Víte, jaký jsem. Normálně píšu jenom o děvkách chlastu, tedy o dvou věcech, které znám nejlépe na světě. Ale dnes udělám výjimku a podělím se s vámi o životní moudrost. Napadlo mě, že bych vám mohl prozradit něco převratného, když jsem se potuloval myšlenkami v odpoledni, jež bylo nekonečné, neplodné a depresivní. Takové, jako já. A když ten den pomalu temněl a mouchy mi pořad pobzukovaly vedle uší, napadlo mě to... Podívejte se kolem sebe, holky. Lidský život je jako sněhová vločka, tvoří podobný vzor, který je k nerozeznání podobný, avšak vždy jedinečný, no ne? Nebo si vemte třeba hrachové zrna v lusku, toť totéž, když si je prohlédne pozorně, není šance, že byste je nerozlišily, ale na první dobrou jsou totožné, ne snad? Žijete podle měřítek, jež si určují samy, nebo vám je určí někdo jiný, ale vždy jste zakleté v tom konkrétním vlastním životě. Kdežto - a teď přicházím k pointě, prosím pěkně - příběhy druhých, to je docela jiná záležitost. Vemte si příběhy vyprávěné, no, třeba spisovateli, ať nechodíme kolem horké kaše. Jsou to docela jiné příběhy než příběhy vaší bolesti. Jsou obalené perleťovou vrstvou, aby po vás mohly jen sklouznout a nezpůsobily opravdovou bolest. A umožní vám taky ještě něco extra navíc. Umožní vám se podívat do míst, kam byste se s vaším současným boyfriendem nikdy nedostaly, dívat se jinýma než těma vašima mírně šikmýma očima, a pak, když už jste v něm ponořené, umožní vám se zarazit dřív než zemřete, což je výhoda, kterou vlastní život neposkytuje. Aspoň ne v mém případě. V příběhu vyprávěném zemřete cizí smrtí a bez úhony. Ve světě mimo váš svět jen otočíte stránku, zavřete knihu, vypnete rádio a žijete dál, vlastní pokroucený a strastiplný život. Tam, odkud pocházím, tam se říkalo, že život, který je stejný jako kterýkoliv jiný, není hoden žití. Ale v té oblasti, odkud jsem, neustále zuřila válka a lidi si šli po krku jako nějací krvežízniví vampíři. Neustále ve sporu, co mohli ukázat nastupující generaci? Téměř nic. Ukázali tak akorát, že život je jako zboží a lidi jako majetek a že otroctví bylo součástí života celá tisíciletí. No, ale to už jsem neřešil a když mi ty mouchy bzučely kolem uší už příliš dlouho, zapl jsem ventilátor a přehlušil je, víckrát se v tomto příběhu neobjeví a když, tak jedině připláclé k oknu s jedinou vzpomínkou na čas, kdy žili. Na můj úsměv zlověstný a šťastný, když jsem je bral plácačkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat