Adepti prcání, tento článek bude hovořit právě k vám. Ať už je vám patnáct a začínáte se orientovat v růžové barvě stydkých pysků nebo jste starší než já, starší než Metuzalém, ba starší než hity Phila Collinse, nevěšte hlavu a nesklánějte hrb, pomoc se blíží v podobě článku. Právě za jasných dnů, kdy svět je ve všech směrech téměř atmosféricky průzračný, se mi nejvíc chce pohledět do bezedných zelených očí atraktivní dívky, která má maturitu a kočku či kocoura. Vyměnit si s ní názory na Lumírovce a Pátou kolonu a navrhnout jí možná.. možná pizzerku! Pak se uvidí. Nebo taky ne. Dnešní dívky nemají tuchy, kde skončí, když je chlapec pozve na nezávazné rande. Řeknu vám něco, co jsem živé duši neprozradil. Vlastně jsem dívky nelovil na peníze nebo na jiné propriety úspěšného muže. Nikoliv, dívky jsem vždy považoval za sobě rovné bytosti a ony mi proto často naletěly úplně bezdůvodně. Jenže nechat se lapit do tenat znamená, že z tenat nemůžete uniknout, dokud se nepřiblíží pavouk a nesežere vám křidélka, tykadla atd. Příroda mě uchvacovala. Už jako malého jsem ji zbožňoval. Dával jsem jí všechno. Barva kaštanů, moře mechů či záplavu listí ve volném plenéru. Běhal jsem těmi podrosty a nadrosty a skláněl se ke každému čtyřlístku, chtěje ho pocelovat či aspoň obejmout. Bylo mi sedm, ale byl jsem jako sedmdesátiletý, kterému diagnostikovali rakovinu slinivky. Nesměl mi uniknout ani moment z krásy, jež může kdykoliv zhasnout. Miloval jsem procházky k příkrým skalám, k haldám, odkud se otevíral pohled na komíny os*****kých hutí, ale i daleké túry za hranici kraje.
Doktoři tvrdili, že jsem už jsem takový narodil, ale já to odmítal přijmout. Přírodomilec zarputilý. Tvrdili, že k takovému druhu znetvoření se nezřídka přidruží příslušná dávka šílenství. Já a šílený? Nesmysl. Protože z choroby ducha se vyvine choroba těla, volali. To byl jejich trumf. Tvrdili, že můj duch bude jednou kompletně šílený, a tak i mé tělo bude zkažené. Jak moc se spletli, ani radši nechcete vědět.
Řekli mé matce, že co dělám, je chorobné, celý můj život, celá má existence jsou prý chorobné, a v důsledku toho je všechno, co dělám, nesmyslné, ne-li beze smyslu... a mě akorát bylo jedno, co si kdo o mě myslí.
Vysvětlili mým rodičům, že jsem odpadek v lůně bezbřehé symetrie, jíž dal vzniknout úradek Nejvyššího. A já si stejně vzal skejt a odjížděl ráno co ráno do parku, abych tam ještě před vyučováním smočil hlavu v čerstvé rose... Ale nemylte se moc s tím Pánem, s jeho uctíváním, protože i Jehova se sedmého dne prý opil. Holt někdy je třeba odpočívat a když stvoříte něco tak úžasného, jako je svět, dá se předpokládat, že si budete potřebovat dáchnout.. a možná i víc, než jiní, kteří toho tolik přes týden nedokázali.
Smočit (v rose) i jinde je nejlepší.
OdpovědětVymazat