a možná i víc, než jiní, kteří toho tolik přes týden nedokázali.