Šikovná slečna s úžasnou skalkou

Potkal jsem nedávno v baru takového malíře. Amíka. Nějak se mu nedařilo se uchytit už asi sedm let po škole. Víme, že tady mají dost proslulou fakultu patlalů! Pokoušel se mi u třetí rundy překvapivě svěží Korsenkorvy vysvětlit - jako táhnoucí - , že dělá umění. Měl to u sebe.. v kabele. Ukazoval mi ty svoje skicy... tudíž opět nová, odvážná, antiromantická, antiklasická, moderní krása, která mě drásala do nervů svou ležerní zanedbatelností. Srovnal jsem ho s Degasem, fakt působily jeho malůvky tak nějak jednotiskově, též dělal špachlemi i prsty, to byly jasné na první pohled. A taky ho dost dlouhou chvilku nikdo nechápal. Vím, že to bylo přirozeně přehnané, ale přesto mi přešlo přes jazyk. Nepravdy mají mnohem větší setrvačnost než pravdy, myslím.

Nebyl to žádný velký piják, přesto mi připadal zčásti zajímavý. Měl takový uhýbavý, přesto však sebevědomý pohled, který se vás o ničem nesnažil přesvědčit. Nicméně soboty po desáté už jsem příliš jetý, než abych si hrál na psychiatra, na znalce duší.. Kolik tu potkáš lidí nakažených touhou po kráse? Jednoho ze sta tisíc, takže jsem aspoň za jednoho rád.